Prezentovat na jevišti ausgerechnet Národního divadla ausgerechnet v čase adventu ausgerechnet premiéru adaptace díla pověsti, jakou má román Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, přiznává realizátorům takového počinu smysl pro dramatičnost i humor. A hereckému představiteli zejména hlavní role velkou odvahu.
Letošní podzim v Praze byl výjimečný vzhledem k počtu akcí věnovaných designu. Spíše než o design šlo však v mnoha případech o umělecké řemeslo či prostě řemeslo a z plejády akcí stále nejvýrazněji vystupuje říjnový Designblok následovaný v čase předvánočním prodejním designSupermarketem.
Autorský medailon českého vydání povídkové sbírky Exil turecké spisovatelky Çiler İlhanové ke knize poznamenává, že byla „oceněná European Union Prize for Literature za rok 2011 a doposud přeložená do osmi jazyků“. Jsou to samozřejmě údaje, které lze k autorce nejsnáze dohledat i na internetu.
J. D. Vance nejenže ve svých třiceti dvou letech napsal paměti, ale uměl jejich vydání dobře načasovat. Ve chvíli, kdy je začal psát, nemohl tušit, že svět lidí jako on – příslušníků bílé dělnické třídy – se stane předmětem intenzivního zájmu politické veřejnosti.
Na házenkářském hřišti se prohání čtrnáct šestnáct borců a kope fotbal. Zjevně jsou to mladí kluci, nějací puberťáci. Hřiště vypadá, že přiléhá k nějaké škole. Ostatně utkání soudcuje někdo očividně starší – asi třicátník, asi učitel. Najednou, zničehonic, si jeden z hráčů začne stahovat kalhoty.
Pokračování filmových pohádek je z podstaty nonsens. Vždyť na konci předešlého příběhu, když zlé bylo pryč a pánbůh zůstal s námi, přece si slíbili být spolu navždy. Pakliže následuje nový příběh o totožných hrdinech, slibovat nikdo nic neměl.
Designérka Anna Kozová má dva syny a žije ve Kbelích. Má také skvělé nápady, potřebnou dávku občanské iniciativy a nakažlivý úsměv. Školní družina ve Kbelích měla naopak nedostatečnou zahradu. Minulý rok proto Anička iniciovala kultivaci nevyužitého školního pozemku a podařilo se jí nadchnout ostatní rodiče.
Obrazové zprávy o migrantech různých národností často zahrnují také záběry dětí. Motivace je zřejmá: vzbuzují soucit a větší empatii diváků. A tedy pocit, že si lze představit situaci, v níž se ti nebožáci prchající před válkou či bídou ocitají.
Film Mela Gibsona Hacksaw Ridge se v kinech objevil zároveň s vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. A jistým způsobem právě do tohohle kontextu patří. Ve světě filmu je Mel Gibson něco jako Donald Trump na steroidech. Oblíbený terč výsměchu či pohoršení a muž, jehož chování je považováno za skandální.
Ve Šternberském paláci jsou nově k vidění zdejší významná renesanční díla italských mistrů. Jednak oltářní křídla Lucase Cranacha (normálně jsou v Olomouci na arcibiskupství), jednak obraz Andrey del Sarto Madona s dítětem (normálně na zámku v Opočně). Ten byl namalován roku 1520, do Čech se dostal o tři století později.
Výsledky prvního ročníku soutěžní přehlídky České komory architektů byly vyhlášeny 7. listopadu 2016 v rámci slavnostního galavečera v místě pro nové umění – Jatka 78. První ročník byl otevřen architektonickým realizacím za posledních 5 let. V červnu mezinárodní porota nominovala 63 realizací z celkového počtu 475 přihlášených.
Už to tak vyšlo, že letošní podzim patří severoamerickým „písničkářům“. Nejprve Bob Dylan byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. To bylo první pozdvižení, protože takové rozhodnutí Švédské akademie asi čekal málokdo. Druhé pozdvižení přišlo vzápětí, když týž Bob Dylan ke své ceně mlčel.
Rok 2016 byl zarámovaný alby na odchodnou. Na jeho počátku vyšla deska Blackstar Davida Bowieho, umělec zemřel bezprostředně po jeho vydání. Zakrátko po vyjití alba You Want It Darker odešel i Leonard Cohen. Na obou těch albech je přicházející konec velice silně přítomný, zároveň to jsou desky jedna druhé si velmi nepodobné.
V kinech jsou to návraty. Teď zrovna J. K. Rowlingové ke kouzelnickému světu, tentokrát přesunutému z britských souřadnic na americké. Film Fantastická zvířata a kde je najít jistě bude hit, sycený nostalgickou vzpomínkou jedné generace na dětství.
V centru Prahy má domorodec stále trochu pocit, že jen překáží možnostem, jak co nejlépe uspokojit zájezdy opilců ze všech koutů světa. Nebytové prostory ve vlastnictví magistrátu často slouží jako problémové herny a noční kluby, nad kterými vlastníci okolních bytových jednotek jen zoufale lomí rukama.
Když před jedenácti lety byl natočen film I Walk the Line, který pojednával výseč života pěveckého i životního páru Johnnyho Cashe a June Carterové, byl to hit. Přitom ten film nestojí za moc, je to standardní vyprávění jednoho problematického vztahu, které končí happy endem.
Skoro tříhodinový film o deprivovaných amerických teenagerech, ve kterém se toho zas až tak moc neděje. To většině publika asi nebude znít jako to nejvřelejší doporučení. A skutečně, film známé britské režisérky Andrey Arnoldové American Honey může být docela vyčerpávající sledovat.
Tuzemská literatura má taky své unikáty, to se nedá nic dělat: třeba Ladislava Klímu. Takový zjev pořád láká, fascinuje, vybízí k vyrovnání. Aktuálně výstavou vztaženou k jeho pobytům v Modřanech v letech 1896–1909, v jejichž průběhu – inspirován klidem zdejší vsi a okolní krajinou – napsal velkou část svého díla.
Elegantní, trochu drsný a sexy. Takový je industriálně laděný byt v novostavbě na Hřebenkách i osobní styl jeho autorky architektky Dagmar Štěpánové. Rezidenční byt se rozkládá na ploše 85 m2 a náleží k němu ještě 50metrová terasa s překrásným výhledem.
Jeden z protagonistů dokumentárního filmu Petry Nesvačilové Zákon Helena ho prý po jeho zhlédnutí označil za „ženskou gangsterku“. Netuším, jestli to ten pán, obyvatel velice maskulinního gangsterského polosvěta, myslel jako pochvalu. V nějakém ohledu ta charakteristika ale je výstižná.
Nestává se často, aby v malé české obci poseděl u koblih, bábovky a bílé kávy nositel Nobelovy ceny za literaturu. Navíc v té době možná nejslavnější a nejváženější evropský spisovatel. Tou obcí byla Proseč, dvoutisícové městečko u Chrudimi. A tím váženým hostem byl Thomas Mann.
Ve Vsetíně začíná výstava dvou výtvarníků, kteří k regionu patří jako málokdo jiný: expozice maleb a dřevorytů k sedmdesátinám Jany Dočkalové-Kobzáňové bude doplněna výstavou jejího otce Jana. Žák Maxe Švabinského byl od dětství ovlivněn rodným krajem – jeho krajinou, životem a zvyky Valachů.
Na začátku byla představa čtyřletého kluka o domě podobném prehistorickému zvířeti a pozemek s jezírkem a staletým dubem obklopený jednoduchou vesnickou zástavbou. Architektka Gabriela Kaprálová ze zadání vytěžila maximum. Navrhla nízkoenergetický dům s pultovou střechou.
Tento týden pro mě a ještě pár lidí v téhle zemi – jejichž počet, předpokládám, nepřesahuje počet třešní na stromě po náletu špačků – začíná proces loučení. Začala se totiž vysílat čtvrtá a poslední sezona seriálu Rectify. Ani ve Státech těch fanoušků nejsou masy, seriál přežíval taky díky velké přízni části kritiky.
Osudem nakladatele, chce-li svou práci brát vážně, je pinožení. Pátrání po autorech, kteří ještě nebyli objeveni nebo na které, ať už z jakéhokoli důvodu, bylo zapomenuto. V tom se nakladatel podobá na skauty amerických sportovních soutěží.
Internet a Iggy Pop toho na první pohled nemají zrovna moc společného, na druhý asi taky ne. Obě ta slova začínají na „I“, tím by se to mohlo vyčerpávat. A ono ne, někdy se ty souvislosti na nečekaných místech prostě objeví, když dojde k tomu správnému náhodnému spojení. Tím byl festival dokumentárních filmů v Jihlavě.
Největší tuzemská přehlídka designu a módy Designblok letos 27.–31. října proběhne už celkem poosmnácté. Podruhé na pražském Výstavišti. Minulý rok se o místě konání rozhodlo poměrně krátce před vypuknutím akce a nebyl dostatek času na práci s konkrétním prostorem.
Dodneška je to jedna z nejdůležitějších a nejpřitažlivějších knih o filmu. Lze se z ní dozvědět takřka vše o tom, jak se stane, že film je magické přitažlivé a dráždivé médium: totiž kniha rozhovorů mezi režiséry Françoisem Truffautem a Alfredem Hitchcockem.
V časech svého neuctivého a neznalého mládí jsem utrousil neuctivou poznámku o filmech Andrzeje Wajdy. Uznal jsem je za dobré s tou výhradou, že bych se v nich obešel bez všech těch disputací o tom, co to obnáší, být Polák. Dnes mi tahle dimenze Wajdovy tvorby připadá úctyhodná.
Jen málokterá Nobelova cena za literaturu v posledních letech vyvolala takové diskuse jako ta letošní. Obvyklou reakcí totiž donedávna bývalo: „Kdo to je?“ Akademici vybírali spisovatele, které věhlas teprve čekal. To nemá co do činění s kvalitou jejich psaní, ba dokonce ani s tím, zda píšou v jazyce, který disponuje dostatečně početnou čtenářskou obcí.
