Ve velkém knižním rozhovoru s Ericem Laxem Hovory o filmu říká Woody Allen, že vždy vycházel z toho, že jeho diváci jsou chytřejší než on. Proto se nikdy nerozpakoval použít ve svých filmech učené, složité a inteligenci vyžadující narážky a vtipy, protože vždycky věřil, že je pochopí.
Spor o digitalizaci a restauraci starých českých filmů, o vhodný postup, jak filmy uchovat pro další generace, se s přestávkami objevuje už několik let v různých tuzemských médiích. Ta výdrž je s podivem, vždyť jde o téma výsostně odborné, vědecké, trochu nesrozumitelné.
Brněnská architektonická kancelář Kuba & Pilař architekti dnes patří mezi nejoceňovanější. V jejich práci je cítit jak úcta k brněnské předválečné architektuře, tak obdiv k současným architektonickým špičkám. Dobrým příkladem této syntézy je rodinný dům vystavěný na úzkém svažitém pozemku Masarykovy čtvrti v Brně.
Spisovatel Norbert Frýd patří spíš k pozapomenutým než známým českým tvůrcům. Přitom je to škoda, protože jeho život kopíroval podivuhodně přesně život této země v určité výseči minulého století: v 30. letech psal písňové texty pro divadlo E. F. Buriana a byl redaktorem filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer.
Literáti si často stěžují, že jejich slovům jen málokdo věnuje pozornost – obdivnou, kritickou, polemickou, jakoukoliv. Festivaly spisovatelů toho mohou být docela výstižným obrazem – prestiž, někdy až okázale zdůrazňovaná, která se ale zároveň vznáší v jakémsi vzduchoprázdnu nebo akváriu.
Jsou věci a umělecká díla, ke kterým netřeba nic dodávat. Hodně lidí se shodne na tom, že k takovým zdařilým kouskům patří western Sedm statečných. Ikonický, zásadní, výjimečný, originální, neopakovatelný – lze si k němu dosadit libovolný superlativ, protože jeho hodnocení je arbitrární, shodují se na něm všichni.
Polská scéna Těšínského divadla letos slaví pětašedesát let své existence, což se rozhodla připomenout premiérou inscenace Rajską jabłonką. Sága o historii Těšínského Slezska od první světové války do 80. let minulého století získala v roce 1985 hlavní cenu divadelního měsíčníku Dialog, přesto dosud nebyla inscenována.
Přestavba stodoly z roku 1947 na velkorysý rodinný dům získala cenu v kategorii Rekonstrukce v rámci Grand Prix architektů 2014. Nyní se tato mimořádná realizace nedaleko Semil uchází o Českou cenu za architekturu. Původní stavbu si místní velkostatkář nechal těsně po druhé světové válce navrhnout od architekta Josefa Schejbala.
Ještě víc než napínavý (pak dosti předvídatelný) děj se do popředí dostávají časté otázky, které si kriticky myslící menšina příslušníků onoho úžasného národa klade snad po celou jeho moderní historii. Proč to na Rusi dopadá všechno tak špatně? Proč si děláme ze života takové peklo?
Kromě žvanivého hmyzu z knížky Ondřeje Sekory existuje ale ještě jedna kreslená figurka, jejíž vliv na podobu tuzemského „dyškurzu“ ještě nebyl plně doceněn. Mám na mysli Bohouše, nejmladšího člena Bratrstva kočičí pracky, odvěkých a zoufale nekňubných nepřátel vzorných hochů z klubu Rychlých šípů.
Čtvrtek osmého září byl pro fanoušky Nicka Cavea podivný den. V předvečer vydání jeho nového alba Skeleton Tree uváděla vybraná kina po celém světě dokument One More Time With Feeling, který vznikl během jeho natáčení. Po téhle jednorázové projekci by už žádná další přijít neměla. Tahle ojedinělá příležitost ale nevyvolávala příliš nadšená očekávání.
Proberete se a snažíte se soustředit, ale po čase opět pozornost odplouvá jinam. Ano, herci hrají dobře. Dokonce představitel ústřední postavy a vypravěč se Thomasi Bernhardovi, jak ho znáte z fotografií, úžasně podobá. Snad i gesta má podobná, byť jste Bernharda gestikulovat nikdy neviděli.
Bývá slyšet a číst o nutnosti opečovávat a uchovávat tradice. Byť není jasné, proč ani jak tradice vzniká. Přemítat o tom možno na výstavě hornolužických krojů – oděvů, které svou složitou propracovaností a důrazem na původ po staletí pomáhaly slovanskému národu Lužických Srbů přežít v obklopení německým živlem
Představení návrhu nových stanic plánované trasy metra D vzbudilo nebývalé vášně. Ony vizualizace Metroprojektu, fakticky monopolního architekta metra, lze bez přehnaných emocí hodnotit jako nudné. Zvláště pak třeba v porovnání s aktuálními výsledky architektonických soutěží na dostavbu metra v Paříži či Moskvě
Dilema nad výsledkem se dostavuje letos u vítěze 21. ročníku Literární ceny Knižního klubu, novelou Patrika Girgla Vertigo. Je to literární debut autora, který dosud knižně publikoval texty spjaté se svou odbornou profesí arabisty a orientalisty – a sice stručné dějiny Tuniska a Kosova.
Plakát z roku 1906 znázorňuje pozoruhodný výjev. Z lesa vychází zvláštní mužík v krátkém kabátě s kapucí, z níž trčí ryšavá bradka. Nohy má holé, je nazutý do hrubých ponožek a dřeváků. V ruce drží kyj. Tato pohádková bytost shlíží z kopce na město, kde se rozkládá soustava bělostných staveb trochu připomínající Tádž Mahal.
Děje se čtyřiadvacátý ročník plzeňského festivalu Divadlo. Je to přehlídka přivážející pozoruhodné zahraniční kousky, které tu tak díky ní jsou k vidění aspoň jedinkrát. Přitom není omezena jazykem ani žánrem. Divadelní rámec samozřejmě dávno přerostl k jiným médiím.
Roubenku v Krkonoších nebo chatu u Sázavy? Stále více lidí dnes hledá úplně nové formy rekreačních objektů. Velkou zahradu, několik pokojů pro hosty? A má to sklep? Někdy to všechno není potřeba. A někdy úplně malinká stavba může být mimořádnou architekturou.
Dílo Jana Hanče může pro člověka, který taky píše, představovat imperativ – nebo soud, otazník i vykřičník. Nedá se přejít jen tak. Psaní v jakémsi čistém stavu, protože oproštěné od všech ambicí či svodů, bez publika, které by strašilo v hlavě a dožadovalo se ohledů.
Ukrajina je podobně lákavá: poslední léta na jejím východě probíhá válka s Ruskem, bojí se o svou budoucnost, stojí o západní podporu, ukrajinština se v četnosti užití neustále pere s ruštinou. Takže rovněž téma Ukrajinské čítanky je nasnadě: hledání mytické Ukrajiny.
Právě skončivší seriál Jedna noc (The Night of) a především jeho vyvrcholení je velmi výstižnou ukázkou toho, jak to „jiné vraždění“ může vypadat a do jak obtížných situací se autoři mohou dostat, chtějí-li ten svůj příběh zločinu nějak důstojně uzavřít.
Brněnský hrad Špilberk je kouzelné místo, které nepřestává fascinovat vztahem minulosti, jež je známá svou tvrdostí těžko dobytného žaláře, a přítomnosti, která s tímto hnusným dědictvím kalkuluje. A zároveň se jej snaží odčinit doklady, že dokonce i tento kamenný dům svede být i něžný a romantický. Je tu vlastně pořád cítit touha po úniku do jiných světů i odhodlání zůstat přikovaný právě sem.
Josef Kroutvor je esejista, kunsthistorik, dandy a poutník. Nepíše bedekry ani klasické umělecko-historické průvodce, nýbrž eseje, které jsou ideálním žánrem pro jistý druh cestovatelské mentality. Té je vlastní, že nespěchá, neskáče po atrakcích, není hltavá a poživačná. Naopak, k místům, kam se její nositel vypraví, se přibližuje opatrně, dlouho a s rozvahou.
O prvním zářijovém víkendu skončí výstava věnovaná českému fantastickému realismu, a tak má-li ještě někdo čas ji navštívit, směle do toho; byla by škoda ji promarnit. Je to totiž prezentace v tuzemsku málo známého malířského směru fantaskně a groteskně založené tvorby druhé poloviny minulého století, která se odkazuje k různým historickým fázím dějin umění i k aktuální popkultuře.
V zahradě klatovského muzea Karla Hostaše byl v roce 1959 v rámci akce „Z“ postaven pavilon ve tvaru písmene „U“. Sloužil pro výstavy karafiátů. Později byl místem amatérských uměleckých výstav a od 80. let depozitářem.
Robertu Redfordovi bylo minulý čtvrtek osmdesát let. Je to americký herec a režisér, pokud byste to náhodou nevěděli. Jeden můj kamarád s ním má příhodu. S Robertem Redfordem. Je to taková příhoda trochu bezpoinťačka, ale zároveň jediná autentická historka s Robertem Redfordem, která v okruhu mých známých existuje.
„Tož nikdo sa nebojte, na záchod možete aj dovnitřka, tady po schodech navrch. Šak to nemusíte obíhat kolem. A jak někdo nemá židlu, šak přidáme. Všecko de, všecko umíme.“ V letním kině valašské obce Poruba, ta tvoří část městyse Hustopeče nad Bečvou, pějí Meryl Streepová a Pierce Brosnan duet v muzikálu Mamma Mia!
Dne 25. května 1913 se tehdy třiadvacetiletý Adolf Hitler odstěhoval z rodného Rakouska do Mnichova, hlavního města bavorského království. Tímto konstatováním začíná kniha amerického historika Davida Claye Largeho Hitlerův Mnichov. Navazuje přesně na okamžik, kdy končí proslulá kniha rakouské historičky Brigitte Hamannové Hitlerova Vídeň (1996, česky 1999).
Cesta je pro písničku to snad nejpropranější téma (kromě lásky, samozřejmě). Pořád někdo někde zpívá o tom, že někam jde a má během toho výkonu pocit, že kápl na cosi skutečně originálního. Už v časopise Mladý svět (ne)blahé paměti existovala rubrika Písně dlouhejch cest a psalo se v ní o vskutku pěkných kouscích.
Její obrazy připomínají magické krajiny Maxe Ernsta a Toyen. Kresby a akvarely jsou snové miniatury pro lekce psychoanalýzy. Básníci o ní píší verše, teoretici umění eseje plné odstavců o imaginaci a tajemství snů. Veronika Holcová je solitérem na české výtvarné scéně.
