Dílo Jana Hanče může pro člověka, který taky píše, představovat imperativ – nebo soud, otazník i vykřičník. Nedá se přejít jen tak. Psaní v jakémsi čistém stavu, protože oproštěné od všech ambicí či svodů, bez publika, které by strašilo v hlavě a dožadovalo se ohledů.
Ukrajina je podobně lákavá: poslední léta na jejím východě probíhá válka s Ruskem, bojí se o svou budoucnost, stojí o západní podporu, ukrajinština se v četnosti užití neustále pere s ruštinou. Takže rovněž téma Ukrajinské čítanky je nasnadě: hledání mytické Ukrajiny.
Právě skončivší seriál Jedna noc (The Night of) a především jeho vyvrcholení je velmi výstižnou ukázkou toho, jak to „jiné vraždění“ může vypadat a do jak obtížných situací se autoři mohou dostat, chtějí-li ten svůj příběh zločinu nějak důstojně uzavřít.
Brněnský hrad Špilberk je kouzelné místo, které nepřestává fascinovat vztahem minulosti, jež je známá svou tvrdostí těžko dobytného žaláře, a přítomnosti, která s tímto hnusným dědictvím kalkuluje. A zároveň se jej snaží odčinit doklady, že dokonce i tento kamenný dům svede být i něžný a romantický. Je tu vlastně pořád cítit touha po úniku do jiných světů i odhodlání zůstat přikovaný právě sem.
Josef Kroutvor je esejista, kunsthistorik, dandy a poutník. Nepíše bedekry ani klasické umělecko-historické průvodce, nýbrž eseje, které jsou ideálním žánrem pro jistý druh cestovatelské mentality. Té je vlastní, že nespěchá, neskáče po atrakcích, není hltavá a poživačná. Naopak, k místům, kam se její nositel vypraví, se přibližuje opatrně, dlouho a s rozvahou.
O prvním zářijovém víkendu skončí výstava věnovaná českému fantastickému realismu, a tak má-li ještě někdo čas ji navštívit, směle do toho; byla by škoda ji promarnit. Je to totiž prezentace v tuzemsku málo známého malířského směru fantaskně a groteskně založené tvorby druhé poloviny minulého století, která se odkazuje k různým historickým fázím dějin umění i k aktuální popkultuře.
V zahradě klatovského muzea Karla Hostaše byl v roce 1959 v rámci akce „Z“ postaven pavilon ve tvaru písmene „U“. Sloužil pro výstavy karafiátů. Později byl místem amatérských uměleckých výstav a od 80. let depozitářem.
Robertu Redfordovi bylo minulý čtvrtek osmdesát let. Je to americký herec a režisér, pokud byste to náhodou nevěděli. Jeden můj kamarád s ním má příhodu. S Robertem Redfordem. Je to taková příhoda trochu bezpoinťačka, ale zároveň jediná autentická historka s Robertem Redfordem, která v okruhu mých známých existuje.
„Tož nikdo sa nebojte, na záchod možete aj dovnitřka, tady po schodech navrch. Šak to nemusíte obíhat kolem. A jak někdo nemá židlu, šak přidáme. Všecko de, všecko umíme.“ V letním kině valašské obce Poruba, ta tvoří část městyse Hustopeče nad Bečvou, pějí Meryl Streepová a Pierce Brosnan duet v muzikálu Mamma Mia!
Dne 25. května 1913 se tehdy třiadvacetiletý Adolf Hitler odstěhoval z rodného Rakouska do Mnichova, hlavního města bavorského království. Tímto konstatováním začíná kniha amerického historika Davida Claye Largeho Hitlerův Mnichov. Navazuje přesně na okamžik, kdy končí proslulá kniha rakouské historičky Brigitte Hamannové Hitlerova Vídeň (1996, česky 1999).
Cesta je pro písničku to snad nejpropranější téma (kromě lásky, samozřejmě). Pořád někdo někde zpívá o tom, že někam jde a má během toho výkonu pocit, že kápl na cosi skutečně originálního. Už v časopise Mladý svět (ne)blahé paměti existovala rubrika Písně dlouhejch cest a psalo se v ní o vskutku pěkných kouscích.
Její obrazy připomínají magické krajiny Maxe Ernsta a Toyen. Kresby a akvarely jsou snové miniatury pro lekce psychoanalýzy. Básníci o ní píší verše, teoretici umění eseje plné odstavců o imaginaci a tajemství snů. Veronika Holcová je solitérem na české výtvarné scéně.
Nejnovější díl filmového seriálu o agentu Jasonu Bourneovi by při svém vstupu do kina měl nejen u svých soupeřů z amerických zpravodajských agentur, ale ideálně i mezi diváky vyvolat tytéž otázky: Co zase chce ten chlap? S čím přichází tentokrát? A proč si nedá pokoj, když už na všechno přišel?
Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.
Začátkem srpna zemřel v Novém Mexiku americký herec David Huddleston. Prožil pětaosmdesát let snad spokojeného života. Diváci té mojí a mladších generací mají Huddlestonův obličej spojený hlavně s jednou postavou. Byl to ten skutečný Big Lebowski ze stejnojmenného filmu bratrů Coenových z roku 1998.
Mezi hudebními fanoušky plus minus mojí generace existuje docela rozšířené přesvědčení, že hudba, která má masový ohlas, je z principu podezřelá (mladší publikum je v tomhle ohledu, myslím, „ekumeničtější“).
Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) nedávno rozšířila svůj seznam přírodního a kulturního dědictví o stavby architekta Le Corbusiera.
Čtveřice komiksů nabízí reflexi konfliktu z 90. let. A nejen černobílou. Refrén známé písně Jaromíra Nohavici, který ve svém závěrečném opakování ještě zdůrazní svůj příslib oslovením „tam zítra budeme se lásko brát“, je teskné vyznání. Ohlíží se za zmizelým světem a zároveň chce zůstat mementem chvíle, která za to stála.
Zatímco Miloš Zeman vyzbrojuje svou manželku revolverem a Zdenda Škromach v bazénku vzývá škvarky, připouštím, že je docela možné, že o zpěvačce Olivii Žižkové jste dosud nevěděli.
Architekt Alfred Neumann (1900–1968) by se možná už dávno stal nejproslulejším českým tvůrcem a teoretikem moderní architektury, kdyby nebylo složitosti doby, v níž žil a tvořil a která tak často a překotně měnila jeho osud. Jeho teorie, vize a profesní úspěchy překryly nánosy zapomnění.
Je zřejmé, že pověstné české chatařství a chalupářství vstoupilo do nové éry. Důkazem nechť je skutečnost, že loni hlavní cenu za architekturu Grand Prix získala chata u Máchova jezera od architektů Pavla Nasadila a Jana Horkého. Zvláštní disciplínu představují realizace, při kterých dochází k citlivé rekonstrukci historického objektu a zároveň prosazení slušné dávky soudobého architektonického jazyka i moderního komfortu pro uživatele. Skloubit vše dohromady není jednoduché.
Vzestup Donalda Trumpa zanechal značnou část profesionálních pozorovatelů politiky ve stavu perplex. Volá po vysvětlení a ta, jež se nabízejí a recyklují v článcích a esejích, často působí jako dílčí a nedostatečná. V popkultuře nedávných let se nacházejí různé Trumpovy předobrazy, jeho možné prezidentství prý předpověděl seriál Simpsonovi.
Ulicemi světových metropolí se pohybují miliony lidí, kteří pomocí techniky loví přízraky z laciných japonských animáků, jež sledovali jako děti. Mezi nejprodávanější tituly na knižním trhu patří omalovánky pro dospělé. Komerčně nejúspěšnějším filmovým titulem loňského roku byl první díl nových Hvězdných válek, v nichž režisér J. J. Abrams okopíroval strukturu prvního dílu starých Hvězdných válek a přinášejí naději v to, že si diváci budou moci projít Lucasovu ságu ještě jednou, a přitom jaksi jinak, zažít to, co už jednou zažili.
Setkání s knihou Deník Rivky Lipszycové vzbuzuje znepokojení, ale patrně jiné, než její pořadatelé zamýšleli ve čtenářích vyvolat. Spíš než osvětové připomenutí hrůz, které nacisté předváděli na Židech, vyvolává opatrovnický reflex a otázku, zda by oběti těch zvrácených časů neměly mít po tolika letech od svého neštěstí konečně klid.
Dejvické divadlo si s novými tituly vždycky dávalo na čas. Divácký zájem o uváděný repertoár je tak velký, že soubor není k nasazování nových kusů nikterak nucen, a herci ostatně mají tolik práce jinde, že jim nezvykle velké rozestupy mezi premiérami nejspíš příliš nevadí. Ovšem situace, že nový umělecký vedoucí nastuduje svou první šéfovskou inscenaci až v závěru své druhé sezony, je nejen nezvyklá, ale troufám si tvrdit, že také poněkud nezdravá.
Události jako byl koncem minulého týdne útok v Nice mohou zasáhnout několika způsoby – bezprostředním zhrozením se nad tím, co se stalo, úvahami nad tím vražděním jako nad součástí nějakých aktuálně probíhajících politických a společenských dějů, ale také, řekněme, existenciálně. Náklaďák namířený do davu slavících lidí je děsivou variantou obrazu pohromy, která přichází, aniž by to ti, kdo se stanou její obětí, tušili. Udeří neohlášena, předjímat ji je nad síly jednotlivce a nedá se zvládnout. Nezadržitelně přicházející katastrofa.
Vydání interpretační studie o díle Václava Havla z pera amerického slavisty samozřejmě vzbuzuje zájem a zvědavost. Jde tu přirozeně o kontexty: kniha v češtině vychází krátce před tím, než bude v New Yorku oslaven Den Václava Havla, což je veliká a zatím nepředstavitelná pocta někdejšímu prezidentovi.
„Michael Cimino zemřel pokojně, obklopený rodinou a dvěma ženami, které ho milovaly. Také jsme ho milovali,“ napsal minulý víkend na Twitter Thierry Frémaux, ředitel festivalu v Cannes. Zní to jako popis stmívání po klidném dnu. Život Michaela Cimina, přinejmenším ten profesní, ale klidný a pokojný nebyl. A vlastně ani nebyl moc dlouhý. Poslední film natočil před dvaceti lety, drama Sunchaser šlo ale rovnou do videopůjčoven, představovalo už jen dovětek kariéry, která se zastavila daleko dřív.
Minulou sobotu končil filmový festival v Karlových Varech, do kterého jsem se i letos činorodě zapojil svými svědectvími v průběžně publikovaném deníku na webu Echo24.cz. Výběr z něj snad může čtenářům přiblížit „karlovarský stav ducha“.
Na zahajovacím ceremoniálu letošního festivalu v Karlových Varech dostal cenu za přínos světové kinematografii americký herec Willem Dafoe. Je to pozoruhodný muž. Říká o sobě přitom, že vůbec pozoruhodný není, „jsem jednoduchý kluk z Wisconsinu“. Tak určitě. Anebo zdání v jeho případě skutečně klame. Může být, že život tohoto šedesátníka po boku okouzlující italské herečky Giady Colagrandeové v jejich římském sídle je etalon usedlé nudy, v němž největší vzrušení představuje pravidelné cvičení jógy.
