Přímořská letoviska mírně po sezoně mohou navozovat melancholické pocity. Honosné hotely působí trochu opuštěně, prázdnou pláž občas zbičuje déšť, letní ruch slábne a o to víc je slyšet šumění sílícího příboje. Ještě pořád je slunečno, ale přicházející podzim se důrazně připomíná. Filmový festival ve španělském San Sebastianu se tradičně odehrává ve dnech babího léta.
Andrzej Wajda byl polskou národní institucí. Od úspěchu jeho Kanálů (1957) v Cannes měl pozici klasika a prominenta, kterého i režim většinou musel tolerovat, protože s ním jinak nemohl hnout. Wajda nebyl bez kontroverzí, liberálové mu vyčítali nacionalismus (nepochybně byl polským vlastencem).
Zhruba v půli je výstava Smích a zapomnění. Název samozřejmě evokuje své pozadí, mohl by odkazovat ke kdekterému světovému dílu, leč vybral si Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery. Na jejím pozadí zkoumá tvárnost paměti, bolest smíchu, vzájemný vztah mezi soukromým a veřejným životem a zrádnost lidských vztahů.
Architekti z ateliéru Petra Hájka se snažili navrhnout dům, který by byl transparentní, a přesto uzavřený pohledům z vedlejšího patrového domu. Který by se dokázal na své prostředí adaptovat a těžit z proměňující se atmosféry zahrady.
Rennie Sparksová onehdá čekala v letištní hale usazená v křesle. Kolem šel tělnatý pán s hamburgerem v ruce, zastavil se, rozhlédl a nekompromisně ji zasedl. Pak naštvaně vyskočil, chvilku nadával a místo omluvy jí sdělil, že na té sedačce vůbec nebylo vidět, že je už obsazená.
Sledování nového britsko-českého snímku Anthropoid, který zpracovává přípravu na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, samotné jeho provedení i následný boj o pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, vystavuje tuzemského diváka jistému nepohodlí.
Když se skrze film U moře pokusila coby autorka i režisérka vystihnout své rodinné, přesněji partnerské rozpoložení Angelina Jolie, byl z toho do roka rozvod s Bradem Pittem (jenž v tomto filmu své manželce hrál). Maďarský scenárista a režisér Szabolcs Hajdu je odvážnější, do svého filmu Rodinné štěstí zapojil nejen svou ženu, ale i děti.
Manželky plzeňských obchodníků věděly, že tahle útrata se bohatě vyplatí. Za ne zrovna malé peníze si před druhou světovou válkou objednaly pro své běžné městské byty přestavbu interiéru. U Adolfa Loose. Architekta v té době oslavovaného, uznávaného a vůbec ne levného.
Přehled některých uchazečů o titul v soutěži stavbu roku 2016.
Jméno Samuel Langhorne Clemens sice zní poutavě, slibuje majitele dobrodružné povahy z 19. století, ale konkrétně něco řekne asi málokomu. Přitom slibuje správně, protože jméno Mark Twain již známé jistě je. Jde totiž o pseudonym pana Clemense.
Tak dlouhou frontu člověk vidí málokdy. Táhla se kolem dlouhé budovy galerie Prado v Madridu až za roh, ve stínu stromů lemujících chodník, dopředu se hýbala pomalu, zůstávala ale ukázněná a klidná. Taky v ní stáli samí kulturní lidé, turisté z ciziny i místní, kteří se vypravili na končící výstavu obrazů Hieronyma Bosche.
Ve velkém knižním rozhovoru s Ericem Laxem Hovory o filmu říká Woody Allen, že vždy vycházel z toho, že jeho diváci jsou chytřejší než on. Proto se nikdy nerozpakoval použít ve svých filmech učené, složité a inteligenci vyžadující narážky a vtipy, protože vždycky věřil, že je pochopí.
Spor o digitalizaci a restauraci starých českých filmů, o vhodný postup, jak filmy uchovat pro další generace, se s přestávkami objevuje už několik let v různých tuzemských médiích. Ta výdrž je s podivem, vždyť jde o téma výsostně odborné, vědecké, trochu nesrozumitelné.
Brněnská architektonická kancelář Kuba & Pilař architekti dnes patří mezi nejoceňovanější. V jejich práci je cítit jak úcta k brněnské předválečné architektuře, tak obdiv k současným architektonickým špičkám. Dobrým příkladem této syntézy je rodinný dům vystavěný na úzkém svažitém pozemku Masarykovy čtvrti v Brně.
Spisovatel Norbert Frýd patří spíš k pozapomenutým než známým českým tvůrcům. Přitom je to škoda, protože jeho život kopíroval podivuhodně přesně život této země v určité výseči minulého století: v 30. letech psal písňové texty pro divadlo E. F. Buriana a byl redaktorem filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer.
Literáti si často stěžují, že jejich slovům jen málokdo věnuje pozornost – obdivnou, kritickou, polemickou, jakoukoliv. Festivaly spisovatelů toho mohou být docela výstižným obrazem – prestiž, někdy až okázale zdůrazňovaná, která se ale zároveň vznáší v jakémsi vzduchoprázdnu nebo akváriu.
Jsou věci a umělecká díla, ke kterým netřeba nic dodávat. Hodně lidí se shodne na tom, že k takovým zdařilým kouskům patří western Sedm statečných. Ikonický, zásadní, výjimečný, originální, neopakovatelný – lze si k němu dosadit libovolný superlativ, protože jeho hodnocení je arbitrární, shodují se na něm všichni.
Polská scéna Těšínského divadla letos slaví pětašedesát let své existence, což se rozhodla připomenout premiérou inscenace Rajską jabłonką. Sága o historii Těšínského Slezska od první světové války do 80. let minulého století získala v roce 1985 hlavní cenu divadelního měsíčníku Dialog, přesto dosud nebyla inscenována.
Přestavba stodoly z roku 1947 na velkorysý rodinný dům získala cenu v kategorii Rekonstrukce v rámci Grand Prix architektů 2014. Nyní se tato mimořádná realizace nedaleko Semil uchází o Českou cenu za architekturu. Původní stavbu si místní velkostatkář nechal těsně po druhé světové válce navrhnout od architekta Josefa Schejbala.
Ještě víc než napínavý (pak dosti předvídatelný) děj se do popředí dostávají časté otázky, které si kriticky myslící menšina příslušníků onoho úžasného národa klade snad po celou jeho moderní historii. Proč to na Rusi dopadá všechno tak špatně? Proč si děláme ze života takové peklo?
Kromě žvanivého hmyzu z knížky Ondřeje Sekory existuje ale ještě jedna kreslená figurka, jejíž vliv na podobu tuzemského „dyškurzu“ ještě nebyl plně doceněn. Mám na mysli Bohouše, nejmladšího člena Bratrstva kočičí pracky, odvěkých a zoufale nekňubných nepřátel vzorných hochů z klubu Rychlých šípů.
Čtvrtek osmého září byl pro fanoušky Nicka Cavea podivný den. V předvečer vydání jeho nového alba Skeleton Tree uváděla vybraná kina po celém světě dokument One More Time With Feeling, který vznikl během jeho natáčení. Po téhle jednorázové projekci by už žádná další přijít neměla. Tahle ojedinělá příležitost ale nevyvolávala příliš nadšená očekávání.
Proberete se a snažíte se soustředit, ale po čase opět pozornost odplouvá jinam. Ano, herci hrají dobře. Dokonce představitel ústřední postavy a vypravěč se Thomasi Bernhardovi, jak ho znáte z fotografií, úžasně podobá. Snad i gesta má podobná, byť jste Bernharda gestikulovat nikdy neviděli.
Bývá slyšet a číst o nutnosti opečovávat a uchovávat tradice. Byť není jasné, proč ani jak tradice vzniká. Přemítat o tom možno na výstavě hornolužických krojů – oděvů, které svou složitou propracovaností a důrazem na původ po staletí pomáhaly slovanskému národu Lužických Srbů přežít v obklopení německým živlem
Představení návrhu nových stanic plánované trasy metra D vzbudilo nebývalé vášně. Ony vizualizace Metroprojektu, fakticky monopolního architekta metra, lze bez přehnaných emocí hodnotit jako nudné. Zvláště pak třeba v porovnání s aktuálními výsledky architektonických soutěží na dostavbu metra v Paříži či Moskvě
Dilema nad výsledkem se dostavuje letos u vítěze 21. ročníku Literární ceny Knižního klubu, novelou Patrika Girgla Vertigo. Je to literární debut autora, který dosud knižně publikoval texty spjaté se svou odbornou profesí arabisty a orientalisty – a sice stručné dějiny Tuniska a Kosova.
Plakát z roku 1906 znázorňuje pozoruhodný výjev. Z lesa vychází zvláštní mužík v krátkém kabátě s kapucí, z níž trčí ryšavá bradka. Nohy má holé, je nazutý do hrubých ponožek a dřeváků. V ruce drží kyj. Tato pohádková bytost shlíží z kopce na město, kde se rozkládá soustava bělostných staveb trochu připomínající Tádž Mahal.
Děje se čtyřiadvacátý ročník plzeňského festivalu Divadlo. Je to přehlídka přivážející pozoruhodné zahraniční kousky, které tu tak díky ní jsou k vidění aspoň jedinkrát. Přitom není omezena jazykem ani žánrem. Divadelní rámec samozřejmě dávno přerostl k jiným médiím.
Roubenku v Krkonoších nebo chatu u Sázavy? Stále více lidí dnes hledá úplně nové formy rekreačních objektů. Velkou zahradu, několik pokojů pro hosty? A má to sklep? Někdy to všechno není potřeba. A někdy úplně malinká stavba může být mimořádnou architekturou.
Dílo Jana Hanče může pro člověka, který taky píše, představovat imperativ – nebo soud, otazník i vykřičník. Nedá se přejít jen tak. Psaní v jakémsi čistém stavu, protože oproštěné od všech ambicí či svodů, bez publika, které by strašilo v hlavě a dožadovalo se ohledů.
