Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.
Pavel Baňka je významný český fotograf, který před pěti lety oslavil retrospektivními výstavami v pražské Špálovce a v brněnském Domě umění svou sedmdesátku. Sklon k bilancování, který v jisté chvíli přirozeně přichází, pokračuje fotografickou knihou Reflexe, jež má být prvním dílem trilogie, následovat mají svazky Blízkost a Esence.
Architekt Jan Tyrpekl se ve své tvorbě zaměřuje na udržitelnou architekturu. Pracoval na mezinárodních architektonických projektech ve Španělsku, Dánsku nebo Thaj-wanu. V létě 2015 vytvořil v rodných Strančicích projekt Hnízdo, dům ve stromě, postavený pouze z vrbového proutí bez použití spojovacích prvků, tedy kompletně biologicky rozložitelný.
Šestice předních českých fotografů, kteří doslova procestovali svět, vystavuje své nejlepší fotky živé přírody. Zhruba šest desítek fotografií zachycuje divokou krásu všech kontinentů objektivy autorů, kteří obdrželi jak světová ocenění, tak i ta v rámci soutěže Czech Press Photo.
Polský režisér Andrzej Wajda loni zemřel ve věku devadesáti let. Až do konce života pracoval, jeho poslední film Mžitky, měl mezinárodní premiéru měsíc před jeho smrtí. A prizmatem autorova konce ten film je nutně vnímaný, nejenom publikem. I režisér ho pravděpodobně točil s tím, že Mžitky budou jeho poslední dílo.
Minisérii Sedmilhářky (Big Little Lies) prohlašují už teď někteří recenzenti za nejlepší televizní seriál letošního roku. Možná bych se v tom ohledu trochu krotil, ale i tak – je to pozoruhodné dílo. Příběh žen, vyprávěný z větší části muži, v něčem velice feministický, což čtenářům tohoto týdeníku možná nebude připadat jako to nejvřelejší doporučení.
Co to je? Začne to jako severská detektivka s mrtvolou přibitou na stropě, pokračuje to jako filozofická zpověď moudrého králíka, pak se to promění v psychologickou novelu s hororovým tématem trestu smrti, přičemž do hry vstoupí dvojníci, kteří žijí v paralelních literárních světech, vloží se do toho příběh s osudovou ženou a skončí to moudrým králíkem na pekáči. A celé se to odehrává v Brně.
Pražský ateliér Mimosa tvoří šest architektů. Muži a ženy, půl na půl. Tvrdí o sobě, že k vlastnímu navrhování potřebují klienta, který je inspiruje. Svou první zakázku, tehdy ještě v menší sestavě, dostali už během studií na FA ČVUT. Šlo hned o rodinný dům, pro sestru kamaráda. Před dvěma lety na sebe upozornili interiérem karlínské kavárny Proti proudu.
I další film rumunského režiséra Cristiana Mungiua okouzlil festival v Cannes – odnesl si cenu za nejlepší režii. Drama o morálce popisuje příběh uznávaného lékaře v jednom malém městě v Transylvánii, jehož pověst ohrozí, když se zaplete do řetězce služeb a protislužeb.
Když Divadlo v Dlouhé realizovalo plán inscenovat hru Lucerna od Aloise Jiráska, bylo to – aspoň pro pisatele těchto řádků – drobné překvapení. Lucerna totiž sice patří mezi základní díla české literární dramatiky, zároveň ale v Praze v posledních letech pravidelně hrána nebývá. Naposled byla roku 2008 v Národním divadle pouze obnovena starší inscenace Vladimíra Morávka.
Vzestup populistických hnutí na současném Západě často bývá popisován jako nutná korekce výstřelků intelektuální levice, která v mnoha prostředích získala značný faktický vliv, „globalistických“ ekonomických elit. Promlouvá v nich prý tradiční selský rozum, na scénu se pod jejich praporem vrací elementární soudnost, novodobými sociálními inženýry vykořeňovaná tradice a tak dále.
IT segment je v současné době jedním z nejrychleji se rozvíjejících na světě. Při náboru nových talentů je třeba zaujmout, a to i skrze atraktivní pracovní prostředí. Delegace zaměstnanců české firmy Avast Software se proto nejprve vypravila na obhlídky kanceláří v kalifornském Silicon Valley a teprve pak vzniklo zadání pro architekty, kteří měli navrhnout interiéry nového sídla společnosti na Pankráci.
Výstava mapuje hudební slavnost z léta roku 1976, která se konala ve slovenském Pezinku. Tehdy šestadvacetiletý Jaroslav Prokop na „Festivalu mladosti“ pořídil fotky, jimiž diplomoval na FAMU. Výběr 32 z nich zachycuje dobový kontext a přenáší autenticitu ze zákulisí i publika.
Ceny Czech Grand Design byly uděleny již po jedenácté. V deseti kategoriích bylo nominováno celkem 116 autorů. Jasné je, že podle názoru Akademie pocházejí nejlepší designéři z pražské UMPRUM ať už jako studenti absolventi nebo pedagogové.
Od roku 1966 visí na domu přitisknutém ke staroměstskému kostelu svatého Mikuláše pamětní deska se štíhlou černou hlavou a českým nápisem, který sděluje, že se tu roku 1883 narodil spisovatel Franz Kafka.
Vlastně se není co divit, že tak pozapomenutý významný akt zdejšího společenského chování, jako jsou námluvy, si vysloužil svou výstavu dokonce v Národním muzeu. Je zaměřena, jak jinak, na projevy lásky na českém a moravském venkově v 19. i 20. století i na představení darů, které si tehdy zamilované páry dávaly.
Pritzkerova cenu, kterou už od roku 1979 každoročně udílí Hyatt Foundation, bývá také označována jako Nobelova cena či Oskar za architekturu. S nápadem na založení takové ceny přišli manželé Cindy a Jay Pritzkerovi, když si uvědomili, jak architektonicky kvalitní interiéry jejich hotelů pozitivně působí na hosty i zaměstnance. Chtěli tak architektům zajistit více pozornosti a podnítit jejich kreativitu.
Místo filmového obrazu jen černé plátno, ve zvukové stopě se toho ale děje hodně, dva lidé, muž a žena, on znásilňuje ji, rány a výkřiky, čím dál zoufalejší. Kroky a ticho. Plátno se rozsvítí, obraz dokonalého interiéru v dokonalém sídle, obývák vily na kraji Paříže s francouzským oknem do zahrady.
Pod otevřeným oknem byla továrna a za ní ještě jedna. Mezi nimi tma, protože bylo blízko k půlnoci. Zpoza mraku vyšel měsíc, černý prostor propíchly naježené siluety komínů a kouř se proti noční obloze rozsvítil jako neonový poutač. Budovy temně hučely, odněkud slabě syčela pára a Petr Fiala zamáčkl o parapet zbytek cigarety.
Jak předznamenává jeho název, grafický román Kiki z Montparnassu autorů Catel Mullerové a José-Louise Bocqueta pojednává o životních zákrutách slečny Alice Ernestine Prinové, známější právě pod přezdívkou Kiki. Tato dívka ve dvacátých letech minulého století – v ustáleném výrazu v letech takzvaně bláznivých – jako modelka inspirovala k vrcholným výkonům nejednoho slavného tvůrce pařížské avantgardy.
V kinech je konečně k vidění „malý zázrak“ anebo „kouzelný obraz doby“ (jak nad ním tají dech recenze) jménem Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. To je ceněný finský snímek, debut scenáristy a režiséra Juha Kuosmanena, „true story“, jež vypráví o životě slavného boxerského jména z titulku.
Renomovaná architektonická kancelář DaM se sice v posledních letech do povědomí veřejnosti dostala především díky bytovému domu s tělocvičnou na Petrském náměstí v Praze, ale její doménou jsou také administrativní budovy.
Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient.
Nevím, jestli je dobré o něm ten článek psát, Josh T. Pearson patří k tomu typu hudebníků, na které fanoušek trochu žárlí. Chce je mít jenom pro sebe anebo jejich popularitu udržet pouze uvnitř nevelké skupiny zasvěcených, neměla by být rozšiřována zbrkle, o lidi, kteří si třeba ani nezaslouží slyšet ty písně, byli by snad schopni se o nich nějakým nevhodným způsobem vyjadřovat.
Nová kniha Miloše Urbana, dávno ustáleného autora tuzemské literatury, se jmenuje Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu. Nabobtnalý název jistěže je nepřehlédnutelný, teatrální, ale taky dostatečně profesionální a zručný, protože vzbuzuje zvědavost.
Snímek Rocco je jakési vyznání pornoherce Rocca Siffrediho. Z traileru se sice zdá, že přinejmenším vizuálně půjde o kašírovaný film, ale to vzhledem k oboru, jímž se zabývá, šlo čekat. Rozhodující bude, co se půjde dovědět o Siffredim. Něco snad ano, vždyť slibně působí třeba scéna, v níž se mu jedna z partnerek přiznává k ročníku svého narození, načež on zděšeně kontruje, že jeho syn je jen o rok mladší. Siffredi v oboru účinkuje přes třicet let.
Bílka je malá obec v Českém středohoří na úpatí Milešovky, kde od dětství trávil prázdniny architekt Ivan Nosek. V Praze vystudoval Fakultu stavební ČVUT a AVU u Jaroslava Fragnera. V roce 1969 odešel do Kolína nad Rýnem a jako architekt a urbanista pracoval pro tamní magistrát.
Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu.
V hudbě se často řeší autenticita. Protože písni pomůže, když je tak nějak skutečná, vyjadřuje ten nejopravdovější život. Zvlášť blues by takové mělo být. Nestačí vědět, že třeba Junior Kimbrough byl fantastický hudebník s hlasem, který dokázal uvést srdce do tranzu.
Předávání filmových cen Český lev chce na tuzemském ceremoniálním poli držet prim. Pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl, a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka.
