Místo filmového obrazu jen černé plátno, ve zvukové stopě se toho ale děje hodně, dva lidé, muž a žena, on znásilňuje ji, rány a výkřiky, čím dál zoufalejší. Kroky a ticho. Plátno se rozsvítí, obraz dokonalého interiéru v dokonalém sídle, obývák vily na kraji Paříže s francouzským oknem do zahrady.
Pod otevřeným oknem byla továrna a za ní ještě jedna. Mezi nimi tma, protože bylo blízko k půlnoci. Zpoza mraku vyšel měsíc, černý prostor propíchly naježené siluety komínů a kouř se proti noční obloze rozsvítil jako neonový poutač. Budovy temně hučely, odněkud slabě syčela pára a Petr Fiala zamáčkl o parapet zbytek cigarety.
Jak předznamenává jeho název, grafický román Kiki z Montparnassu autorů Catel Mullerové a José-Louise Bocqueta pojednává o životních zákrutách slečny Alice Ernestine Prinové, známější právě pod přezdívkou Kiki. Tato dívka ve dvacátých letech minulého století – v ustáleném výrazu v letech takzvaně bláznivých – jako modelka inspirovala k vrcholným výkonům nejednoho slavného tvůrce pařížské avantgardy.
V kinech je konečně k vidění „malý zázrak“ anebo „kouzelný obraz doby“ (jak nad ním tají dech recenze) jménem Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. To je ceněný finský snímek, debut scenáristy a režiséra Juha Kuosmanena, „true story“, jež vypráví o životě slavného boxerského jména z titulku.
Renomovaná architektonická kancelář DaM se sice v posledních letech do povědomí veřejnosti dostala především díky bytovému domu s tělocvičnou na Petrském náměstí v Praze, ale její doménou jsou také administrativní budovy.
Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient.
Nevím, jestli je dobré o něm ten článek psát, Josh T. Pearson patří k tomu typu hudebníků, na které fanoušek trochu žárlí. Chce je mít jenom pro sebe anebo jejich popularitu udržet pouze uvnitř nevelké skupiny zasvěcených, neměla by být rozšiřována zbrkle, o lidi, kteří si třeba ani nezaslouží slyšet ty písně, byli by snad schopni se o nich nějakým nevhodným způsobem vyjadřovat.
Nová kniha Miloše Urbana, dávno ustáleného autora tuzemské literatury, se jmenuje Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu. Nabobtnalý název jistěže je nepřehlédnutelný, teatrální, ale taky dostatečně profesionální a zručný, protože vzbuzuje zvědavost.
Snímek Rocco je jakési vyznání pornoherce Rocca Siffrediho. Z traileru se sice zdá, že přinejmenším vizuálně půjde o kašírovaný film, ale to vzhledem k oboru, jímž se zabývá, šlo čekat. Rozhodující bude, co se půjde dovědět o Siffredim. Něco snad ano, vždyť slibně působí třeba scéna, v níž se mu jedna z partnerek přiznává k ročníku svého narození, načež on zděšeně kontruje, že jeho syn je jen o rok mladší. Siffredi v oboru účinkuje přes třicet let.
Bílka je malá obec v Českém středohoří na úpatí Milešovky, kde od dětství trávil prázdniny architekt Ivan Nosek. V Praze vystudoval Fakultu stavební ČVUT a AVU u Jaroslava Fragnera. V roce 1969 odešel do Kolína nad Rýnem a jako architekt a urbanista pracoval pro tamní magistrát.
Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu.
V hudbě se často řeší autenticita. Protože písni pomůže, když je tak nějak skutečná, vyjadřuje ten nejopravdovější život. Zvlášť blues by takové mělo být. Nestačí vědět, že třeba Junior Kimbrough byl fantastický hudebník s hlasem, který dokázal uvést srdce do tranzu.
Předávání filmových cen Český lev chce na tuzemském ceremoniálním poli držet prim. Pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl, a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka.
Začíná výstava Františka Skály, jež představí jeho tvorbu od roku 2004 do současnosti. Jistěže nepůjde o prezentaci všeho autorova díla za toto období, nýbrž o výběr, motivovaný výstavním prostorem, a sice Valdštejnskou jízdárnou. Půjde tedy i o architektonickou koncepci jmenovaného prostoru. Skála usiluje najmě o práci se světlem, to má být pojítkem „cizího“ prostoru a „jeho“ díla.
Byla odvysílána poslední epizoda seriálu Svět pod hlavou. Ohlas měl nesporný: jednak svou sevřeností a filmovou výpravou se vymykal převládající soudobé televizní produkci, jednak diváky přitažlivě konfrontoval s nedávnou zdejší minulostí. Snažil se totiž evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982, do nějž se hlavní hrdina – policista Filip Marvan – ze současnosti propadl po srážce automobilem.
Poslední realizace architekta Jana Šépky ještě není zkolaudována, a už vzbuzuje patřičný rozruch. Odborná porota ji jako jednu z pěti českých staveb nominovala do prestižní evropské soutěže Mies van der Rohe Award. Hravý dům stojící na jedné noze lze snad považovat za příslib lepších časů, kdy se česká architektura vzpamatovala z finanční krize a přestává uspokojovat pouze základní nároky investorů.
Kurtu Cobainovi, frontmanovi americké kapely Nirvana, by v únoru bylo padesát. K jeho nedožitým abrahámovinám cítilo mnoho pamětníků pochopitelnou potřebu se vyjádřit – padesátiletý Kurt Cobain. Zvláštní představa. Nejenom z toho nejsamozřejmějšího důvodu, jako příležitost nostalgicky si povzdechnout nad tím, jak rychle plyne čas, jako kdyby to bylo včera, no jo, no.
Po vánoční pauze se v nabídkách streamovacích služeb ve vysílání amerických televizí zase objevily novinky – další řady známých seriálů a série úplně nové. Je toho hodně, možná až moc. Následující text nabízí velice subjektivní probírku tou, ehm, televizní úrodičkou.
Vloni vyšla kniha příběhů o Krakonošovi, jak je v 17. století podle ústního vyprávění chudiny a lipských trhovců zpracoval a rozvinul humanista Paul Johannes Praetorius a po něm z němčiny mimořádně dobře přeložil Jan Ort. Přesněji vyjádřeno, český svazek Pravdivé a nadmíru žertovné, ale i strašidelné příběhy, které se udály v Čechách a ve Slezsku je překladatelův výběr z originálních textů.
Tuzemská muzikálová scéna už si troufla na ledaco od Hamleta a Tří mušketýrů po Draculu, dětskou vyprávěnku Ať žijí duchové! nebo ovšem nejnověji průřez písněmi Václava Neckáře a Karla Gotta. Málokterý milník odolává, nezvládla to Abba ani Ježíš Kristus. Nakonec dokonce ani vůbec největší rváč všech dob: totiž Rocky.
V pondělí 13. února byl vyhlášen vítěz třináctého ročníku Ceny Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí. Finále přineslo velmi vyrovnanou kolekci šesti architektonických počinů. Jejich pojetí je však velmi různorodé, od domů, jejichž forma vychází ze starých tradic, až po moderní minimalistické kostky. Pozoruhodné je, že žádná ze staveb není na území hlavního města.
První hrůzná věc, jež se návštěvníkovi může na začátku výstavy v Trafo Gallery přihodit, že se hned u vchodu nešikovně zaplete do zavěšených černých závěsů a zůstane v nich chvíli omotán jako hnusná larva tučného červa. To je však nejlepší vstup na výstavu, ze které bychom si měli odnést povznášející pocit, že Život je bolestný a přináší zklamání.
K nejzábavnějším tuzemským autorům jistě patří Michal Šanda. Je to tvůrce, který s každou svou knihou skutečně přichází s něčím jiným než v předešlém svém čísle. Je to autor hračička, zároveň je zřejmý jeho styl montování nepravděpodobných kombinací a nalézání fikce uvnitř reálií.
Pozornost, která se v posledních týdnech věnuje seriálu České televize Bohéma, aby bylo náležitě zdůrazněno, co všecko je v seriálu špatně nebo aspoň rozporně, je fascinující. Ne proto, že by se nepatřilo na něco takového jako na zajímavost poukázat. Ale patří se na to právě jen poukázat jako na zajímavost pro srovnání, pro uvedení věcí na publicistickou míru.
S poutavými fotografickými výstavami se v posledku naštěstí pytel roztrhl, jedna třeba je k vidění ve Zlíně: jmenuje se Beskydy a Lomná před padesáti lety a autorem vystavených fotografií je Jan Sikora. To je autor celoživotně spjatý s Těšínskými (Slezskými) Beskydami – zde žil i pracoval v projekci Vítkovic a později v managementu Třineckých železáren.
Součástí rafinované francouzské kultury je i potřeba tamních prezidentů zanechat vlastní stopu na povrchu hlavního města. Pomník zakladatele této tradice výstavby architektonických monumentů, Centre Georges Pompidou, letos v únoru slaví své čtyřicáté narozeniny a čeká jej rozsáhlá rekonstrukce. Georges Pompidou se svou ženou byli známí svým zaujetím pro současné umění a jeho propagaci.
Místo u moře režiséra Kennetha Lonergana by se dalo odzívnout jako typický oscarový film, taky má šest nominací v těch nejdůležitějších kategoriích. Drama člověka, který se vypořádává s obrovským traumatem, okolnosti ho přinutí vrátit se do rodného města, navázat kontakt s rodinou nebo s tím, co z ní zbylo, nějakým způsobem svoje zranění obnažit, mluvit o něm, pokusit se v sobě najít sílu žít dál a žít jinak.
Od okamžiku, kdy bylo jisté, že skutečně vznikne pokračování kultovního snímku Trainspotting a přijde do kin, bylo rovněž jisté, že až toto pokračování vznikne a vstoupí do kin, vzniknou k němu a zaplní stránky kulturních rubrik novin patřičné přípisy. Neboť první Trainspotting, který si premiéru odbyl před jednadvaceti lety a u nějž se pokračování nepředpokládalo, patří k filmům výjimečným.
Svou nejnovější knihu Únava materiálu (což bezesporu je odvážný název, vždyť snadno by šel použít proti svému autorovi coby ironický komentář případného tvůrčího vyčerpání) Marek Šindelka řadí k románům, je to ale spíš novela. Krátký tvar dvou výrazných hrdinů, na jejichž osudy je kladen důraz.
Fotograf Jaroslav Kučera proslul svými cykly. Věnoval se v nich tu lidem „na okraji“, tu prvnímu výročí sovětské okupace. Čtvrt století soustavně fotí Sudety, pořídil sady ze zahraničí (věnované například Moldávii). Slavný je jeho snímek Václava Havla, radostně 24. listopadu 1989 objímajícího Alexandra Dubčeka.
