Je to radost, projednou mít možnost zahlédnout mezi profesionálními výkony v kinech, které dopadly líp nebo hůř, něco tak vlastně roztomile absurdního a přitom srdečného, jako je celovečerní dokument o nejvyšších českých horách. Nazvaný ovšem prostě Krkonoše, vždyť k čemu kudrlinky. Vznikl loni a je to práce amatérů (už to je hodno ocenění, dotlačit film do kin není jen tak).
Obec Líbeznice na severním okraji Prahy má neobyčejného starostu s jasnou představou o významu kvalitní architektury, čímž se výrazně odlišuje od ostatních pražských satelitů. Díky ateliéru Projektil získali nejmenší líbezničtí školáci vlastní vesmír.
Moskva je třetí Řím. Představa, která se ujala v pozdním středověku, je živá i dnes. Vlastně živější – nejenom kvůli tomu, že odpovídá představám Putinovy garnitury a ideologů ruského nacionalismu. Jistým způsobem se ujala i na Západě, často mezi lidmi, od nichž by to před lety jeden nečekal.
Každý, zdá se, má rád film La La Land. Americká kritika se nad ním v podstatě unisono rozezpívala nadšením, snímek režiséra Damiena Chazelleho dostal celkem sedm Zlatých glóbů včetně těch nejprestižnějších kategorií. A vlastně se není moc co divit, mít rád La La Land je docela snadné.
Jsou věci, které by měly představovat existenciální grunt a jistotu. A o nichž tedy by se nemělo pochybovat ani žertem, byť by byl člověk ponoukán dokonce dobrými úmysly. Nepochybně by k takovým měly patřit romány Karla Maye. Všecka ta dobrodružství v dalekých cizích krajích, plných neznáma a tajemna.
V půli prosince začala výstava sběratelství moravské větve starohraběcího a knížecího rodu Salm-Reifferscheidtů za období od roku 1763, kdy rod získal panství Rájec na Moravě, do závěru 19. století, kdy jeho sběratelská a objednavatelská činnost utichá.
Klášter Nový Dvůr je zázrakem demonstrujícím moc duchovní síly. Jak prožití duchovní architektury působící doslova na všechny smysly, tak setkání s přívětivými mnichy a skvělými produkty jejich hospodářství a výroby je ideálním zážitkem pro sváteční čas.
Prastará žena na poušti. Žena sbírající lebky jelenů a rozumějící řeči chřestýšů. Žena dotýkající se tajemství pohlaví květin. Žena prorok, která byla vždy věrná sobě a svému umění. Georgia O’Keeffe (1887–1986), ikona amerického malířství 20. století, americká legenda, inspirátorka svobodných žen – a také nejdražší umělkyně v dějinách.
Krátce po půli loňska vydaná kniha Marka Vajchra Jména příběhu upoutá na pohled svou objemností – a snad proto se k ní prozatím víceméně mlčí. Byla sice koncem roku historičkou Alenou Morávkovou s patřičně reklamním přívlastkem zmíněna, a tedy pochválena v anketě Lidových novin Kniha roku coby „Moby Dick současné české literatury“.
Od etablovaných autorů se čeká, že se budou nějak vyvíjet, přicházet s něčím novým, překvapovat publikum. Stejně tak se ale od nich žádá, aby „zůstali sví“. Tedy dali lidem, nač jsou od nich zvyklí a co mají rádi. Nemají to jednoduché, autoři.
Znovu, dokonce i po Vánocích se sluší myslet na děti, neboť jim a jejich „chytrým rodičům“ je věnována komiksová výstava časopisu Raketa. Ta stylově podle svého jména nechává nahlédnout ve věži – totiž Ve Věži – do vesmíru plného barev a fantazie tuzemských mladých výtvarníků, kteří s časopisem v jeho dosavadní historii spolupracovali.
Dalo se předpokládat, že při stém výročí narození bude Juriji Brězanovi vydána v češtině nová knížka. Od roku 1989 sice někdejší místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů měl smůlu a z lužickosrbského písemnictví byli upřednostňováni jiní, do té doby ale Brězan patřil k dost překládaným autorům.
Bájný jedovatý písečný červ obřích rozměrů se objevuje v knize Ludvíka Součka Krotitelé ďáblů z roku 1965 nebo v románu Franka Herberta Duna, který byl v roce 1984 zfilmován Davidem Lynchem. Právě fascinace sci-fi byla jedním z důvodů proč dvojice designérů Michal Froněk (1966) a Jan Němeček (1963) zvolila tento krkolomný název pro své studio.
Vánoce jsou za dveřmi a s nimi každoroční příděl: tři nové sváteční pohádky, natočené letos Českou televizí právě k této příležitosti, a ovšem balík těch starších, jejichž opakování budou dokola vysílána všemi tuzemskými televizními stanicemi.
Něco snad vhodného k Vánocům: takřka v půli je kutnohorská výstava o tvorbě bratří Čapků, vztahující se k dětem. Kurátoři si kladli otázky, jaký vlastně byl přínos obou tvůrců k rozvoji dětské literatury za první republiky. A jak se ve svém díle dětským pohledem na svět inspirovali?
Na střeše holešovického Centra současného umění DOX přistála vzducholoď. Ředitel instituce Leoš Válka a architekt Martin Rajniš provedli radikální intervenci do stávající architektury. Vše vznikalo velmi intuitivně a ve vzájemném dialogu mezi architektem a klientem.
„Představujete veškerou idiocii dneška,“ pronese John Malkovich se vším opovržením, jež je schopen vyjádřit (a to je značné množství opovržení, mluvíme přece o Johnu Malkovichovi) v jedné vypjaté a krvavě vypointované scéně filmu bratrů Coenových Po přečtení spalte (2008).
„Prosím vás, tady by mělo být ještě jedno dílo, takové ohořelé auto od Matyáše Chocholy, nevíte, kde to je?“ zeptal jsem se mladíka, který hlídal liduprázdnou výstavu v bočním sále pražského Veletržního paláce. „To nevím, tady to je Jindřich Chalupecký,“ řekl mi ten nevinný hoch a ukázal kolem sebe.
Hudební fanoušek, zvlášť určitého věku, v končícím roce zažíval jedno loučení za druhým. Někdy to byly odchody doprovázené velkým gestem. David Bowie pár dní před smrtí vydal finální album Blackstar, zneklidňující pohled do tváře konce a také svědectví toho, že umělcovo puzení zkoušet věci nově a jinak neumenšila ani smrtelná nemoc.
Konec roku v kinech, to není lecjaký čas: je plný příběhů o ženách zachraňujících svět, civilizaci nebo aspoň bojujících s duchy ze záhrobí. Muži na tom jsou podobně, ale na rozdíl od žen jsou taky ústředními postavami příběhů romantických či ryze dojemných.
Kouzelný vánoční svět za zrcadlem se skrývá na nádvoří domu ze 14. století v Dlouhé 26 na Praze 1. Na zeleném paloučku rostou muchomůrky, narcisy i orchideje, postávají jeleni a poletují andělé. Neskutečnou kombinaci živých květin a nejen vánočních dekorací vytvořil florista Mario Wild se svým týmem.
Na vypravení nového příběhu o Harrym Potterovi ihned upoutá jeho obálka, z níž se čtenář kromě titulu Harry Potter a Prokleté dítě dozví takové množství informací, jakému obvykle vystaven není a v případě série o malém čaroději nebyl nikdy. Vzato odshora tu stojí nejprve ubezpečení, že jde o „speciální vydání pracovního scénáře“.
První sezona seriálu Westworld skončila úspěšně. Lidé se dívali a vzrušeně o seriálu spekulovali, kritici chválili. Takže happy end, aspoň zatím. Rána na jistotu to ale tedy nebyla. I po skončení první sezony se o Westworldu nedá vynést nějaký definitivní hodnotící soud. Rozhodně je však ten seriál pozoruhodný úkaz.
Prezentovat na jevišti ausgerechnet Národního divadla ausgerechnet v čase adventu ausgerechnet premiéru adaptace díla pověsti, jakou má román Ladislava Fukse Spalovač mrtvol, přiznává realizátorům takového počinu smysl pro dramatičnost i humor. A hereckému představiteli zejména hlavní role velkou odvahu.
Letošní podzim v Praze byl výjimečný vzhledem k počtu akcí věnovaných designu. Spíše než o design šlo však v mnoha případech o umělecké řemeslo či prostě řemeslo a z plejády akcí stále nejvýrazněji vystupuje říjnový Designblok následovaný v čase předvánočním prodejním designSupermarketem.
Autorský medailon českého vydání povídkové sbírky Exil turecké spisovatelky Çiler İlhanové ke knize poznamenává, že byla „oceněná European Union Prize for Literature za rok 2011 a doposud přeložená do osmi jazyků“. Jsou to samozřejmě údaje, které lze k autorce nejsnáze dohledat i na internetu.
J. D. Vance nejenže ve svých třiceti dvou letech napsal paměti, ale uměl jejich vydání dobře načasovat. Ve chvíli, kdy je začal psát, nemohl tušit, že svět lidí jako on – příslušníků bílé dělnické třídy – se stane předmětem intenzivního zájmu politické veřejnosti.
Na házenkářském hřišti se prohání čtrnáct šestnáct borců a kope fotbal. Zjevně jsou to mladí kluci, nějací puberťáci. Hřiště vypadá, že přiléhá k nějaké škole. Ostatně utkání soudcuje někdo očividně starší – asi třicátník, asi učitel. Najednou, zničehonic, si jeden z hráčů začne stahovat kalhoty.
Pokračování filmových pohádek je z podstaty nonsens. Vždyť na konci předešlého příběhu, když zlé bylo pryč a pánbůh zůstal s námi, přece si slíbili být spolu navždy. Pakliže následuje nový příběh o totožných hrdinech, slibovat nikdo nic neměl.
Designérka Anna Kozová má dva syny a žije ve Kbelích. Má také skvělé nápady, potřebnou dávku občanské iniciativy a nakažlivý úsměv. Školní družina ve Kbelích měla naopak nedostatečnou zahradu. Minulý rok proto Anička iniciovala kultivaci nevyužitého školního pozemku a podařilo se jí nadchnout ostatní rodiče.
