Vydat knižně vlastní deník je choulostivá věc. Zatímco literární dílo může být skvostné, i když je napsáno autorem, který je osobnostně nezajímavý, knižně publikovaný deník klade nárok vyšší. Aby zaujal, musí být působivé nejen psaní, ale i pisatelova osobnost. Nadto bývá deník zajímavý, jen je-li upřímný, bezprostřední. Autor a čtenář jsou uzamčeni v paktu provinilé rozkoše. První se dopouští exhibicionismu, druhý voyeurství. Ospravedlnění může poskytnout jedině text. Mezi deníky jsou takové, které chtějí ukojit čtenářovu touhu po senzaci. Jiné zase prýští ze sebestřednosti autora, jsou jeho apoteózou. Deníky polského spisovatele a dramatika Witolda Gombrowicze (1904–1969) nejsou ani jedním z toho. Jejich text je detailní záznam života (toho akčního i myšlenkového) spisovatele, pro nějž mezi dílem a osobou autora bylo těsné pojítko, který však důrazně odmítal romantické pojetí tvůrčího génia.

Gombrowiczovo dílo bylo po dlouhou dobu marginální. Pozoruhodnou prvotinu Ferdydurke vydal ještě v Polsku na konci 30. let. Jenže potom se nadějný autor, pocházející ze zámožné aristokratické rodiny, vydal na plavbu luxusním parníkem do Jižní Ameriky a tam ho zastihla zpráva o vypuknutí války. Na poslední chvíli si rozmyslel návrat a rozhodl se přečkat válku v Argentině, kde nakonec strávil víc než dvacet let. Jakožto neznámý spisovatel se protloukal, jak to jen šlo, často trpěl extrémní nouzí. Psal dál polsky a snažil se prorazit v polské emigraci, která se ale soustředila hlavně v Paříži, takže uplatnění a uznání hledal na dálku desetitisíců kilometrů jen obtížně. S pomocí přátel přeložil Ferdydurke do španělštiny, ale vydání románu – jak hořce vzpomíná v Deníku – zapadlo, zejména proto, že kniha neměla pařížskou aureolu. Text emigranta žijícího v Jižní Americe nikoho nezajímal. Uznání se mu dostalo teprve v posledních letech života. Nejprve zaujala dramata, inscenovaná na předních evropských scénách, potom i prózy, jež se ke čtenářům dostávaly často složitě přes překlady z francouzštiny.

Text veřejný vs. neveřejný

Od počátku 50. let vydával v pařížském polsky psaném exilovém časopise Kultura fragmenty „deníku“, který si vedl od roku 1953 až do své smrti v roce 1969. Text se záhy stal senzací. Bylo nasnadě, že po změně společenských poměrů v roce 1989 byl právě Deník jedním z nejžádanějších autorových textů. V polovině 90. let vyšel i česky, vydání však je dnes, po dvaceti letech, beznadějně rozebrané, a tak je moc dobře, že nakladatel se rozhodl pro vydání nové. Tato důkladně přehlédnutá nová verze vychází v jednom svazku a graficky i formátem ladí s jinou Gombrowiczovou knihou, nazvanou významně Kronos. Zatímco Deník byl v době svého vzniku chápán autorem jako text veřejný, Kronos – mimochodem, v textu Deníku na něj Gombrowicz několikrát naráží – měl být jeho soukromým doplňkem. Podle toho, co říká Gombrowiczova vdova a vykonavatelka jeho závěti, i tento text byl zamýšlen k publikaci – ale patrně po autorově smrti. V Polsku vyšel v roce 2013 a od konce loňského roku máme i jeho český překlad, včetně rozsáhlého bibliografického a kritického aparátu i zajímavého obrazového doprovodu.

Čtenář, který sáhne po Gombrowiczových denících dnes, je v nepoměrně komfortnější situaci než ten, kdo četl jeho intimní záznamy před dvaceti lety. Mezitím totiž v českých překladech vyšla většina jeho knih, na které se často v záznamech odvolává. Nejprve to byla dvojice románů Ferdydurke a Pornografie, později klíčová satira Trans – Atlantik, ambiciózní Kosmos, ale i raná próza Posedlí nebo sbírka juvenilních povídek Bakajaj. Jako esejista se Gombrowicz představil českému čtenáři ve výboru Varia, složenému z úvah o podstatě umělecké tvorby (což ostatně je hlavní téma Deníku). Dalším zajímavým pendantem k Deníku je jistě Gombrowiczův velmi otevřený rozhovor s francouzským spisovatelem Dominiquem de Roux, který vyšel česky pod názvem Testament. Dalo by se tedy říci, že Gombrowicze „známe“, jenže letmý pohled do jeho deníkových textů rychle přesvědčuje, nakolik je takové tvrzení vachrlaté. Sebe sama totiž nezná ani Gombrowicz; dělá ze sebe objekt zkoumání. Jako premisu má několik principů, názorový rámec a až existenciálně pojatou individuální zkušenost. Z téhle platformy vysílá sondu, jež ho dovádí k pozoruhodným, často vyhroceným soudům a postojům. Právě jejich vyostřenost činí z četby deníku záležitost osvěžují a působivou. Ostatně už bylo konstatováno, že Gombrowicz není romantik – romantické pojetí básníka je mu protivné: „Ach, slovo Básníkovo, poslání Básníkovo a duše Básníkova! Jenže já se musím vrhnout na tyto modly a dle svých možností tento rituál zkazit ve jménu… ve jménu elementární zlosti, jakou v nás budí každý chybný styl, každá faleš, každý útěk od skutečnosti,“ píše ve zmínce o romanticích Shelleym a Słowackim.

Gombrowiczovo zkoumání sebe sama je podobné renesančnímu Montaignovu. Pohled dovnitř je mu inspirací k myšlení. Vlastně v tomto ohledu je deníkový záznam formou, jež mu je vlastní. Nevylučuje totiž nahodilost. Žánr memoáru vyžaduje celistvý pohled, přehlédnutí života z jednoho konkrétního bodu. Události jsou vybírány a interpretovány tak, aby ladily s celkovým vyzněním příběhu. Deník tuhle ucelenost nikdy nemá, zas však nabídne potěšení nedisciplinovanosti, roztěkanosti. Jeho pisatel si může dovolit přepych reagovat na bezprostřední podněty a v reakci na ně rozvíjet myšlenky, které ho zajímají dlouhodobě. Přesně to dělá Gombrowicz, a i proto je jeho psaní tak zajímavé. Tu několik dní setrvá u přemýšlení o hudbě, tu se věnuje problému polské identity, jindy zase nabídne famózní literární kritiky. Nedisciplinovanost žánru deníku je pro Gombrowicze autorskou svobodou: nikdo a nic mu nediktuje témata, o nichž má přemýšlet a psát. Kombinovat eseje o Nietzschem nebo vyhrocenou kritiku moderní hudby s banálními záznamy z každodenního života se na první pohled může jevit jako zvláštní, ba nemístné, jenže ono to odpovídá celkovému Gombrowiczovu pojetí.

Kritika osobní a vyostřená

Jeho kritika je osobní – nikoli v tom smyslu, že by ji bylo možno „vysvětlit“ odkazy k jeho osobnímu životu, ale že jde o kritiku jako osobní nasazení. Zatímco v Deníku najdeme působivé kritické pasáže, Kronos nabízí intimnější pohled na autora – a perspektiva je to nemilosrdná. Gombrowicz je brutálně otevřený, a to jak v názorech na druhé, tak ve svém vlastním portrétu. Ze zápisků vychází jako člověk sebestředný a egoistický, což se v době jeho mládí projevuje ve vztahu k sexuálním partnerům a partnerkám, ve věku pozdějším až obsesivní starostí o vlastní zdraví. Gombrowicz ze čtení Kronosu nevychází jako bůhvíjak milý člověk, spíše jako protiva. Ale to je další aspekt, jímž se deník jako žánr liší od memoáru. I memoár dokáže přiznat minulá selhání, čehož nejlepším příkladem je Augustinovo Vyznání, ale většinou bývá psán z perspektivy „polepšené“. Autor uznává, že se dopustil chyb, avšak polepšil se a čtenářům se prezentuje jako člověk lepší, hodný úcty a zapamatování. Ne tak Gombrowicz… a je to dobře. Pravda, zejména Kronos je kvůli obrovskému množství soukromých referencí někdy čitelný obtížněji, srozumitelnosti nicméně pomáhá vynikající a pečlivá redakční práce. Obě knihy tak společně předkládají českému čtenáři komplikovaný, leč o to zajímavější obraz pozoruhodného spisovatele.

„Mám kolem sebe pořád víc těch mladých kreténů univerzitní výroby, chemicky zbavených přirozené inteligence“

Gombrowiczův literární výraz je idiosynkratický v tom nejlepším smyslu slova. Toto je ostatně podstata jeho uměleckého manifestu. Umění nemůže být totéž co věda. „Síla umění, jeho neústupnost, jeho věčné trvání, stále znovu ožívající, pochází z toho, že se jím vyjadřuje individuum. Člověk. Jedinec. Věda je záležitostí kolektivní, neboť rozum a věda nejsou soukromým vlastnictvím,“ píše a na jiném místě dodává: „Mám kolem sebe pořád víc těch mladých kreténů univerzitní výroby, chemicky zbavených přirozené inteligence. V Jižní Americe také začíná být dusno od studentstva, které ví jen to, co se mu nandá do hlavy, a nafašírované vědomostmi ztratilo cit pro taková imponderabilia jako charakter, rozum, poezie, půvab.“ Řešením není ale ani útěk do slonovinové věže. Třeba Proust je pro něj manýrista: „Jeho zásadní zápas s Časem, založený na přehnané naivní víře v moc umění – to je mysticismus, až příliš profesionální mysticismus krasoducha a umělce.“ Umění je pro Gombrowicze cosi podstatně náročnějšího než věda (neboť na rozdíl od ní vyžaduje osobní nasazení), ale zároveň výrazně vážnější než pouhé estétství. To jsou základní premisy jeho přemýšlení o světě, které se prolínají i do dalších úvah, zejména o postavení Polska, o komunismu a katolictví. Jeho postoj je osobní a vyhraněný – i proto některé pasáže deníku byly nepohodlné v době, kdy se antikomunistický disent identifikoval s katolickou církví. A ta vyhraněnost a sršatost může někdy až děsit.

Na druhou stranu, bez ostnů není kritiky a dvě autorovy knihy, které Torst v nedávné době vydal, jsou nádherným testamentem člověka, který vnímal život vyostřeně, vážně, leč taky s ironickým odstupem. A jsou důkazem toho, že tyto kvality nemusejí být nutně v rozporu.

Witold Gombrowicz: Kronos. Z polštiny přeložil Petr Vidlák. Vydalo nakladatelství Torst roku 2015. 412 s. 499 Kč. Witold Gombrowicz: Deník (druhé vydání, první souborné a opravené). Z polštiny přeložila Helena Stachová. Vydalo nakladatelství Torst roku 2015. 716 s. 599 Kč.