Byli už všichni v Mexiku?

Byli už všichni v Mexiku?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Novela Lubomíra Doležela Poločas rozpadu předkládá dva vydařené vtipy. O prvním se nejspíš půjde dočíst ve všech zmínkách, které se knize dostanou: je to literární debut autora, jenž se dosud veřejně věnoval vědeckému psaní. Doležel je celosvětově známý a uznávaný jazykovědec a teoretik vyprávění, takže ve své knize předvádí prakticky to, co dosud komentoval. K premiéře se odhodlal v třiadevadesáti a načasování glosoval nejen titulem své prózy, ale i výběrem vydavatele, zaměřeného především na zdravotnickou literaturu. To vše Doleželovi předem přihrává sympatie, protože nastalá situace je neobyčejná a čtenář s ní je konfrontován. A tak přes úsilí literární vědy osamostatnit literární projev a ideálně ho zbavit tvůrců, které bylo typické pro většinu minulého století a ovšem bylo utvrzováno i Doleželovým výzkumem, nabývá v tomto případě osobní rozměr psaní „zpět“ svou někdejší podmíněnost.

Ostatně hned v úvodní kapitole je tento poměr vypíchnut. Pod vědeckým titulkem „Úvodní poznámka onomastická“ stojí: „Já, vypravěč, se jmenuji Gerber. Prostě Gerber. Když jsem se narodil krátce po první světové válce, byla nová Československá republika zachvácena vlastenectvím… Jména hrdinů mého příběhu jsou všechna arbitrární… Abych své fikční postavy jasně odlišil, používám k označení reálných lidí zkratky. Vůbec doporučuji, aby si čtenář uvědomil, že mé fikční postavy jsou udělány ze slov, nemají hmotné tělo, nejsou původem z matky.“ (Na okraj: také zbylých dvacet šest kapitol je nazváno jako shrnutí děje, který následuje po titulku.) Slibovaný příběh je prostý, navíc bez ohledu na výmluvy hodně autobiografický: stařec, český emigrant žijící v Torontu, kde přednáší na univerzitě logiku, vzpomíná na čtyři ženy, s nimiž prožil svůj život. Ty vztahy jsou na výstavu: první partnerka, původem Češka, je vdaná, čili nedostižná milenka. Taky druhá je Češka, stane se z ní na dvacet let manželka. Dá mu třetí ženu, dceru. Harmonické soužití je to, žádná vášeň, zato klid. Poslední žena je mladší milenka, Kanaďanka, která svým nástupem rodinu rozbije, pak se na dvacet roků stane novou manželkou, než jí zestárlý muž přestane stačit a ona, jím víc a víc zhnusena, si najde nového pána. Její mexický buran je přiznaný, žijí tedy s manželem ve třech, než trojúhelníku s takovým uspořádáním dojde trpělivost.

Doleželovo psaní je strojové, variované, bez citu, bez emocí, slohově jednoduché, nudné a přestárlé. A evokuje všechny hrůzy tvorby Milana Kundery.

Nejsou to vyzrazená tajemství; směr story je záhy jasný, jelikož vskutku jde o úplné modelářství. Gerber třeba s každou ženou cestuje, takže chvíli se něco děje v Izraeli, chvíli třeba ve Vancouveru, chvíli ve Francii a závěrečná třetina se odbude v tom Mexiku. Šťavnaté toto cestování ani popisy vztahů nejsou: „Stalo se, že se Miriam osvobodila na deset dní. Bylo to v měsíci květnu, který zval k návštěvě nějaké poetické krajiny. Dohodli jsme se, že se setkáme v zemi, která nám oběma byla velmi blízká, ve Francii. A tak jsem za týden stál v recepci jednoho pařížského hotýlku v Latinské čtvrti, zapsal jsem se a přijal klíč od pokoje pro dva. Ten hotýlek byl přesně takový, jaký jsem v Paříži vždy vyhledával.“ Psaní je to strojové, variované, bez citu, bez emocí, slohově jednoduché, nudné a přestárlé. Přesto, možná, ne impotentní. Text, vydávaný vypravěčem za román, totiž svým rozměrem, stylem, strukturou krátkých kapitol, oddíly psanými v dopisech, hrdinou, majícím zálibu v literatuře a vážné hudbě, cizinkou, jež se jmenuje Sabina a jejíž tělesná poživačnost zničí vztah, jejž muž má za kvalitní, lacinou prasáckostí voyerství starce, který rád pozoruje, jak jeho ženu obšťastňuje jiný, a který se na ni rád vrhá po něm atd., evokuje všechny hrůzy tvorby Milana Kundery.

Doležel prohlásil, že srovnání s Kunderou se nebrání. Vypravěč předesílá, že reálné osoby značí zkratkou – a ono M. K. se objevuje. A tak jsou-li propriety míněny jako hra, a četba novely je právě proto stěží k vydržení, je to ten druhý vtip: čteme totální variaci na Nesnesitelnou lehkost bytí. Novela končí Gerberovým úmyslem vrátit se do Prahy, která „tu bude vždy, aby ho přijala“, jelikož „ta země a to město stále trpělivě čekají“. Lze tento „záchvat vlastenectví“ číst jako vzkaz vrstevníkovi, který by konečně svoje knížky měl vydat česky, jinak si je napíšeme sami a bude to vypadat takhle? To by bylo dobré. Nebo své přestavení Doležel míní vážně? To by bylo marné. Nutno rozhodnout se.

Lubomír Doležel: Poločas rozpadu. Vydalo nakladatelství Galén roku 2016. 140 s. 190 Kč.

10. června 2016