Do poloviny července je v pařížském muzeu d’Orsay otevřena výstava Celník Rousseau: Archaická nevinnost. Pak se většina toho magického světa dvojrozměrných obyvatel nočních džunglí, strnulých Pařížanů a Pařížanek, balonů a prvních aeroplánů přestěhuje do Prahy. V Národní galerii bude slavná Rousseauova Vlastní podobizna vítat návštěvníky od 16. září. Je tu totiž doma.

Také na výstavě v Musée d’Orsay patří onomu slavnému obrazu místo hned v úvodu expozice. Do Prahy se dostal v roce 1923, třináct let po malířově smrti. Byl spolu se dvěma Picassy (Sedící akt a Krajina) zakoupen z akvizičního fondu Obrazárny (předchůdce NG) za 313 390 Kč. To nebyly malé peníze: luxusní automobil Laurin & Klement stál 78 000 Kč. Kupec obrazu, sběratel, znalec a podporovatel moderního umění Vincenc Kramář, byl také za koupi děl, jejichž cena se zdála mnohým přemrštěná, dosti kritizován. A cena nebyla jediný problém. Byly to obrazy, které bylo tehdy sotva možné považovat za „prověřené“ a klasické. Těmi se však staly zanedlouho a nyní si bez nich moderní umění v té nejklasičtější podobě nelze představit.

Ale samozřejmě Henri Rousseau (1844–1910) je zvláštní případ. Notoricky známé jsou okolnosti jeho života a tvorby: že vlastně „celníkem“ nebyl, neboť byl úředník na finanční správě a to jméno mu dal velký mystifikátor Alfred Jarry. Že vedl obyčejný život a s malováním vážně začal až v osmačtyřiceti. Že neměl žádné školení a že zprvu neměl na barvy a že uznání došel až na sklonku života, kdy se jako šedesátiletý stal miláčkem nastupující avantgardy – a on se cítil být jedním z nich: Apollinairovi, který ho obdivoval a všude doporučoval, namaloval dva roky před svou smrtí obraz Múza inspiruje básníka (Puškinovo muzeum, Moskva). Avantgarda v něm možná viděla a rozpoznala schopnosti, které jí samé poněkud chyběly. Umění žasnout a dívat se na svět nevinnýma očima. To na něm milovali a obdivovali. Chvíli trvalo, než se to naučil i ostatní svět. Skutečností ale je, že už brzy po jeho smrti se jeho obrazy prodávaly za statisíce. Uznání bylo ovšem dovršeno až v roce 1936, kdy jeho Zaklínačku hadů vystavil Louvre.

Jeden egyptsky, druhý moderně

Sám o sobě však nepochyboval. Slavný je jeho výrok k tehdy mladému Picassovi, před nímž pronesl, když se s ním v roce 1908 setkal (Picasso mu totiž vystrojil velkolepou oslavu narozenin ve svém ateliéru v Le Bateau-Lavoir, Prádelní loď, na Montmartru). „Jsme dva největší malíři naší doby. Vy ve smyslu egyptském, já ve smyslu moderním,“ řekl prý dojatý Rousseau, který pak většinu bujné oslavy prospal. Jak to vlastně myslel, je věčná záhada a zároveň ona enigmatičnost dobře charakterizuje jeho způsob uvažování. On se jistě cítil být „moderním malířem“, který se zajímá o všechny ty progresivní věci překotně se měnícího světa a chce je zachytit, jak nejlépe umí. Na jeho obrazech ožívá belle époque v nejkrásnější a nejnevinnější podobě. Je to čas těch pánů s kníry a v pruhovaných trikotech z obrazu, který se sice jmenuje Hráči fotbalu (Guggenheim Museum, New York), ale spíš než kopanou předvádějí nějaký secesní balet s poletujícím míčem mezi francouzskými platany, které se v pozadí mění jakoby v džungli. Je to čas slavnostních vojenských parád v těch nejkrásnějších uniformách, jejichž výzbroj má demonstrovat spíš ideu věčného míru než válku. Na obraze Představitelé cizích mocností zdraví Republiku jako znamení míru (Musée national Picasso, Paříž) se shromáždili mocní soudobého světa, mezi nimi i císařové František Josef a Vilém II., a podobni postavičkám na střelnici oddaně hledí divákovi do očí. Jsou to strážci míru a pokoje pro národy, které v pozadí obrazu tančí kruhový tanec svornosti. Trochu nad nimi s gestem požehnání stojí blonďatá Marianne s frygickou čapkou, u jejíchž nohou pokojně leží lev. Rok 1908, kdy obraz čtyřiašedesátiletý Rousseau vytvořil, mohl takové naděje vzbuzovat. Lidstvo pod moudrým vedením ušlechtilé Francie mělo směřovat parádním krokem stále vpřed, k pokroku, svornosti, bratrství. „Celník“ Rousseau tento nadějeplný svět zdravil se štětcem a paletou v rukou. Jako na tom zmiňovaném „pražském“ obraze, na němž se v roce 1890 namaloval ve vší vážnosti s atributy moderní doby: s železným mostem, letící vzducholodí a Eiffelovou věží, která byla právě čerstvě dostavěna. Rousseau ji obdivoval hned od začátku. Byl to přece moderní malíř…

Ale zároveň to byl malíř „jiného typu“. Jestliže s modernou je často spojováno odmítnutí minulosti a boření zavedených pravidel (nemusí to tak být vždy, jsou modernisté, kteří si minulosti vážili), pak to není Rousseaův případ. Rousseau po svém naopak chtěl navázat na to, co v malířství obdivoval, na staré mistry, na něž se chodil dívat do Louvru a které obkresloval sám pro sebe. Měl úctu i k akademickým malířům své doby, které naopak jeho pozdní přátelé avantgardisté zavrhovali a dělali si z nich legraci. Obdivoval mistry efektních historických pláten Jeana-Leóna Gérȏmeho nebo Williama Bouguereaua, jehož dílo Rovnost před smrtí z roku 1848 je přítomno na výstavě. Nádherný obraz dvou nahých mužských postav, mrtvého a letícího anděla, se možná stal inspirací pro Rousseauovo slavné plátno Válka (d’Orsay). To je druhá podoba Rousseauova vnímání skutečnosti: má se za to, že obraz z roku 1894 je jakousi vzpomínkou na válku let 1870/71. Děsivý výjev, ale jako by viděný dětským zrakem. Šílená žena lítice s rozcuchanými vlasy se řítí podivně posazená na černém koni krvavou oblohou, v jedné ruce meč, v druhé čadící pochodeň. Zem pod tímhle přízrakem je posetá mrtvolami, které leží v nepřirozených pozicích. Je zjevné, že Picassova Guernica má v tom obraze velkého předchůdce. Těžko říct, kdo z nich to dělal egyptsky, kdo moderně…

Znepokojivé hlubiny pralesů

Rousseauovy inspirační zdroje sahaly hluboko do minulosti a dotýkaly se dávných tradic, byť si je všechny nemusel uvědomovat. Tak Rousseaua, toho velkého otce „naivního umění“, který by nejspíš takovou nálepku odmítl, interpretují autoři výstavy: jako tvůrce, který je jaksi tajemně a nevinně napojený na hlubinné prameny imaginace a fantazie. Nejsilněji a nejkouzelněji je to vidět na jeho obrazech džunglí, pralesů a jejich zvířecích obyvatel. Rousseau nikdy v exotických zemích nepobýval, poté, co se jako čtyřiadvacetiletý přestěhoval do Paříže, už ji prý nikdy neopustil. Na rostliny se chodil dívat do botanické zahrady, na zvířata do zoo. O tom, jaké je to v pralese, četl v cestopisech a znal to z dobrodružného vyprávění účastníků francouzské vojenské expedice v Mexiku roku 1864. Prý na něj silně zapůsobily orientální pavilony Světové výstavy v roce 1899.

Všechny tyto vlivy se spojily do originálního amalgámu několika desítek jeho pralesních pláten. Na výstavě jsou asi ty nejkrásnější. Jsou to obrazy zelených hlubin, z nichž vyrážejí omamné květy a v jejichž spleti se ukrývají barevní ptáci a noční sovy, poskakují štíhlé opice; kde s liánami splývají zrádní hadi a mezi větvemi žhnou oči pardálů, kteří se chystají ke skoku na nic netušícího býložravce. Jsou to výjevy v něčem lákavé a v něčem silně znepokojivé. Ne každý by se chtěl asi v takovém lese ocitnout. Nejsou to obrazy biblického ráje, kde se šelma objímá s beránkem. Tady v té nádheře číhá smrt a je stále přítomno tajemství. Nikoli však tajemství náboženské nebo mystické, nýbrž tajemství přírodní, tedy vrstva ještě archaičtější, pravěká, podivná. Na řadu věcí, které tam vidíme, není logická odpověď. Jsou to šepoty snů, jak na klasickém obraze Sen (MoMa, New York), kde se uprostřed džungle ocitne pohovka, na níž se rozvaluje nahá bílá žena, k níž tiše přicházejí šelmy. V dobrém, či zlém? V pozadí muž-přízrak hraje na šalmaj, na bedrech má zvláštní duhovou sukni, vystupující z obrazu jako další tajemný element. Podobná démonická bytost, tentokrát ženského rodu, se objevuje na neméně proslulém obraze, už zmíněné Zaklínačce hadů (původně Louvre, nyní d’Orsay). Stojí na břehu nočního jezera, které osvětluje stříbrný kotouč měsíce. Její hru si přicházejí poslechnout hadi, kteří se vynořují z temnot a obtáčejí se kolem trochu děsivě vypadající hráčky na flétnu. Není divu, že se to tak líbilo surrealistům. Je to intuitivní, nikoli intelektuální osvojení exotického, primárního světa, který existuje v představách člověka, jenž se zbaví krunýře racionality a naslouchá tichému šelestu snů, které přicházejí z hlubin podvědomí. Na rozdíl od složité metaforičnosti a často hledané symboličnosti „vědeckých“ surrealistů k němu přicházely přirozeně a spontánně, jako ta divá zvěř k přízraku se šalmajem.

V českém prostředí měl Celník Rousseau vždy dobrou pozici. Jeho divácky nenáročné, a přitom rafinované obrazy šťastně a bezprostředně oslovovaly i českou snivost a vytvářely jednu z ideálních a idealizovaných představ o krásné Francii. Byl blízký českým moderním malířům, kteří jezdili do Paříže, kde snadno podléhali jejímu kouzlu, k němuž Rousseau náležel, a pak desítkám a stovkám jeho napodobitelů, kteří se ať už upřímně, nebo uměle napojovali na rousseauovskou vlnu nevinné imaginace. Jeho vliv je patrný u Josefa Čapka a Jana Zrzavého, tajemný Hlas lesa Toyen by možná bez Rousseauova vlivu neměl tak omamný tón. Reprodukce s jeho obrazy stříhal a slepoval Jiří Kolář, jenž tím vzdával poctu Celníkovi, Francii a modernímu umění. Henri Rousseau představoval jejich archaickou nevinnost.

Le Douanier Rousseau: L’Innocence archaique. Paris, mussé d’Orsay. 21. března – 17. července 2016.