„Michael Cimino zemřel pokojně, obklopený rodinou a dvěma ženami, které ho milovaly. Také jsme ho milovali,“ napsal minulý víkend na Twitter Thierry Frémaux, ředitel festivalu v Cannes. Zní to jako popis stmívání po klidném dnu. Život Michaela Cimina, přinejmenším ten profesní, ale klidný a pokojný nebyl. A vlastně ani nebyl moc dlouhý. Poslední film natočil před dvaceti lety, drama Sunchaser šlo ale rovnou do videopůjčoven, představovalo už jen dovětek kariéry, která se zastavila daleko dřív. Z mnoha filmů se stanou propadáky, málokomu se ale podaří vytvořit takový propadák, který nejenom vykolejí jeho profesní dráhu, ale zničí i produkční studio a velice významným způsobem přispěje ke změně poměrů ve filmovém průmyslu.

Michaelu Ciminovi se tohle všechno podařilo filmem Nebeská brána (1980), jenž vznikal v obrovských „porodních bolestech“ a stal se z něj vskutku grandiózní průšvih. Zároveň je to film, který se nedá odbýt, vidět ho na velkém plátně v plné stopáži je ohromující zážitek. Michael Cimino byl velikášský režisér, dost těžko se s ním zřejmě pracovalo, byl to „průkopník slepých uliček“, natáčet filmy způsobem, jak je dělat chtěl, zjevně není možné, udržitelné. Docela škoda.

K filmu přešel od architektury, rozhodnutí změnit obor v pozdějších rozhovorech označoval za sebevražedné. Začínal jako scenárista, spolupracoval na předloze filmu Magnum Force, prvního příběhu Drsného Harryho v podání Clinta Eastwooda. S hlavním představitelem se Cimino spřátelil. Herec mu pomohl prosadit realizaci Ciminovy režijní prvotiny Thunderbolt a Lightfoot, zvláštní kombinace road movie, „kámošské komedie“ a akčního filmu. Snímek byl docela úspěšný, Cimino dostával další nabídky, mimo jiné i scénář napsaný někdy v 60. letech – příběh tří přátel, kteří jezdí do Las Vegas hrát ilegální ruskou ruletu. Po mnoha přepisech najímání a vyhazování dalších scenáristů se z něj stal Lovec jelenů, první zásadní filmové dílo, které vyobrazovalo válku ve Vietnamu. 

Trochu jiný Vietnam

Lovec jelenů je tříhodinová elegie o malém světě, který je rozbitý po srážce s velkou historií. V úvodních desítkách minut (jenom svatební scéna trvá tři čtvrtě hodiny) portrétuje dělnickou komunitu ruských přistěhovalců v průmyslovém městě v Pensylvánii. Dnes už zaniklý (a ve filmu jistě idealizovaný) svět, v němž život měl sice čmoudem továrny ušpiněný, ale přece jenom řád, založený na pevných vazbách mezi lidmi, vědomí pospolitosti a odpovědnosti jeden za druhého, s gravitačními centry ve fabrice, v hospodě, kostele, na lovu. Tři hrdinové jsou po velice dlouhém úvodu jedním střihem přeneseni do pekla války ve Vietnamu, které každého z nich nějakým nenávratným způsobem poznamená, traumata, jež si z bojiště odnesou, jsou nad jejich síly. Jejich individuální životy i skupinová budoucnost jako komunity tak či onak ztracené. Když si ve finále hrdinové u stolu zazpívají God Bless America, může to znít jako ironický výsměch, nebo volání zoufalých lidí, kteří přišli o všechno.

Už natáčení Lovce jelenů bylo – především kvůli Ciminově umanutosti a perfekcionismu – pro mnoho lidí (producenty hlavně) dost obtížná zkušenost. Film měl ale nakonec úspěch, získal pět Oscarů včetně toho nejdůležitějšího. V době uvedení ale taky vzbudil značné kontroverze, severovietnamští věznitelé zajatých hrdinů jsou v něm líčeni jako sadisté, k tématu oprávněnosti či smyslu války ve Vietnamu se nevyjadřuje. Cimino tvrdil, že mu nešlo o jeden konkrétní konflikt, ale válku jako takovou a že jeho film je protiválečný, žádné velké dílo o válce podle něj nemůže být jiné. I tak ho ale část kritiky hodně příkře odsoudila, mimo jiné i jako fašistu. Na protest proti uvedení Lovce jelenů na Berlinale stáhly své filmy a delegáty z festivalu všechny země socialistického tábora včetně Československa. Jane Fondová, producentka a hlavní představitelka protiválečného Návratu domů, který byl nominovaný společně s Lovcem jelenů, s Ciminem odmítla promluvit slovo, nebyla jediná.

Úspěchem Lovce jelenů se Cimino dostal mezi režisérskou elitu. Stalo se tak navíc v době vrcholu éry tzv. Nového Hollywoodu, v éře po rozpadu tradičního studiového systému jako kdyby řízení filmového průmyslu převzali režiséři té snad nejsilnější generace amerických filmových tvůrců – lidé jako Coppola, Scorsese, Friedkin, Spielberg… V té době už ale se svými ambicemi začínali narážet do zdi. Coppolovi se totálně vymklo natáčení Apokalypsy, Friedkina potkal podobný osud se Mzdou strachu, z níž se nakonec stal gigantický propadák. Nic z toho ale nebylo souměřitelného s Ciminovou Nebeskou bránou, westernovým eposem o válce v okrese Johnson, krvavém střetu mezi bohatými statkáři a chudými imigrantskými farmáři. Kvůli Ciminovým náladám a přemrštěným nárokům se natáčení několikanásobně protáhlo a prodražilo. Po šesti dnech bylo oproti původnímu plánu v pětidenním skluzu. Režisér lpěl i na nejmenších detailech velkorysé produkce, čekalo se třeba na to, až se představitelé hlavních rolí Kris Kristofferson a Isabelle Huppertová kvůli jedné scéně naučí velmi dobře bruslit. Všechno muselo být dokonalé – od křivek, po nichž se pohybovaly tančící páry, po rychlost desítek koní cválajících kolem vozové hradby. Nakonec Cimino ten film dodělal… a všichni se mu vysmáli.

Nebeská brána šla do kin v dvouapůlhodinovém, nesrozumitelném sestřihu (ten režisérský má o hodinu víc), velikášské, rozevláté drama, z nějž není poznat, oč v něm vlastně kráčí, ale konec má hodně chmurný – to není zrovna recept na divácký hit. A Nebeská brána nevydělala skoro nic, pro studio United Artists to byla osudová rána a producenti se rozhodli, že po letech režisérské nadvlády je jim potřeba pořádně přistřihnout křídla. Stalo se. Cimino jako tvůrce fakticky skončil. V rozhovorech říkal, že má v domě plnou místnost nerealizovaných scénářů, které se mu tam navíc při častých kalifornských zemětřeseních rozsypaly a pozpřeházely tak, že už je nikdy nedá dohromady (adaptaci Malrauxova Lidského údělu, již chystal, bych tedy viděl moc rád). Obnovená verze Nebeské brány ale budila na festivalech uznání a ohromení, jistě to není dokonalý film, avšak člověk si ho zapamatuje určitě. V mnoha ohledech to je film skutečně nevídaný. Tohle uznání sice pro režiséra přišlo pozdě, ale aspoň něco. V příběhu Michaela Cimina se jistě dá vidět klasická moralita o pýše, která předchází pád, tenhle rozměr taky určitě má. Zároveň je ale svědectvím o pýše, egu, které okolnostem navzdory vydupalo ze země něco nemyslitelného. Zůstala za ním spálená země, ale ne jenom ona.