To nejlepší v televizi v roce 2015 přišlo nakonec. Druhá řada seriálu Fargo je, myslím, nade vším, co se letos vysílalo. Její hlavní autor Noah Hawley dokázal to, v čem spektakulárně pohořel scenárista Temného případu Nic Pizzolatto. Svůj loňský triumf nejenom zopakovat, ale přidat k němu ještě něco navíc.
Půlhodinový snímek Morava, krásná zem je omeleta několika žánrů od westernu, hororu, zombie až po cosi jako „paradoxní mýtus“, v němž sv. Václav s bratrem Boleslavem soupeří na moravské vsi 21. století o podobu češství, české státnosti a talíř rajské omáčky. V podstatě je to ale filmová esej, zkoumající, jak se tvoří a tvořily mýty v Čechách a na Moravě, jak v tom našem zeměpásu funguje nacionalismus a národní identita (to se teď hodí).
Správně pojmenovat kapelu je docela umění a taky důležitá věc. Pokud mezi jménem skupiny a její hudbou dojde k nějaké zásadnější kolizi, může z toho být mrzení. V lepším případě je názvem možné vyslat publiku signál, aby dopředu vědělo. Druhová označení květin jsou předzvěstí trippy hippy stylu, přehlásky a shluky souhlásek oznamují, že se bude hrát tvrdě, möc tvrdě.
Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují.
Buďme vstřícní ve svém hodnocení: český vztah k Polsku sice prochází jakousi drobnou revitalizací, jenže to především znamená, že našinec už je s to akceptovat, že na severu má nějakého souseda.
Z Toma Hankse se stalo ztělesnění jakéhosi pevného amerického dobráctví – hraje téměř výhradně přívětivé muže, kteří mají zároveň autoritu a nenápadnou odvahu, usilovnost a zároveň si udrželi trochu dětinskosti, chlapectví. Stěny té jeho škatulky jsou natolik neohebné, že Hanksovy ojedinělé pokusy se z ní nějak vymanit nedopadly zrovna přesvědčivě.
Některé svátky by se neměly přecházet mlčky, tak mikulášská jaksepatří: romský „festival“ Bašavel. Nejprv koncert obnovené kapely Mária Biháriho Bachtale Apsa. Potom představení z inovativního projektu „divadla utlačovaných“.
Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.
Britský herec Michael Fassbender střídá velké role tak rychle, až to jeden těžko stíhá. Slávu a související požitky si jistě zaslouží, zjevně je to inteligentní a pracovitý muž. Ve svém oboru vyniká, kamera ho má velice ráda, v jeho tváři se zvláštním způsobem spojuje strohost a vášeň (může to souviset s jeho německo-irským původem), dokáže sugerovat nějaké tajemství.
Se začátkem adventu asi dává smysl, že divadelní premiéry jsou jako z pohádky. Ale najde se vzdor: například cyklus scénických čtení „8@8“, kterým se Divadlo Letí rozhodlo oslavit svoje desetiny (pro pořádek: cyklus tohoto jména je pořádán celých těch uplynulých deset let a pro letošek je spojen s oněmi kulatinami proto, že prezentované kusy jsou dárek divadlu).
Když někdo pochází z Izraele, žije v Americe a potlouká se jí, jelikož je to džezmen jaksepatří, asi mu těžko vyčítat, že má pochopení i cit pro mísení kultur, ba že v něm má zalíbení a používá ho jako zdroj své tvorby. To je případ Telavivana Itamara Borochova, trumpetisty světového kalibru, který umně mísí židovské, arabské, křesťanské, neřkuli africké tradice.
Zpěvák slavných britských Depeche Mode Dave Gahan a dvojice Soulsavers jeden druhého zjevně potřebovali, hledat se asi moc složitě nemuseli, v každém případě se však našli. Čerstvě vydali už druhou společnou desku Angels & Ghosts, která už zní spíš jako výsledek společné práce než spojení kapely a hostujícího vokalisty (případ jejich prvního alba The Light The Dead See).
Aj Wej-wej je jedním z těch umělců, o kterých kdekdo slyšel, aniž by nutně musel vědět, co přesně dělají. Tak jako Van Gogh evokuje slunečnici, Aj Wej-wej mnohem spíš evokuje písmena „známý čínský umělec a disident“. Stojí za to o něm vědět víc? A není třeba tím případem, kdy kvalitu jeho umění trochu upozaďuje fakt, že je disident?
Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.
Spectre, čtyřiadvacátý filmový příběh agenta 007, se netěší zrovna skvělé pověsti, důvody je docela snadné identifikovat. Nemůžu si ale pomoct, možná to bylo počasím, možná v mém mozku probíhají nějaké neblahé a nevratné procesy. Ale mně se Spectre docela líbil.
Hle nový festival, nadto výjimečné koncepce: ostravskou Normu, která spojí autorské divadlo s výtvarným uměním. Chce totiž reflektovat „teatralizaci současného umění a konceptualizaci divadelních inscenací“. Zároveň propojí české a polské tvůrce (v dalších ročnících aspiruje na totéž se Slováky, Maďary, Rakušany atd.).
Na státní svátek 28. října byla odhalena na Moravském náměstí v Brně monumentální socha: jezdecký pomník moravského markraběte Jošta Lucemburského. První výtvarná soutěž na vytvoření takové sochy pro toto místo se datuje do roku 2009, kdy reagovala na nové urbanistické pojetí jmenovaného náměstí, které se místo parkoviště mělo stát prostorem pro pěší, odrážejícím hlubokou historii města.
Další z ambiciózních pokusů tuzemského divadla intenzivně a zhuštěně nahlédnout nedávnou zdejší minulost. Tentokrát z létě 1945, kdy se Beskydy ještě potulovali banderovci a střílelo se, kdy se v Sudetech ještě zrovna tak vraždilo, se na pražské Pankráci setkává v jedné cele pětice žen různých válečných osudů: slavné herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, odbojářka pomáhající parašutistům z výsadku Silver A, Židovka Julie, donedávna vězněná v Osvětimi, a neznámá žena.
Edice Delfín nakladatelství Triáda dlouhodobě patří k řadám, v nichž poezie vychází v takové ediční péči a přinejmenším v takové kvalitě, aby stálo za to se o výsledky dohadovat. Už to je skóre úctyhodné, naštěstí se ho daří i vylepšit výtečnými sbírkami, kde vlastní pochybnosti znamenají rozkoš na konci čtení. To je případ titulu Jiřího Tomáška Na písku.
František Štorm je typograf a muzikant, designér a cestovatel, výtvarník a buddhista, a navíc ovšem výborný esejista (jeho Eseje o typografii by si měl přečíst každý, kdo to s čtením myslí vážně). Že při takovém záběru za ním jeho vykladači i fanoušci klopýtají, nevadí. Tedy dostane-li se na radost z díla. Jedna šance ještě je na výstavě nazvané (H)Různé věci.
Ze seriálu Pozůstalí (The Leftovers) se ve druhé sérii stalo výrazné a soustředěné dílo, prošel proměnou ze zajímavého excentrického úkazu ve strhující a suverénně provedené vyprávění, které má své jasné opodstatnění (alespoň soudě podle prvních částí, které v Česku odvysílala HBO).
Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků.
Když vloni Eva Zábranová vydala vzpomínky na svou rodinu a zejména otce, básníka a překladatele Jana Zábranu, bylo to překvapení. Zároveň pro razanci, s jakou byly napsány, a nesmířlivost s mnoha víc nebo míň známými jmény zdejší literatury druhé půle dvacátého století se Flashky staly vděčným impulzem k novému čtení dosavadních zábranovských interpretací.
Na poslední chvíli ještě lze stihnout retrospektivní výstavu české horské a horolezecké fotografie, nazvanou cudně Mezi nebem a zemí. Je pořádána u příležitosti padesátého výročí první oficiální československé horolezecké expedice do asijských velehor a představuje fotky devatenácti autorů, kteří je pořídili v rozmezí let 1930 a 2015.
Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?
Na světě je málo věcí tak úžasných, ale současně obklopených tak nesnesitelným pozérstvím a snobstvím jako víno.
Filip Nuckolls patří k divadelním režisérům, kteří mají cit pro literární předobraz, jejž se rozhodnou adaptovat pro jeviště. To zároveň znamená, že patří k autorům, kteří umějí číst, a ještě navíc si o přečteném něco svedou myslet a s vymyšleným dále umně pracovat.
Spitfire Company se dosti osobitým způsobem pohybuje na pomezí pohybového divadla a činohry, přičemž na rozdíl od většiny srovnatelných souputníků se nevyhýbá ani tématům společensky ožehavým. Platí to i pro novou inscenaci Vladimir Macbetin, která ostrou aktualitu slibuje jak názvem, tak plakátem s fotografií ruského prezidenta.
Nobelova cena za literaturu byla tento rok udělena běloruské novinářce a esejistce Světlaně Alexijevičové, což je fakt, který snad nikdo nepřehlédl. V oficiálním prohlášení porota sdělila, že takto se rozhodla pro autorčino „polyfonní psaní, které je obrazem utrpení a odvahy naší doby“. Už v takovém sloganu se odráží nedostatečnost slovníku, kterým se cena běžně ohání.
Hrůza tvorby Milana Kundery je v její očividnosti. S výjimkou esejů, které se důvtipem a náročností zbytku autorovy tvorby vymykají, je Kunderovo psaní snadno interpretovatelné a opakuje se. Není tedy problém vykládat jej pořád dokola třeba jako žert, nevázanost nebo v obzvlášť silném okouzlení autorovým přístupem k věci dokonce jako filozofii.
