Politickému divadlu se v Česku v posledních letech nijak zvlášť nedaří; zvlášť pokud to porovnáme s tím, co se v tomto ohledu děje třeba v Británii nebo v Německu. Účtování s komunismem bývalo velké téma, dnes však už působí vyčerpaně a jen zřídka se podaří přidat něco, co by nepůsobilo jako recyklování již vyřčeného. Rychle opadla i vlna satirických kabaretů, přímočaře odrážejících všeliké aktuální nehoráznosti. Což není důvod k lítosti, jakkoli lze podivný subžánr „odposlechového divadla“ považovat za jeden z mála českých vkladů do světové divadelní pokladnice. Jenže co uprchlíci, terorismus, vztah k islámu, polarizace české společnosti a tak dál? Ta témata není nutné objevovat, vnucují se intenzivněji, než by bylo milé. Záplava divadelních reakcí se sice nekoná, dvě vlaštovky se nicméně s přicházejícím jarem objevily. David Jařab pro pražské Studio Hrdinů napsal a zrežíroval Bílé psy a černé kočky, skupina mladých členů souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla přišla s Kabaretem burka.

David Jařab přistupuje k tématu se smrtelně vážnou, polopatickou zaťatostí: dva čeští vyšetřovatelé bezdůvodně a zlovolně šikanují v Česku usazeného Afričana, zdrceného smrtí jeho české přítelkyně. Není to ale detektivka, smyslem ledabyle nahozeného příběhu je být věšákem na účelově vymyšlená exempla. Vyšetřovatelé jsou od pohledu omezení a zakomplexovaní rasisté, proti nim stojí sympatický Afričan, jenž vystudoval literaturu a trápí se nejen svými momentálními problémy, ale také tím, jestli se příliš neodcizil svým kořenům. Není divu, že po takovémto setkání nechce mít s českou ani evropskou civilizací nic společného. Je smutným paradoxem inscenace, která si výslovně klade za cíl bojovat proti předsudkům a klišé v soužití Čechů s cizinci, že sama nedokáže nabídnout nic jiného než svoji vlastní sadu klišé. Což se netýká jen prvoplánového scénáře, ale i triků, jimiž se režie snaží dodat dílu na efektnosti. Vrcholem je mezihra v podobě „magické“ bajky, v níž se vyšetřovatelé se zvířecími maskami na hlavách nemohou tak trochu ve stylu bojůvky Ku-klux-klanu dočkat, až budou lynčovat vetřelce, jenž jim pronikl do „kurníku“. To, že Jařab staví představitele hlavní role Maxima Mededa (neherce!) do situací, v nichž mu nezbývá než trapně ochotničit, je už jen hřebíčkem do rakve pokusu jistě dobře míněného, jenže nezvládnutého.

Schopnost pojednat neprvoplánově, pomocí metafory nebo podobenství společenské potíže, jako jsou uprchlíci, terorismus či vztah k islámu, českému divadlu chybí

Plzeňský Kabaret Burka aneb Z českých luhů a hájů je dílo přijatelnější. Tvůrci navazují na tradici satirických kabaretů a spíš než na ohledávání vztahu Čechů k islámu se soustředí na posměšné připomenutí domácích událostí, které s jejich tématem souvisejí. Dojde tak na ironické rozehrávání příběhu se šibenicemi na protiislámské demonstraci, trapné vykrucování popařů, jimž se nechce distancovat od xenofobní skupiny Ortel, či na „Naštvané matky“, jež mezi vlasteneckými řečmi sypou s hysterickým zděšením sůl na všudypřítomné „muslimáky“. Je to prokládáno povedenými situačními legráckami a škobrtavými písněmi, u kterých bohužel platí úměra: čím vážnější chce sdělení být, tím křečovitěji působí. Pomáhá ale výtvarná stylizace, v níž se inscenace nejvíc vzdaluje deklarovanému principu „dokumentárnosti“. Počínaje plandavě neurčitými saky, které svou délkou evokují arabské tuniky, a konče postupným přibýváním svršků v jásavých barvách české trikolory. Předností Burky je ovšem nakažlivá chuť do hry, kterou plzeňská parta vyzařuje – předpokládám bez ohledu na zvolené téma. Jistě, říci své k aktuálním otázkám má smysl (o postojích tvůrců není pochyb), stejně důležité však je neztratit ze zřetele, že na divadle je tak nutné činit divadelními prostředky. Což je méně samozřejmé konstatování, než by se mohlo zdát.

Nic to však nemění na tom, že schopnost pojednat společenské otázky neprvoplánově, pomocí metafory nebo podobenství v českém divadle chybí. Nezbývá než obcházet hostující představení nebo si pro inspiraci zajít do kina na filmy, jako je třeba (dosti divadelně pojatý) Tarantinův optimistický krvák Osm hrozných.

Bílí psi a černý kočky. Scénář, scéna a režie: David Jařab. Kostýmy: Zuzana Formánková. Hudba: Jakub Kudláč. Dramaturgie: Jan Horák. Studio Hrdinů, Praha. Premiéra: 19. března.

Kabaret Burka aneb Z českých luhů a hájů. Scénář: Zuzana Burianová, Tereza Verecká a další. Režie: Zuzana Burianová. Dramaturgie spolupráce: Tereza Verecká. Hudba: Zdeněk Dočekal. Kostýmy: Paulina Bočková. Scénografie: Jindřich Traugott. Divadlo J. K. Tyla, Plzeň. Premiéra 9. dubna.