Hrůza tvorby Milana Kundery je v její očividnosti. S výjimkou esejů, které se důvtipem a náročností zbytku autorovy tvorby vymykají, je Kunderovo psaní snadno interpretovatelné a opakuje se. Není tedy problém vykládat jej pořád dokola třeba jako žert, nevázanost nebo v obzvlášť silném okouzlení autorovým přístupem k věci dokonce jako filozofii.
O slovenské kinematografii se říká, že nezná jiná témata než Jánošíka, druhou světovou válku a především její vyvrcholení, Slovenské národní povstání. Je to nadnesené hodnocení, ale je fakt, že k paradoxům zdejšího komunistického režimu patřila ochota natáčet nákladné vojenské filmy; jindy by na ně peníze nebyly.
Známý italský režisér Paolo Sorrentino ve filmu Mládí v mnohém navazuje na populární Velkou nádheru (2013), jak už to tak u „dvojek“ bývá, tlačí trochu moc na pilu. Na letošním karlovarském festivalu Mládí zvítězilo v hlasování publika, hodně se o tom filmu v kuloárech mluvilo, v postojích k němu si šlo všimnout i jistého generačního předělu.
S podzimem začíná zával knižními přehlídkami. První na řadě je festival pro „opravdové booklovery“ Belles Lettres (oddanost knihám zjevně nebrání práskání češtiny přes jazyk). Je to vlastně osvěta, zaměřená na tržní zázemí a podmínky zdejšího písemnictví.
K trendům české televizní a filmové produkce patří potvrzovat tuzemskou existenci samozřejmou a nijak motivovanou přítomností slovenských postav. Tato česko-slovenská nespornost ale realitu de facto karikuje: ačkoli Slováci tvoří v českých zemích nejpočetnější menšinu a zároveň v nich zastávají viditelné posty, není to tak, že kam Čech šlápne, tam zavadí o někdejšího federálního soudruha.
Má ještě smysl malovat obrazy? Tak se ptala Milena Slavická v úvodu katalogu výstavy Poslední obraz, která proběhla v Galerii Rudolfinum v roce 1997 pod jejím kurátorským vedením a představila několik umělců, již se věnují malování obrazů v celkem realistické podobě.
Divadelní pouť na Střeleckém ostrově – po třiceti letech se připomene akce, která patřila k tomu nejlepšímu, co nabídla druhá polovina osmdesátých let. První Divadelní pouť se konala roku 1985 v Praze, rychle však začala okruh svého působení rozšiřovat a propracovala se až k účinkování na prestižním hudebním festivalu v Roskilde.
Rumunská kinematografie, šťastná to kinematografie. Mimo jiné taky proto, že se jí podařilo úspěšně přežít období, kdy byla v módě. Pozornost festivalového publika těká od objevu k objevu, vždycky „frčí“ nějaký národní film, to frčení ale může vydržet o moc déle, než dovolí potřeba přísunu nových vzruchů a objevů.
Se začátkem září tradičně nezačala sezona pouze školákům, nýbrž také televizním dramaturgům, kteří uveřejnili výsledky své dlouhodobé práce a předvedli se s nejedním novým seriálem. (Naopak léto je vždy poznamenáno opakováním známého, vždyť kdo by se v hicech zdržoval studiem nových zápletek a figur.
Také letošní kniha Petra Šabacha, novela Rothschildova flaška, se stejně jako ty předešlé dočkala mnoha recenzí, jejichž úhrn bez ohledu na jejich argumenty sám značí, že je co dělat s dílem a tvorbou, které stojí za velkou pozornost.
Americká televizní minisérie Najděte mi hrdinu by mohla sloužit jako příklad toho, jak se dá vytvořit místy až strhující politické drama, které přitom nepotřebuje k popisovaným událostem přidávat nějakou kriminální nebo melodramatickou dimenzi, okořenit politiku senzací.
Ještě pár týdnů lze ve vídeňské Albertině zhlédnout naráz dvě výstavy, jež se týkají kresby a jejichž exponáty od sebe dělí sto let. Dřív skončí výstava Drawing now – ta se věnuje současným pozicím v grafické tvorbě. Představuje 36 mezinárodních uměleckých pozic, v nichž ukazuje, jaká témata dnes umělci kresbou vyjadřují, a „prezentuje grafickou tvorbu v jejích pozoruhodných polohách a vyjádřeních“.
V evropském městě kultury to frčí a o nápady, zdá se, není nouze: aktuálně v Plzni začala první evropská výstava paravánových kaligrafií Shōko Kanazawové. Ta je v současnosti nejvystavovanější žijící japonskou kaligrafkou – její práci například samostatně vystavují tři galerie, ztvárňuje taky císařovy básně i titulky k populárním seriálům.
„A kupuje si to hodně lidí?“ zeptal jsem se knihkupkyně, sotva jsem rozpačitě zaplatil za čtvrtý, čerstvý díl známé švédské detektivní série Milénium. „Dost, lidé jsou zvědaví,“ odpověděla. Samozřejmě, bodejť by nebyli. Milénium výrazně napomohlo nastartovat bláznění do skandinávských detektivek, navíc má dodnes kolem sebe správný reklamní příběh: jeho autor Stieg Larsson zemřel dřív, než první díl jeho trilogie vůbec vyšel.
Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.
K napjatým vztahům, na které ovšem pro jejich vzdálenost nepohlížíme, patří ty japonsko-čínské. Film Anga Leeho Touha, opatrnost jejich takt připomíná už názvem, každopádně ukazuje jejich podobu za druhé světové války, kdy Japonci Čínu okupovali.
Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.
Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem.
Když se Marcel Duchamp v roce 1917 pokusil vystavit svůj ready-made Fontána, netušil, že stvořil nejméně na sto let zlomovou ikonu v dějinách výtvarného umění. Objekt Fontána byl obyčejný pisoár pověšený vzhůru nohama a celé jeho mimovýtvarné poselství radikálně vypovídalo o předchozím Duchampově uvažování o umění.
Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.
Mezi akcemi vztahujícími se k výročí a dědictví druhé světové války konečně něco výjimečného: poprvé u nás je uvedena výstava dvou stovek fotografií „Osvětimského alba“. To je „dokumentární série“, která v roce 1944 zachycovala systematickou likvidaci evropských Židů. To první uvedení je s podivem, protože na fotografiích jsou zachyceni převážně občané předválečného Československa; tedy i Podkarpatské Rusi.
Jsou postavičky, které odjakživa vnášely mezi děti rozepře. Někdo nesnesl Rákosníčka, jiný Křemílka anebo alespoň Vochomůrku. Později jiný nemohl formeláky a chobotnice a jiný Pana Tau. Teď by zákopy měly být zakopány, přinejmenším na jedno výjimečné odpoledne, které možná změní někdejší hodnocení kdekoho.
Z počtu ohlasů a víceméně všeobecného nadšení, které pár dní po premiéře film Schmitke doprovázejí, je zjevné, že došlo na intelektuální hit, který vábí na svou mimořádnost.
Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
Skuhráte-li nad nedostatečným přísunem současné rockové hudby, obraťte svou pozornost k australské scéně. Na čele peletonu je již nějaký ten pátek psychedelický orchestr Tame Impala, v závěsu za ním z bohaté skrumáže vystupují kapely jako Pond, Wolfmother či The Drones. Nutno podotknout, že kromě posledního zmíněného málokdo apriori sází na originalitu své produkce.
Mark Lanegan je zpěvák, který toho má hodně za sebou, a přitom se jen tak neoposlouchá. Ostatně kromě jeho chrapláku funguje i zpěvákův příběh: kariéru začal na konci 80. let s Kurtem Cobainem v garážové blues grunge kapele The Jury. Po vzniku společného hitu Where Did You Sleep Last Night, který pak oba autory neustále provázel, se Lanegan vydal na sólovou dráhu.
O filmu Poslední z Aporveru, obvykle označovaném jako „nejdražší neexistující film v českých dějinách“, opakovaně psal už kdekdo, je už těžko se v historii kolem vzniku tohoto snímku vyznat. Třeba před rokem a čtvrt na stránkách Echo24.cz k ní přispěl tehdejší kolega Lukáš Růžička. S velkým úspěchem, tři jeho články byly hojně klikané, sdílené a diskutované.
Rusko je země mnoha možností, většinou nepochopitelných a často zákeřných. Čerstvě to připomíná výstava inspirovaná druhým soudním procesem s miliardářem Michailem Chodorkovským a jeho společníkem Platonem Lebeděvem, který probíhal v letech 2009 a 2010 a byl veden kvůli údajné zpronevěře a daňovým únikům.
Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.
