Matouš pohledem psychiatra
Kniha Matouš je z mého klinického pohledu deník vedený z terapeutických důvodů k tomu, aby si autor uvědomil a zapsal své prožitky, myšlenky, pocity a dojmy ze skupinových i individuálních terapeutických sezení.
Kniha Matouš je z mého klinického pohledu deník vedený z terapeutických důvodů k tomu, aby si autor uvědomil a zapsal své prožitky, myšlenky, pocity a dojmy ze skupinových i individuálních terapeutických sezení.
Na záložce knihy Matouš, výboru z deníkových záznamů významného českého kritika Jiřího Cieslara (1951–2006), je společné foto autora a terapeuta Matouše Řezníčka, po němž je výbor pojmenován.
Kdyby deska Jet Plane and Oxbow byla natočená, dejme tomu, před necelými třiceti lety, stala by se z ní možná všeobecně uznávaná klasika, jedno z vrcholných děl své doby. Dneska to může působit, jako kdyby američtí Shearwater přišli trochu s křížkem po funuse.
Motýl zamává křídly a ten drobný impulz způsobí na opačném konci planety zemětřesení. „Motýlí efekt“ funguje i ve vztahu k času, začátkem roku se manifestoval docela výrazně, jakkoli způsobem spíš mile hnidopišským než skutečně důsažným.
Samozřejmě nelze nevidět, že kulturní událostí posledních dní se stalo klání v kinech. Totiž souběžné promítání fiktivního snímku Filipa Renče prostého, a zdánlivě dokonce všeříkajícího názvu Lída Baarová – a dokumentárního snímku Heleny Třeštíkové Zkáza krásou.
V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí.
Minulý týden zesnuvší britský herec Alan Rickman vytvořil jednu ze svých posledních rolí v sedmiminutovém „kraťasu“, filmu Dust. Hraje v něm znaveně vypadajícího postaršího muže, který na ulici sleduje mladou matku a její dcerku.
Jistě na týden a takřka na den přesně před rokem na tomto místě jsem psal o knížce Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Vloni se totiž stala volným dílem a vzhledem k tomu, že je to jedna z celosvětově a historicky nejprodávanějších knih, majitelé autorských práv samozřejmě usilovali o to, co nejdéle tato svá práva prodlužovat a uchovávat.
Další knihou v řadě edice Magnus Art věnované současnému výtvarnému umění je Obsese, která formou rozhovorů a civilních fotografií ateliérů umělců napříč generacemi přináší svědectví o tom, že dělat umění a milovat umění je tak trochu obsese. Ale vášnivá a emočně velmi uspokojující.
David Bowie umřel dva dny po svých devětašedesátých narozeninách a vydání své poslední desky Blackstar. Album prý byl umělcův dárek na rozloučenou.
Leonardo DiCaprio ještě pořád nemá Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli – taková nespravedlnost, domnívají se početní hercovi fanoušci. A pokud člověk přistoupí na domněnku, že filmové ceny mají být nějakým způsobem „spravedlivé“ , pak na tom něco je.
Není možné být anglofil a nemít přitom rád Sherlocka Holmese. Pro hodně čtenářů (pro mě, například) představovaly příběhy Arthura Conana Doylea první setkání s esencí Anglie, již později nacházeli v dílech literárně jaksi významnějších autorů a ještě později na cestách.
Začátek roku je v kinech dost truchlivá doba, za oceánem končí oscarová sezona a do kin se pouštějí kousky, k nimž studia upínají naději, že si jich třeba nikdo nevšimne. Příhodný čas pro hledání útěchy ve vyhlídce do lepších časů, jež snad přijdou.
Povinnost všímat si kulatých výročí významných rodáků je sice otravná jako účty k proplacení, ale v systému dotačních řízení, v němž žijeme, zhusta umožňuje publikovat velkorysé novinky nebo šťastné nálezy, které se s těmito rodáky pojí, a i tak si ujasňovat, jaký vztah k nim soudobá společnost vlastně má. Například při dvoustém výročí narození Karla Hynka Máchy v roce 2010 došlo na překlady a vydání jeho básně Máj v různých jazycích, do nichž by bez dotací přeložen patrně nikdy nebyl.
Můžete je milovat, můžete je nesnášet, mohou vám být lhostejní. Ale to je asi tak všechno, co s tím naděláte. Jsou tady a jsou tady už 39 let. A i s blížící se šedesátkou (!) mají formu a přitahují pozornost. U2. Irská globální skupina, která na začátku prosince (prozatím?) uzavřela své aktuální turné.
Rychlé šípy Reloaded jsou inscenace, jež zkoumá, jak by se mohl chovat Jaroslav Foglar, byl-li by zrovna rozezlen krádeží svého deníku, a dokonce i ježka v kleci. V pátrání po obou relikviích by se prý spolehl na své odrostlé svěřence, třebaže jejich kondice ani morálka už nejsou ryzí jako kdysi. Zní to stejně podezřele jako televizní seriál Pomalé šípy, ale výsledek snad sliby anotace předčí.
Karol Sidon se nedávno do zdejší literatury vrátil ceněným románem Kde lišky dávají dobrou noc (respektive prozatím dvěma úvodními díly ohlášené tetralogie). Učinil tak pod pseudonymem Chaim Cigan, pod nímž by se byl skrýval bůhvíjak dlouho, nebýt načapán jedním z kritiků. I přes odhalení, s nímž dle svých slov nepočítal tak brzy, u pseudonymu setrvává a vydává pod ním novinky.
To nejlepší v televizi v roce 2015 přišlo nakonec. Druhá řada seriálu Fargo je, myslím, nade vším, co se letos vysílalo. Její hlavní autor Noah Hawley dokázal to, v čem spektakulárně pohořel scenárista Temného případu Nic Pizzolatto. Svůj loňský triumf nejenom zopakovat, ale přidat k němu ještě něco navíc.
Půlhodinový snímek Morava, krásná zem je omeleta několika žánrů od westernu, hororu, zombie až po cosi jako „paradoxní mýtus“, v němž sv. Václav s bratrem Boleslavem soupeří na moravské vsi 21. století o podobu češství, české státnosti a talíř rajské omáčky. V podstatě je to ale filmová esej, zkoumající, jak se tvoří a tvořily mýty v Čechách a na Moravě, jak v tom našem zeměpásu funguje nacionalismus a národní identita (to se teď hodí).
Správně pojmenovat kapelu je docela umění a taky důležitá věc. Pokud mezi jménem skupiny a její hudbou dojde k nějaké zásadnější kolizi, může z toho být mrzení. V lepším případě je názvem možné vyslat publiku signál, aby dopředu vědělo. Druhová označení květin jsou předzvěstí trippy hippy stylu, přehlásky a shluky souhlásek oznamují, že se bude hrát tvrdě, möc tvrdě.
Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují.
Buďme vstřícní ve svém hodnocení: český vztah k Polsku sice prochází jakousi drobnou revitalizací, jenže to především znamená, že našinec už je s to akceptovat, že na severu má nějakého souseda.
Z Toma Hankse se stalo ztělesnění jakéhosi pevného amerického dobráctví – hraje téměř výhradně přívětivé muže, kteří mají zároveň autoritu a nenápadnou odvahu, usilovnost a zároveň si udrželi trochu dětinskosti, chlapectví. Stěny té jeho škatulky jsou natolik neohebné, že Hanksovy ojedinělé pokusy se z ní nějak vymanit nedopadly zrovna přesvědčivě.
Některé svátky by se neměly přecházet mlčky, tak mikulášská jaksepatří: romský „festival“ Bašavel. Nejprv koncert obnovené kapely Mária Biháriho Bachtale Apsa. Potom představení z inovativního projektu „divadla utlačovaných“.
Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.
Britský herec Michael Fassbender střídá velké role tak rychle, až to jeden těžko stíhá. Slávu a související požitky si jistě zaslouží, zjevně je to inteligentní a pracovitý muž. Ve svém oboru vyniká, kamera ho má velice ráda, v jeho tváři se zvláštním způsobem spojuje strohost a vášeň (může to souviset s jeho německo-irským původem), dokáže sugerovat nějaké tajemství.
Se začátkem adventu asi dává smysl, že divadelní premiéry jsou jako z pohádky. Ale najde se vzdor: například cyklus scénických čtení „8@8“, kterým se Divadlo Letí rozhodlo oslavit svoje desetiny (pro pořádek: cyklus tohoto jména je pořádán celých těch uplynulých deset let a pro letošek je spojen s oněmi kulatinami proto, že prezentované kusy jsou dárek divadlu).
Když někdo pochází z Izraele, žije v Americe a potlouká se jí, jelikož je to džezmen jaksepatří, asi mu těžko vyčítat, že má pochopení i cit pro mísení kultur, ba že v něm má zalíbení a používá ho jako zdroj své tvorby. To je případ Telavivana Itamara Borochova, trumpetisty světového kalibru, který umně mísí židovské, arabské, křesťanské, neřkuli africké tradice.
Zpěvák slavných britských Depeche Mode Dave Gahan a dvojice Soulsavers jeden druhého zjevně potřebovali, hledat se asi moc složitě nemuseli, v každém případě se však našli. Čerstvě vydali už druhou společnou desku Angels & Ghosts, která už zní spíš jako výsledek společné práce než spojení kapely a hostujícího vokalisty (případ jejich prvního alba The Light The Dead See).
Aj Wej-wej je jedním z těch umělců, o kterých kdekdo slyšel, aniž by nutně musel vědět, co přesně dělají. Tak jako Van Gogh evokuje slunečnici, Aj Wej-wej mnohem spíš evokuje písmena „známý čínský umělec a disident“. Stojí za to o něm vědět víc? A není třeba tím případem, kdy kvalitu jeho umění trochu upozaďuje fakt, že je disident?