Umění a kritika

Poláci na hranicích, Skoti v Brně, televize věčná

Na česko-polských hranicích v obci Neratov, vyhlášené rekonstruovaným kostelem Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou, se vprostřed prázdnin už čtyři roky koná workshop někdejších studentů DAMU a lidí s mentálním postižením. Každý rok spolu nazkoušeli inscenaci, nasnadě byli třeba Romeo a Julie, letos bude mj. Vinnetou.

Máničky. No bať, no a

V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.

Sex jako východisko z nouze atomového věku

Komiks Franka Tashlina Svět, který není v originále vyšel v roce 1951, v češtině jako poslední chybějící číslo ze samostatných Tashlinových knih letos. Jelikož autor tvořil nejen jako kreslíř, ale i jako filmový scenárista a režisér v době květu klasické grotesky (vymýšlel scénky Laurelu a Hardymu), jsou jeho knížky takové.

Tož to žvýkání podomácku

Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.

Zápisky z Varů

Na festival jsem letos dorazil až v půlce. V den příjezdu si člověk nemůže zas až tak moc vybírat, takže novinářská projekce maďarského postapokalyptického (alespoň dle anonce) filmu Zero o včelách a naštvaném včelaři nebo tak něco. Přesně něco pro mě, kde líp chytit ten správný festivalový bzukot. Včely! Sem s nimi!

Londýn melancholický, Londýn barevný

Taneční hudba a introverti: oxymóron? Novodobá generace zamyšlených producentů elektronické hudby, chodící do tanečních klubů nikoli kvůli tanci či příslibu lásky na jednu noc, už nějaký čas dokazuje, že tomu tak není. K vyznavačům poslechové taneční hudby patří i londýnský producent Jamie Smith (alias Jamie xx), známější jako třetina úspěšného projektu The xx.

Mistr krátkých forem

Útlá knížka Vezmi si mě z pera britského autora Dana Rhodese je záležitost vskutku minimalistická – jako většina autorovy tvorby. Přečíst je lze během chvilky, ale vracet se k nim je radost. Rhodes je vtipný, originální a hlavně poctivý. Někdy sice hraje trochu na efekt, ale neuhýbá, nebojí se partnerské vztahy nasvítit z různé perspektivy a jeho humor, hlavně ten černý, je osvobozující.

Rudý kohout na černém pozadí

Dnes není těžké narazit na tvrzení, že sport, umění či náboženství do politiky nepatří, nebo naopak že se politika do jiných sfér života zkrátka „nemá tahat“. Politika se tak redukuje na věc samu pro sebe, kterou pak tím spíše všichni považují za bizarní zónu, jíž je lepší se obloukem vyhnout.

Abdikace bez následníka?

Viděno s pohodlným odstupem začátku dalšího měsíce se můžeme shodnout, že červnové kulturní a společenské rubriky se letos proměnily v knihy mrtvých. Účetní bilance „slavných úmrtí“ v uplynulých týdnech byla totiž neobvykle rozšafná – jako by česko-slovenský smrťák neskrýval, že letos si chtěl vzít dovolenou včas.

Energie sbalená na čekanou

Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.)

Vliv světla na nálady samurajů, vynálezců genetiky a žiraf

Prázdniny za dveřmi, s nimi taky přerývka divadelní sezony – neboť divadla poklízejí, herci mají dovolenou anebo se účastní letních festivalů a produkcí ad hoc. Než to vypukne naplno, ještě pozvánka na reprízy brněnské inscenace premiérované minulý týden: na brněnském Biskupském dvoře se v posledku uvádějí hry spojené s moravskou historií a význačnými Moravany.

Hra o trůny. Svědectví o mukách autorů

Pátá řada mimořádně populárního seriálu Hra o trůny skončila, přišel čas sčítat ztráty. Byly početné, ve smyslu doslovném i přeneseném. Čtenářům neznalým světa seriálu se dopředu omlouvám. Přiblížit ho začátečníkovi na ploše, která by výrazně nepřesahovala rozsah jednoho ročníku Týdeníku Echo, je prakticky nemožné.

Co nás letos čeká

Grafický styl padesátého ročníku filmového festivalu v Karlových Varech působí oproti předcházejícím letům až protikladně, Aleš Najbrt se od ironického minimalismu „přešaltoval“ k záměrně přeplácanému stylu mysliveckého bálu. Jinak se ale začátkem července dá v nejznámějších českých lázních čekat to co vždycky – naštěstí.

10 filmů, které si nenechte ujít

Rumunský film je v posledních letech na mezinárodním poli hodně a právem ceněný, zároveň se ale jaksi ví, co od něj čekat – styl tzv. rumunské nové vlny, s pomalu a syrově zachycenými příběhy ze současnosti nebo nedávné minulosti, komorní dramata, v nichž naléhavě a ve vší vážnosti zaznívají morální otázky, které doléhají na komplexně vykreslené hrdiny.

Hele, milion! Výročí podle veřejnoprávního gusta

Málo platné, zaměstnanci České televize by měli dostat nějaký diplom za vynikající práci a osvětu, protože stejně jako vloni, při stoletém výročí začátku první velké války, předvedli taky letos, při sedmdesátém výročí konce té druhé, že mají výjimečnou schopnost včas vymyslet pořady, které debatu o někdejších hrůzách načnou z dosud nevyužitého úhlu.

Phosphorescent se rozsvěcují

Koncertní alba v rámci diskografie kapely často představují trochu podřadnou položku. Suvenýr pro ty, kdo měli možnost vidět vystoupení kapely na dané šňůře. Starší posluchačské generace mohou mít ke koncertním deskám vřelejší vztah, zvlášť ti zdejší, pro něž jejich poslech mohl představovat jediný způsob, jak si navodit pocit účasti na koncertě zbožňované kapely.

Kdo ho chtěl přežít, musel v něm najít zalíbení

Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“.

Paradoxní konzervativec se socialistickými myšlenkami

Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.