Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi.
K napjatým vztahům, na které ovšem pro jejich vzdálenost nepohlížíme, patří ty japonsko-čínské. Film Anga Leeho Touha, opatrnost jejich takt připomíná už názvem, každopádně ukazuje jejich podobu za druhé světové války, kdy Japonci Čínu okupovali.
Titul románu Vedlejší pokoje ve spojení s jménem jeho autora Radovana Menšíka evokuje, nemůžu si pomoct, sled tří stereotypů a zálib zdejšího publika: smích Vladimíra Menšíka, sošnost Radovana Lukavského a patos Michala Horáčka v textu písně Smích z vedlejšího pokoje.
Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem.
Když se Marcel Duchamp v roce 1917 pokusil vystavit svůj ready-made Fontána, netušil, že stvořil nejméně na sto let zlomovou ikonu v dějinách výtvarného umění. Objekt Fontána byl obyčejný pisoár pověšený vzhůru nohama a celé jeho mimovýtvarné poselství radikálně vypovídalo o předchozím Duchampově uvažování o umění.
Identita snímku RYTMUS: Sídliskový sen je vydávána tu za dokument, tu za „sám život“, přičemž v tom druhém případě je doprovázena plakátovou fotkou neholeného muže v kapuci a černých brýlích, jemuž po tváři stéká slza. Jistěže dokonalá: řádně prohnaná filtry fotografických programů, aby víc než co jiného byla slušivá.
Mezi akcemi vztahujícími se k výročí a dědictví druhé světové války konečně něco výjimečného: poprvé u nás je uvedena výstava dvou stovek fotografií „Osvětimského alba“. To je „dokumentární série“, která v roce 1944 zachycovala systematickou likvidaci evropských Židů. To první uvedení je s podivem, protože na fotografiích jsou zachyceni převážně občané předválečného Československa; tedy i Podkarpatské Rusi.
Jsou postavičky, které odjakživa vnášely mezi děti rozepře. Někdo nesnesl Rákosníčka, jiný Křemílka anebo alespoň Vochomůrku. Později jiný nemohl formeláky a chobotnice a jiný Pana Tau. Teď by zákopy měly být zakopány, přinejmenším na jedno výjimečné odpoledne, které možná změní někdejší hodnocení kdekoho.
Z počtu ohlasů a víceméně všeobecného nadšení, které pár dní po premiéře film Schmitke doprovázejí, je zjevné, že došlo na intelektuální hit, který vábí na svou mimořádnost.
Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
Skuhráte-li nad nedostatečným přísunem současné rockové hudby, obraťte svou pozornost k australské scéně. Na čele peletonu je již nějaký ten pátek psychedelický orchestr Tame Impala, v závěsu za ním z bohaté skrumáže vystupují kapely jako Pond, Wolfmother či The Drones. Nutno podotknout, že kromě posledního zmíněného málokdo apriori sází na originalitu své produkce.
Mark Lanegan je zpěvák, který toho má hodně za sebou, a přitom se jen tak neoposlouchá. Ostatně kromě jeho chrapláku funguje i zpěvákův příběh: kariéru začal na konci 80. let s Kurtem Cobainem v garážové blues grunge kapele The Jury. Po vzniku společného hitu Where Did You Sleep Last Night, který pak oba autory neustále provázel, se Lanegan vydal na sólovou dráhu.
O filmu Poslední z Aporveru, obvykle označovaném jako „nejdražší neexistující film v českých dějinách“, opakovaně psal už kdekdo, je už těžko se v historii kolem vzniku tohoto snímku vyznat. Třeba před rokem a čtvrt na stránkách Echo24.cz k ní přispěl tehdejší kolega Lukáš Růžička. S velkým úspěchem, tři jeho články byly hojně klikané, sdílené a diskutované.
Rusko je země mnoha možností, většinou nepochopitelných a často zákeřných. Čerstvě to připomíná výstava inspirovaná druhým soudním procesem s miliardářem Michailem Chodorkovským a jeho společníkem Platonem Lebeděvem, který probíhal v letech 2009 a 2010 a byl veden kvůli údajné zpronevěře a daňovým únikům.
Nechtěl bych, aby umíraly holky, zpíval kdysi Filip Topol. Jen aby, jen aby, jen aby se mnou v baru seděly… Většina mužů to takhle vidí. Dokumentární film Amy britského režiséra Asifa Kapadii je o holce, která si po barech něco odseděla, z větší části ale popisuje její umírání, snaží se identifikovat příčiny, jež k němu její cestu nasměrovaly.
Recenzovat knížku Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám je bezpečná práce. Novela totiž patří k literárním úspěchům, jimž není co vytýkat a za nimiž sebelepší kritický ohlas zůstane očividně kulhat.
Na česko-polských hranicích v obci Neratov, vyhlášené rekonstruovaným kostelem Nanebevzetí Panny Marie s prosklenou střechou, se vprostřed prázdnin už čtyři roky koná workshop někdejších studentů DAMU a lidí s mentálním postižením. Každý rok spolu nazkoušeli inscenaci, nasnadě byli třeba Romeo a Julie, letos bude mj. Vinnetou.
V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.
Komiks Franka Tashlina Svět, který není v originále vyšel v roce 1951, v češtině jako poslední chybějící číslo ze samostatných Tashlinových knih letos. Jelikož autor tvořil nejen jako kreslíř, ale i jako filmový scenárista a režisér v době květu klasické grotesky (vymýšlel scénky Laurelu a Hardymu), jsou jeho knížky takové.
Je ve snímku Domácí péče scéna, která dobře ilustruje pozici, v níž se ocitl a přežívá český film. Hlavní hrdinka, zdravotní sestra Vlasta, která kdesi na Zlínsku dochází za nemohoucími pacienty domů, a byť se k ní chovají všelijak a hrozně, jim tam pomáhá, přichází po skonu jednoho z nich na jeho pohřeb. Ve dveřích krematoria však dostává závrať, a tak raději odchází na hřbitov k připravenému hrobu.
Cynická legrace v prazvláštní kombinaci s melodramatem, mile toporné mystérium a další úkazy letní seriálové sezony. Na nová pokračování osvědčených kusů taky dojde – včetně druhé sezony Temného případu, jež se co do schopnosti přivodit frustraci může směle měřit s úpalem.
Na festival jsem letos dorazil až v půlce. V den příjezdu si člověk nemůže zas až tak moc vybírat, takže novinářská projekce maďarského postapokalyptického (alespoň dle anonce) filmu Zero o včelách a naštvaném včelaři nebo tak něco. Přesně něco pro mě, kde líp chytit ten správný festivalový bzukot. Včely! Sem s nimi!
Taneční hudba a introverti: oxymóron? Novodobá generace zamyšlených producentů elektronické hudby, chodící do tanečních klubů nikoli kvůli tanci či příslibu lásky na jednu noc, už nějaký čas dokazuje, že tomu tak není. K vyznavačům poslechové taneční hudby patří i londýnský producent Jamie Smith (alias Jamie xx), známější jako třetina úspěšného projektu The xx.
Knihy regionálních pověstí jsou vděčným poznáním historie, jazyka a života vůbec. Zklamat mohou jedině odbytou ediční prací, což naštěstí není případ Čertovy kuchyně, „pověstí a vyprávění z Jičína a okolí“ vydaných pro jistotu v Brně.
Z množství filmů, které byly uvedeny na letošním karlovarském festivalu, zaujaly například dva pokusy pojmout s respektem, a přitom nově klasické americké žánry.
Útlá knížka Vezmi si mě z pera britského autora Dana Rhodese je záležitost vskutku minimalistická – jako většina autorovy tvorby. Přečíst je lze během chvilky, ale vracet se k nim je radost. Rhodes je vtipný, originální a hlavně poctivý. Někdy sice hraje trochu na efekt, ale neuhýbá, nebojí se partnerské vztahy nasvítit z různé perspektivy a jeho humor, hlavně ten černý, je osvobozující.
Zdejší film dal světu minimálně jednoho autora, jemuž se v dějinách média nelze vyhnout: je to Karel Zeman. Jeho poetika spojovala hraný a animovaný film, a přitom nebyla táž, vyvíjela se a proměňovala, takže Pan Potlouk se liší od Cesty do pravěku, ta od Barona Prášila, ten od Čarodějova učně a to vše od Vynálezu zkázy.
Dnes není těžké narazit na tvrzení, že sport, umění či náboženství do politiky nepatří, nebo naopak že se politika do jiných sfér života zkrátka „nemá tahat“. Politika se tak redukuje na věc samu pro sebe, kterou pak tím spíše všichni považují za bizarní zónu, jíž je lepší se obloukem vyhnout.
Už podle poloprázdných parkovišť ve městech se lze domnívat, že dovolené jsou v plném proudu. Co doporučit na čtení? Pro děti by se snad hodil Můj prázdninový deník Evy Chupíkové, kam si lze znamenat zážitky z prázdninových dobrodružství, jenže zkraje prázdnin je kniha vyprodána a dotisk bude k mání, považte, 31. srpna.
