Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Jedním z rysů autoritativních států je snaha napodobovat propagandu států svobodných. Dobře je to vidět na filmu. Například syžet nejúspěšnějšího čínského a prvního neamerického IMAX filmu Následky otřesu se pranic neliší od postupů hollywoodských snímků: roku 1976 při zemětřesení v městě Ťan-šan zahynulo 255 000 lidí (neoficiálně prý o čtyři sta tisíc víc), jenže drásání čínské duše nekončí u zobrazení katastrofy, nýbrž ve šroubovaném příběhu.
Nová kniha Juliana Barnese Roviny života plynule navazuje na autorovy předchozí. Ne nutně chronologicky, nýbrž tematicky a žánrově. Spisovatel, jenž získal celosvětovou proslulost Flaubertovým papouškem z první poloviny 80. let, se cítí nejpohodlněji a nejjistěji na pomezí novely, literární historie a eseje.
Aby těch filmových loutek nebylo málo: letošní ročník zlínského filmového festivalu pro děti a mládež má sekci animovaných snímků, které vznikly v místních ateliérech. Takže dojde jednak na klasiku Hermíny Týrlové i Karla Zemana, jednak na tvorbu méně známých autorů. I když dnes mají všechny snímky tutéž startovní pozici, neboť v televizi, natož v kinech běžně bohužel neběhají, a tak je málokdo zná.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Otázku položenou v titulku si možná kladli malířka a fotografka Barbora Šlapetová a sochař Lukáš Rittstein, když se poprvé vydali do džungle Papuy-Nové Guiney za místními domorodými kmeny. V zapadlých částech ostrova objevili zapomenutý a civilizací nedotčený svět pravěké éry.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
Začíná další průřezová přehlídka autora, jehož všeobecný věhlas nedosáhl prozatím takových proporcí, jakých zasluhuje. V Muzeu Kampa je k vidění retrospektiva díla Vladislava Mirvalda od 40. do 90. let minulého století, ony autorovy „racionalistické vizuální konstrukce, jež svedou v lidském oku vyvolat matoucí až hypnotické vjemy“.
Obvyklá výtka směřovaná vůči současné hollywoodské kinematografii zní: nedokáže přicházet s originálními idejemi a originálně je zpracovat, místo toho recykluje starší předlohy, nastavuje je ve zbytečných pokračováních.
V cyklu „mladé světové jazzmanky koncertují v Česku“ tentokrát dochází na Maďarku Rozinu Pátkaiovou. Reklama kolem ní láká na to, že je to finalistka prestižní jazzové soutěže pro mladé Made in New York Jazz Competition z roku 2013 (a ovšem držitelka nejednoho evropského hudebního ocenění ať z Budapešti, nebo z Edinburghu, kde uspěla na vyhlášeném festivalu Firnge).
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo letos v únoru skoro tisícistránkový tlustospis nazvaný Hry na hrdiny. Vyšel po dvou letech slibů, neboť na internetových stránkách nakladatelství je titul doprovázen vročením 2013, v tiráži je loňský rok, ale reálně kniha vyšla opravdu až rok tento. Je to čítanka čtrnácti českých a slovenských dramat, již uspořádala kritička, dramaturgyně a redaktorka Marta Ljubková.
Pro Evropana může existovat jaksi dvojí Amerika, konkrétní země za oceánem a taky sen, velice barevný a velice živý, složený z filmových záběrů, tónů, slov v knihách a obrazů, jež evokovala v mysli. V něčem se ty dvě země překrývají.
Způsoby, jimiž pracuje náhoda, bývají obvykle překvapivé, přitažlivé a osudové: média byla v posledních dvou týdnech „plna“ zpráv o zachráněném a znovuotevřeném karlovarském Národním domě, kulturní památce se slavnou historií, jejíž rekonstrukce stála po dvacetiletí chátrání půl miliardy korun. Čili je to (prozatím) příběh se šťastným koncem.
Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.
Když se spojí dvě veselé kapely, může z toho třeba být i něco pěkného. Otestovat se to rozhodly skupiny I Love 69 Popgejů a ◊►≈ (neboli Piča z Hoven), které vydávají společné album. Třeskutí „electropunkoví teroristé“ IL69PGŮ existují od roku 2001, ale teprvE před čtyřmi roky vydali souhrn své desetileté činnosti, debutový vinyl Let’s Gold Corridor.
Je pozoruhodné, kolik festivalů a kolik národních festivalů se v této zemi koná – každý týden přinejmenším jeden nový. (Bylo by podnětné zjistit, jak a kde vzniká jejich rozvrh, aby se příliš netloukly. Na ministerstvu kultury? V OSN?) Tento týden dojde na jeden z menších, víkendových.
Až se začne houfněji referovat o prvním a prozatím jediném díle z plánované série komiksů Legendy o Magorovi, a vzhledem k proslulosti jeho hrdiny Ivana Martina Jirouse se začne, bude poutavé sledovat začátky těchto ohlasů. Dílo, k němuž se budou vztahovat, totiž patří k těm zřídkavým, jejichž titul nesází na metaforu, hříčku ani není zavádějící, nýbrž vyjadřuje přesně to, čeho se lze četbou dobrat.
Píše se rok 2022 (optimistická varianta) a pro veřejnost jsou za účasti vrcholných představitelů hlavního města Prahy a státu otevřeny stanice nově vzniklé trasy metra D.
Literární ceny Magnesia Litera jsou jen jednou z mnoha cen v dvouměsíční sezoně jejich zvýšeného udílení v březnu a dubnu; už to pro letošek brzy skončí. Bylo by přirozeně lepší, kdyby umělecké ceny, obzvlášť ty, jež jsou udíleny za jiný výkon, než je momentální umělcova popularita, neexistovaly a byly nahrazeny anketami.
Horor je ve světě filmu často cesta, jak z mála udělat hodně, a to ve smyslu komerčním, ale i jinak. Dá se natočit za pár šupů, přitom je divácky docela žádaný. Pro na koleně tvořícího autora může být horor cestou, jak se dostat do povědomí širšího publika, protože tenhle žánr jaksi hodně snese.
Český symbolismus je upozaděná epocha, která se obyčejně připomíná spíš při přehlídkách delších období. Přitom je to škoda, protože symbolismus znamenal přerod zdejšího uvažování: poprvé a nejvýrazněji v něm se objevily vyhraněné kritické názory k nacionálním tendencím, jež české kultuře v 19. století dominovaly.
Bezprostředně po pondělním úmrtí Güntera Grasse začaly zaplavovat německé internetové stránky různé reakce. Jedna z běžnějších zněla takhle: „Nějaký nezajímavý sedmaosmdesátiletý spisovatel je tedy nyní mrtvý úplně stejně jako stará Spolková republika. No a co má být? V téhle zemi snad existují důležitější témata, než abychom museli už zase pořádat takovýhle mediální cirkus!“
Na televizním vysílání jsou nejmilejší (kromě potěchy ze sledování sportovních výsledků oblíbených týmů) objevy z archivů Československé televize. Nalézání oněch málo nebo po mnoha letech prvně vysílaných povídek, na nichž je znát, že televizní tvorbě kdysi tvůrci přikládali větší váhu než dnes.
Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.
Navzdory výrazné estétské póze zkraje kariéry byl Martin Amis vždy moralistou. Moralistou srovnatelným se svým otcem, od něhož se chtěl a potřeboval odlišit. Zároveň byl moralistou nápadným, přesvědčivým a především zábavným. Knihy jako Peníze, Úspěch či Londýnská pole patří ke klasice britské prózy konce 20. století a jsou stejně sarkasticky nemilosrdným a vtipným portrétem naší doby, jako je Šťastný Jim z pera jeho otce obrazem 50. let.
Rovněž pro letošek připravilo Národní muzeum sérii výstav, zastřešených jediným tématem a prezentovaných postupně ve všech prostorách muzea. Tím letošním je smrt a jejím motivem je samozřejmě její znázornění coby přirozené součásti života, jež bývá zastíráno. Prozatím byl vloni k vidění prolog výstavy: expozice, která ilustrovala ruský život v průběhu první světové války.
Filmů podle skutečných událostí poslední dobou vzniká hodně – prestižních historických produkcí, syrových dokudramat i snímků, které narychlo chtějí „vytěžit“ příběh, jenž nějakým způsobem zaujal obecnou imaginaci, případně používají výraz „true story“ spíš jako alibi pro scenáristickou svévoli ve smyslu „může to sice působit jako naprostá konina, ale skutečně se to stalo. Přísaháme.“
Bylo-li (nejen) v tomto časopise konstatováno, že intelektuál se zrovna nachází v krizi, patří se upřesnit, že se nachází v krizi soustavně, protože si ji jako možnost vůbec připouští a o ní uvažuje.
Když se v neděli 29. března rozšířila zpráva, že zemřel Miroslav Ondříček (1934–2015), nikoho z oboru to nijak zvlášť nepřekvapilo, ale zarmoutilo to všechny. V dnešní rozhádané české kinematografii byl Ondříček znamením starých dobrých časů, v nichž „věci fungovaly“, filmaři táhli za jeden provaz a talent provázený pílí se prosadil.
Rodiče s dětmi v náležitém věku příhody plastelínové ovečky Shaun, jejího stáda a hlídacího psa Bitzera nejspíš znají, a mají-li vkus, rovněž je sledují. Je to jednak dílo srozumiteln, jednak zábavné – tvoří jakýsi předstupeň příběhů Pata a Mata, jejichž ne-logika vyžaduje pokročilejší diváky, schopné porozumět dadaismu.
