Rodiče s dětmi v náležitém věku příhody plastelínové ovečky Shaun, jejího stáda a hlídacího psa Bitzera nejspíš znají, a mají-li vkus, rovněž je sledují. Je to jednak dílo srozumiteln, jednak zábavné – tvoří jakýsi předstupeň příběhů Pata a Mata, jejichž ne-logika vyžaduje pokročilejší diváky, schopné porozumět dadaismu.
Skandál ve Word Press Photo, tím žila před pár týdny veřejnost. Světoznámá novinářská fotografická soutěž suspendovala vítěze jedné ze svých kategorií a vítězná fotografie prošla bubnovou palbou kritiky. Co se děje ve světové fotografii? Je to jen série letošních technických problémů, nebo jde o hlubší potíže respektované soutěže?
Všeobecně se ví, výrobky které že firmy jsou v kategorii běžné počítačové, telefonické a video elektroniky designově nejfajnovější, a které tak vytvářejí módu a trendy. Apple ale nevelel trhu vždy a jeho výrobky před třiceti lety, kdy firma začínala, jistě nefungovaly ani nevypadaly tak dobře jako teď.
Televizní seriál teď zažívá zlatý věk. A jedním z vrcholných děl téhle vrcholné éry byla série Breaking Bad (v Česku vysílaná pod vskutku nelákavým názvem Perníkový táta), jež v šesti sezonách popisovala proměnu středoškolského učitele Waltera Whitea ve zlověstného krále byznysu s pervitinem.
Sedmdesáté výročí konce poslední světové války po světě připomíná vzpomínka za vzpomínkou. Teď v Praze zrovna tak jedna ze sekcí právě probíhajícího Febiofestu: je nazvaná příznačně Polsko 44, aby připomněla rok největší bitvy organizovaného protinacistického odboje, a je věnovaná reflexi této války v polské kinematografii.
Britský spisovatel Terry Pratchett se proslavil knižní řadou bláznivých fantasy románů Úžasná Zeměplocha. Do svého úmrtí stihl napsat čtyřicet příběhů, odehrávajících se na placatém světě položeném na hřbetech čtyř obřích slonů, kteří stojí na krunýři kosmické želvy A‘tuin plující vesmírem.
O Varšavském povstání v létě 1944 by jednou měl vzniknout krásný velkofilm – monumentální, romantický, tragický, strhující, s plnou parádou, plus ještě něco navíc. Jenomže hned tak nevznikne. Kolonka „velkofilm o Varšavském povstání“ už je totiž zaškrtnutá, místo na trhu obsazené, zalehnuté, do hlubin Země zadupané snímkem Město 44 režiséra Jana Komasy. Jak smutné.
Zkraje března byly snad všecky noviny plny oznámení, že na pražském náměstí Míru naproti kostelu nově ze země ční kanální odvětravač s vizáží periskopu ponorky a zásobí okolí hlasy dvaceti českých básníků s ukázkami jejich tvorby. Zkrátka že byl zprovozněn první automat na poezii – „poesiomat“.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.
Hra německého dramatika Maria von Mayenburga Mučedník spoléhá na všecky oblíbené prvky současné západní kultury – ironii, nadhled, nevázanost či cit pro absurditu šílenství. Vypráví o studentovi střední školy, který se rozhodne stát se křesťanským fanatikem a hlásat svou víru podobně náruživě a tvrdě jako islamisté víru svou.
A je tu další národní filmová přehlídka, začíná osmý ročník festivalu japonského filmu a kultury EIGA-SAI. Hlavním tématem letošního ročníku je „reflexe smrti v japonském filmu a kultuře“. K vidění ovšem bude rozptyl jaksepatří: absurdní komedie i drsné thrillery, filmy poválečné i z posledních let.
Reportér a komentátor řeckého deníku Kathimerini Janis Palaiologos je autorem knihy Třináctý úkol Heraklův, v níž na příbězích z různých sektorů od výběru daní před odbory po univerzity popisuje, jak se řecká společnost dostala do těžké hospodářské krize a jak s ní dnes bojuje. Týdeník Echo se souhlasem autora přináší ukázky z jeho knihy.
Německý film Fénix je dílo toho typu, jehož síla v divákovi s odstupem od zhlédnutí narůstá, v nabídce kin není nijak zvlášť nápadný, představuje ale příklad silného, a přitom neokázalého uchopení velkého tématu. A také je zatím vrcholným plodem dlouholeté spolupráce režiséra Christiana Petzolda a herečky Niny Hossové, jednoho z pozoruhodných autorsko-interpretačních partnerství dnešní doby.
Inscenace Kopanec ústeckého souboru Činoherák patří k dílům založeným na stupňovaném diváckém nepohodlí. Každá následující scéna tu předčí předešlou, je nepříjemnější a bezohlednější, takže trvale narůstá propast mezi děním na jevišti a v hledišti.
Uplynulý víkend se rozdávaly obě filmové ceny, jež je český divák nejvíc zvyklý sledovat a soudit jejich výsledky – Čeští lvi a Oscaři. Čeho krom překvapení, že v obou soutěžích získaly hlavní cenu snímky, jež nebyly favorizovány, jsme se dočkali?
Poslední obrazy Ireny Křivánkové se pohybují na pomezí abstrakce a figurace. Na rozdíl od konceptuálních tendencí, jež v současnosti ve výtvarném umění převažují, vytváří autorka své malby hlavně intuitivně. Svá studia ostatně ukončila v ateliéru jednoho z nejoriginálnějších představitelů „české grotesky“ – Jiřího Načeradského.
Začíná první ročník festivalu francouzského divadla podivuhodného gastronomického názvu Sněz tu žábu. Ač by se podle něj mohlo zdát, že sází na jistotu představ, které našinec chová vůči francouzské kultuře, struktura programu slibuje nervy: konfrontaci s divadlem, jaké v tuzemsku k vidění není. Tak na úvod vystoupí Compagnie le Festin de Saturne s pantomimickou klauniádou War Pig.
Zkombinovat přírodovědný dokument s válečným a ještě investigativním žánrem se zdá jako neskousnutelná porce, jako pokrm, který má tolik ingrediencí, že jej prostě nelze dobře připravit. Existuje pár šéfkuchařů, kteří ale dokážou kouzla. Dokumentarista Orlando von Einsiedel se stal jedním z těch mistrů.
Totonel, Andreeu a Anu váže silné sourozenecké pouto. Matka je ve vězení, a tak jsou odkázáni jen sami na sebe a příbuzné. Ti si ale z jejich bytu na bukurešťském předměstí udělali feťácké doupě. Nejstarší Ana (17) drogám propadá také. Andreea (15) hledá únik a zajistí pro sebe a Tota (10) bydlení v dětském domově.
„Rozjeli jsme pekelnou mašinu a máme problém obrovského úspěchu. Máme výborný program, takže teď především řešíme, že nejsme pinglové a neobsluhujeme hosty. Už to nestíháme. Já teď třeba budu dělat spíš vyhazovače.“
Spisovatel Zdeněk Šmíd je všeobecně znám svými turistickými romány; zvlášť když před lety byl podle prvního z nich natočen vodácký seriál Proč bychom se netopili. Šmídova autorská práce má ale víc linek, kromě humoristické třeba cestopisnou či sudetoněmeckou, neboť jako rodák z Karlovarska byl fascinován proměnou vztahů mezi oběma národy za krátké období okolo druhé světové války.
Jedním z důsledků stylizace filmů srbského režiséra Emira Kusturici je přesvědčení světového, nebo aspoň evropského publika, že nezřízenost, chaos, věčné opilství a důsledná bezstarostnost jsou věrné zachycení života na Balkáně.
Ambicí mnoha filmů je vzbudit nějakou debatu, přinejmenším se jejich tvůrci k takovému záměru zhusta hlásívají. I v té tzv. mainstreamové kinematografii, včetně té hollywoodské, vzniká hodně děl, jež se vyjadřují k různým současným problémům, ať už přímo, nebo formou nějaké jednoduché alegorie, ať už z vnitřní potřeby jejich tvůrců, nebo díky jejich přesvědčení, že se od nich něco takového jaksi čeká a že se tím způsobem dobře zapíšou – u kritiky, festivalových porot, publika, někoho.
Bulharsko je v tuzemsku tradičně zemí, nad níž se kromě tří letních měsíců, kdy našinec vezme zavděk tamním mořem, ofrňuje nos. Knih příliš nevychází, filmů se nepromítá a inscenací neuvádí. V plzeňském Novém divadle teď ovšem došlo na onu pověstnou výjimku z pravidla: rozhodli se zde dokonce ve světové premiéře uvést v Bulharsku vloni oceněnou komediální hru Sboristé.
Nedávná premiéra třídílného televizního filmu Případ pro exorcistu vyvolala větší divácký zájem než jiné novinky; ostatně byl to v oněch nedělních večerech nejsledovanější pořad českých televizí. Patrně zabrala reklama: spoléhala na návrat značky Jarchovský-Hřebejk; lákala na Jana Hřebejka, jenž se prvně pokusil o kriminálku, navíc pojatou dle svých proklamací v konturách, na něž našinec není zvyklý; a pyšnila se Jarchovského objevem talentovaného spisovatele Michala Sýkory, který svým vydařeným románovým debutem poskytl filmu zřetelný základ.
Čas se někdy projevuje jako pěkná mrcha, je to o něm široce známo. A někdy taky člověku připraví nějaké to pozoruhodné a třeba i příjemné překvápko: kariéra kytaristy Jamese Williamsona a jeho nová deska Re-Licked jsou toho důkazem.
Téměř po celý svůj profesní život byl podle vlastních slov „zkušený mechanik“ politického a ekonomického provozu spolkové republiky, vyšší řadový úředník na spolkovém ministerstvu financí a od roku 2002 regionální politik.
Kdo se v půli ledna rozhodl navštívit kterékoli slušněji zásobené knihkupectví, patrně nepřehlédl zvýšenou nabídku knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Nakladatelé snaživě zareagovali na to, že se prvního ledna stala volným dílem, a pěti novými překlady, vydanými během jediného týdne, se rozhodli přivydělat si po Vánocích letitým tahákem na peníze. Zřejmě předpokládali zvýšenou konkurenci, neboť se předem snažili odlišit svou edici od jiných.
Žánrové filmy bývají někdy stavěny do protikladu vůči těm uměleckým, oblíbeným odporným výrazem řečeno „artovým“. Tvorba amerického režiséra Michaela Manna – nebo alespoň to nejlepší z ní – přesvědčivě dokládá, že takové z mnoha důvodů překonané dělení je opravdu nesmysl. Mannovy filmy zároveň nejsou jaksi na půli cesty, kříženci ve smyslu napůl to a napůl tamto.
V půlce ledna konečně začalo být vidět, že v dosud tiché Plzni – letošním evropském městě kultury – se děje něco výsostné kultury. Kromě dalších akcí odstartovala první část festivalové „vlajkové lodi Jiří Trnka“, výstava nazvaná Ateliér Jiřího Trnky. Je první z několika, na něž letos v Plzni dojde.
