Když se spojí dvě veselé kapely, může z toho třeba být i něco pěkného. Otestovat se to rozhodly skupiny I Love 69 Popgejů a ◊►≈ (neboli Piča z Hoven), které vydávají společné album. Třeskutí „electropunkoví teroristé“ IL69PGŮ existují od roku 2001, ale teprvE před čtyřmi roky vydali souhrn své desetileté činnosti, debutový vinyl Let’s Gold Corridor.
Je pozoruhodné, kolik festivalů a kolik národních festivalů se v této zemi koná – každý týden přinejmenším jeden nový. (Bylo by podnětné zjistit, jak a kde vzniká jejich rozvrh, aby se příliš netloukly. Na ministerstvu kultury? V OSN?) Tento týden dojde na jeden z menších, víkendových.
Až se začne houfněji referovat o prvním a prozatím jediném díle z plánované série komiksů Legendy o Magorovi, a vzhledem k proslulosti jeho hrdiny Ivana Martina Jirouse se začne, bude poutavé sledovat začátky těchto ohlasů. Dílo, k němuž se budou vztahovat, totiž patří k těm zřídkavým, jejichž titul nesází na metaforu, hříčku ani není zavádějící, nýbrž vyjadřuje přesně to, čeho se lze četbou dobrat.
Píše se rok 2022 (optimistická varianta) a pro veřejnost jsou za účasti vrcholných představitelů hlavního města Prahy a státu otevřeny stanice nově vzniklé trasy metra D.
Literární ceny Magnesia Litera jsou jen jednou z mnoha cen v dvouměsíční sezoně jejich zvýšeného udílení v březnu a dubnu; už to pro letošek brzy skončí. Bylo by přirozeně lepší, kdyby umělecké ceny, obzvlášť ty, jež jsou udíleny za jiný výkon, než je momentální umělcova popularita, neexistovaly a byly nahrazeny anketami.
Horor je ve světě filmu často cesta, jak z mála udělat hodně, a to ve smyslu komerčním, ale i jinak. Dá se natočit za pár šupů, přitom je divácky docela žádaný. Pro na koleně tvořícího autora může být horor cestou, jak se dostat do povědomí širšího publika, protože tenhle žánr jaksi hodně snese.
Český symbolismus je upozaděná epocha, která se obyčejně připomíná spíš při přehlídkách delších období. Přitom je to škoda, protože symbolismus znamenal přerod zdejšího uvažování: poprvé a nejvýrazněji v něm se objevily vyhraněné kritické názory k nacionálním tendencím, jež české kultuře v 19. století dominovaly.
Bezprostředně po pondělním úmrtí Güntera Grasse začaly zaplavovat německé internetové stránky různé reakce. Jedna z běžnějších zněla takhle: „Nějaký nezajímavý sedmaosmdesátiletý spisovatel je tedy nyní mrtvý úplně stejně jako stará Spolková republika. No a co má být? V téhle zemi snad existují důležitější témata, než abychom museli už zase pořádat takovýhle mediální cirkus!“
Na televizním vysílání jsou nejmilejší (kromě potěchy ze sledování sportovních výsledků oblíbených týmů) objevy z archivů Československé televize. Nalézání oněch málo nebo po mnoha letech prvně vysílaných povídek, na nichž je znát, že televizní tvorbě kdysi tvůrci přikládali větší váhu než dnes.
Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.
Navzdory výrazné estétské póze zkraje kariéry byl Martin Amis vždy moralistou. Moralistou srovnatelným se svým otcem, od něhož se chtěl a potřeboval odlišit. Zároveň byl moralistou nápadným, přesvědčivým a především zábavným. Knihy jako Peníze, Úspěch či Londýnská pole patří ke klasice britské prózy konce 20. století a jsou stejně sarkasticky nemilosrdným a vtipným portrétem naší doby, jako je Šťastný Jim z pera jeho otce obrazem 50. let.
Rovněž pro letošek připravilo Národní muzeum sérii výstav, zastřešených jediným tématem a prezentovaných postupně ve všech prostorách muzea. Tím letošním je smrt a jejím motivem je samozřejmě její znázornění coby přirozené součásti života, jež bývá zastíráno. Prozatím byl vloni k vidění prolog výstavy: expozice, která ilustrovala ruský život v průběhu první světové války.
Filmů podle skutečných událostí poslední dobou vzniká hodně – prestižních historických produkcí, syrových dokudramat i snímků, které narychlo chtějí „vytěžit“ příběh, jenž nějakým způsobem zaujal obecnou imaginaci, případně používají výraz „true story“ spíš jako alibi pro scenáristickou svévoli ve smyslu „může to sice působit jako naprostá konina, ale skutečně se to stalo. Přísaháme.“
Bylo-li (nejen) v tomto časopise konstatováno, že intelektuál se zrovna nachází v krizi, patří se upřesnit, že se nachází v krizi soustavně, protože si ji jako možnost vůbec připouští a o ní uvažuje.
Když se v neděli 29. března rozšířila zpráva, že zemřel Miroslav Ondříček (1934–2015), nikoho z oboru to nijak zvlášť nepřekvapilo, ale zarmoutilo to všechny. V dnešní rozhádané české kinematografii byl Ondříček znamením starých dobrých časů, v nichž „věci fungovaly“, filmaři táhli za jeden provaz a talent provázený pílí se prosadil.
Rodiče s dětmi v náležitém věku příhody plastelínové ovečky Shaun, jejího stáda a hlídacího psa Bitzera nejspíš znají, a mají-li vkus, rovněž je sledují. Je to jednak dílo srozumiteln, jednak zábavné – tvoří jakýsi předstupeň příběhů Pata a Mata, jejichž ne-logika vyžaduje pokročilejší diváky, schopné porozumět dadaismu.
Skandál ve Word Press Photo, tím žila před pár týdny veřejnost. Světoznámá novinářská fotografická soutěž suspendovala vítěze jedné ze svých kategorií a vítězná fotografie prošla bubnovou palbou kritiky. Co se děje ve světové fotografii? Je to jen série letošních technických problémů, nebo jde o hlubší potíže respektované soutěže?
Všeobecně se ví, výrobky které že firmy jsou v kategorii běžné počítačové, telefonické a video elektroniky designově nejfajnovější, a které tak vytvářejí módu a trendy. Apple ale nevelel trhu vždy a jeho výrobky před třiceti lety, kdy firma začínala, jistě nefungovaly ani nevypadaly tak dobře jako teď.
Televizní seriál teď zažívá zlatý věk. A jedním z vrcholných děl téhle vrcholné éry byla série Breaking Bad (v Česku vysílaná pod vskutku nelákavým názvem Perníkový táta), jež v šesti sezonách popisovala proměnu středoškolského učitele Waltera Whitea ve zlověstného krále byznysu s pervitinem.
Sedmdesáté výročí konce poslední světové války po světě připomíná vzpomínka za vzpomínkou. Teď v Praze zrovna tak jedna ze sekcí právě probíhajícího Febiofestu: je nazvaná příznačně Polsko 44, aby připomněla rok největší bitvy organizovaného protinacistického odboje, a je věnovaná reflexi této války v polské kinematografii.
Britský spisovatel Terry Pratchett se proslavil knižní řadou bláznivých fantasy románů Úžasná Zeměplocha. Do svého úmrtí stihl napsat čtyřicet příběhů, odehrávajících se na placatém světě položeném na hřbetech čtyř obřích slonů, kteří stojí na krunýři kosmické želvy A‘tuin plující vesmírem.
O Varšavském povstání v létě 1944 by jednou měl vzniknout krásný velkofilm – monumentální, romantický, tragický, strhující, s plnou parádou, plus ještě něco navíc. Jenomže hned tak nevznikne. Kolonka „velkofilm o Varšavském povstání“ už je totiž zaškrtnutá, místo na trhu obsazené, zalehnuté, do hlubin Země zadupané snímkem Město 44 režiséra Jana Komasy. Jak smutné.
Zkraje března byly snad všecky noviny plny oznámení, že na pražském náměstí Míru naproti kostelu nově ze země ční kanální odvětravač s vizáží periskopu ponorky a zásobí okolí hlasy dvaceti českých básníků s ukázkami jejich tvorby. Zkrátka že byl zprovozněn první automat na poezii – „poesiomat“.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.
Hra německého dramatika Maria von Mayenburga Mučedník spoléhá na všecky oblíbené prvky současné západní kultury – ironii, nadhled, nevázanost či cit pro absurditu šílenství. Vypráví o studentovi střední školy, který se rozhodne stát se křesťanským fanatikem a hlásat svou víru podobně náruživě a tvrdě jako islamisté víru svou.
A je tu další národní filmová přehlídka, začíná osmý ročník festivalu japonského filmu a kultury EIGA-SAI. Hlavním tématem letošního ročníku je „reflexe smrti v japonském filmu a kultuře“. K vidění ovšem bude rozptyl jaksepatří: absurdní komedie i drsné thrillery, filmy poválečné i z posledních let.
Reportér a komentátor řeckého deníku Kathimerini Janis Palaiologos je autorem knihy Třináctý úkol Heraklův, v níž na příbězích z různých sektorů od výběru daní před odbory po univerzity popisuje, jak se řecká společnost dostala do těžké hospodářské krize a jak s ní dnes bojuje. Týdeník Echo se souhlasem autora přináší ukázky z jeho knihy.
Německý film Fénix je dílo toho typu, jehož síla v divákovi s odstupem od zhlédnutí narůstá, v nabídce kin není nijak zvlášť nápadný, představuje ale příklad silného, a přitom neokázalého uchopení velkého tématu. A také je zatím vrcholným plodem dlouholeté spolupráce režiséra Christiana Petzolda a herečky Niny Hossové, jednoho z pozoruhodných autorsko-interpretačních partnerství dnešní doby.
Inscenace Kopanec ústeckého souboru Činoherák patří k dílům založeným na stupňovaném diváckém nepohodlí. Každá následující scéna tu předčí předešlou, je nepříjemnější a bezohlednější, takže trvale narůstá propast mezi děním na jevišti a v hledišti.
Uplynulý víkend se rozdávaly obě filmové ceny, jež je český divák nejvíc zvyklý sledovat a soudit jejich výsledky – Čeští lvi a Oscaři. Čeho krom překvapení, že v obou soutěžích získaly hlavní cenu snímky, jež nebyly favorizovány, jsme se dočkali?
