„Noviny se nemůžou ocitnout v krizi jen kvůli tomu, že v deset večer přijde zpráva o úmrtí někoho významného, a nikdo není s to dát za půl hodinky do kupy slušně podložený nekrolog. Proto se připravují spousty nekrologů napřed, říká se tomu chystat krokodýlí slzy, a když pak někdo nečekaně zemře, máme už nekrolog hotový, stačí jen doplnit, kdy přesně zemřel.“

Tohle napsal ironik Umberto Eco ve svém posledním románu Nulté číslo (2015) v době, kdy už věděl, že trpí rakovinou (nádor mu prý diagnostikovali před dvěma lety), ale my čtenáři jsme o tom ještě neměli tušení. Jeho nekrolog připravený nebyl a odstavci jsme se zasmáli stejně jako jiným žertům, které Eco rád vpašovával i do nejučenějších disputací. Byl to totiž nejenom učenec se zájmy od středověké filozofie a umění přes sémiotiku a teorie vyprávění po masmédia, ale také šklebící se Piemonťan, který se na „úpatí hor“ (Piemont) v Alessandrii roku 1932 narodil obdařen suchým smyslem pro humor a vytříbenou ironií. Piemonťany jsou i Belbo a Diotallevi, nezapomenutelné postavy z Foucaultova kyvadla (1988, česky 1991), které se svým piemontstvím honosí a trefně je charakterizují: „Piemonťan se hned pozná, a to podle toho, že je skeptik.“ Vypravěč mluví o Belbovi, ale jako by tím Eco definoval sám sebe i své psaní: „Možná právě svým piemontským přízvukem měnil každé své tvrzení v otázku a otázku ve výsměch. Piemontské bylo na Belbovi i to, že se při řeči nedíval nikomu do očí, ne však proto, že by uhýbal pohledem. Belbův pohled se nevyhýbal dialogu. Prostě se jen rozhlížel, případně se co chvíli upřeně zadíval kamsi, kde se zřejmě sbíhaly rovnoběžky, čehož ty sis nevšiml, kamsi do neurčitého bodu v prostoru, a tím uměl vyvolávat dojem, že ostatní jen tupě zírají na jediný bezvýznamný bod.“

Eco uměl vyvolávat ve čtenáři dojem, že je nevzdělaný tupec – ale zároveň mu dával možnost užívat si radost z odkrývání souvislostí, odhalování citátů a parodií nebo prostě jen z toho, že si pocvičí inteligenci

Tohle Eco uměl velmi dobře, vyvolávat ve čtenáři dojem, že je nevzdělaný tupec – ale zároveň mu dával možnost užívat si radost z odkrývání souvislostí, odhalování citátů a parodií nebo prostě jen z toho, že si pocvičí inteligenci, rozluští hádanku, něco nového se dozví a třeba někdy zahlédne ten neexistující bod, kde se sbíhají rovnoběžky. Protože literatura dává možnost uvidět v představivosti věci, které nemohou existovat. A Eco dával představivosti pořádně zabrat: hned v prvním románu Jméno růže (1980, česky 1985) několikastránkovým líčením architektury středověkého kláštera, ještě těžší pak bylo vykouzlit si v hlavě mytické živočichy a imaginární krajiny v Ostrově včerejšího dne (1994, česky 1995).

Nekonečnost představivostí

Na čtenářovu představivost, inteligenci a smysl pro humor Eco sázel ve všech knihách. Měl svého modelového čtenáře rád, protože si ho podle svých teorií sám v textech utvářel originální vypravěčskou strategií; uskutečnil teorii v praxi: v románech působivě předvedl, jak úspěšně využít znalostí středověku, filozofie, naratologie, sémiologie, popkultury a masmédií k oslovení současného čtenáře. Jako pejsek a kočička, když vařili dort, naházel do tyglíku všechno možné, ale pak to dokázal řemeslně zručně i inspirovaně protřepat a vykouzlit originálně strukturované, chuťově bohaté a lahodné těsto, po jehož požití nerozbolí břicho – zato někdy hlava. Sám si pak tuhle všehochuť pojmenoval jako postmoderní román. Měl cit pro vtipný detail a přiléhavou charakteristiku, složité myšlenkové konstrukce dokládal názornými příklady, které utkví v hlavě. V Postile ke Jménu růže postmoderního autora přirovnal k chlapci, který dnes nemůže dívce vyznat lásku otřepaným „miluji tě“, protože by to bylo strašné klišé, a tak se uchýlí k citaci a s ironickým odstupem prohlásí: „Jak by napsal XY, miluji tě.“ Skvělá definice doby, která ztratila nevinnost a musí se vyrovnávat s tím, že všechno už bylo napsáno a řečeno!

Umberto Eco vynalezl nový způsob vyprávění a nové žánry a spousta autorů od něho více či méně přiznaně opisovala. Roku 1980 spojil ve Jménu růže středověk s atraktivní detektivní zápletkou a vzniklo cosi, co není ani detektivka, ani thriller, ani historický román, ani iniciační román, ale od všeho trochu a něco mezi tím. Od té doby se s historickými detektivkami roztrhl pytel. Ve Foucaltově kyvadlu o osm let později předvedl nebezpečně rozostřené hranice skutečnosti, fikce a hry ve vylíčení dějin jako templářského spiknutí. V rozhovoru pořízeném u příležitosti revidovaného vydání Foucaultova kyvadla (2013, česky 2015) Eco prohlásil, že spisovatel Dan Brown, který roku 2003 přivedl Da Vinciho kódem romány spiknutí do módy, je ve skutečnosti jednou z jeho postav. Na Ecových románech lze doložit, že neopisuje literatura ze života, nýbrž naopak. Lidí přesvědčených o tom, že sami za nic nemůžou, protože jejich osudy řídí tajemní spiklenci, bylo vždy dost – a možná jich přibývá s nejistotou nad pravostí a hodnověrností informací, které se na nás řítí ze všech stran. Jak vyhodnocovat informace, jak se v nich neztratit, jak se s jejich pomocí dá manipulovat málo přemýšlivými lidmi – to je další velké Ecovo téma, které nejsilněji rezonuje v posledním Nultém čísle.

Eco si rád hrál, psaním se zjevně bavil, stejně jako jeho postavy se bavily vymýšlením spiknutí – a toto potěšení se přenáší i na čtenáře. S vědomím toho, že Eco zemřel na rakovinu, jde však mráz po těle při vzpomínce na znalce kabaly Diotalleviho, který ve Foucaltově kyvadlu umírá, protože jeho tělo provedlo se svými buňkami to, co tři hraví redaktoři žertem provedli s dějinami. Diotallevi říká Belbovi o rakovině: „Mé buňky si vymýšlejí příběh, který se liší od ostatních příběhů. Převracejí, přesunují, pozměňují, permutují, vytvářejí nevídané a nesmyslné buňky či buňky, jejichž smyslem je jít proti správnému smyslu. Musí existovat nějaký správný smysl a vedle něj i nesprávné smysly, jinak člověk umře. Napadlo tě někdy, že rétorický termín metateze se podobá onkologickému termínu metastáze? (…) Umírám, protože jsem své buňky přesvědčil, že neexistují žádná pravidla, že s každým textem si kdokoli může dělat, co se mu zlíbí. Umírám, protože jsme si vymýšleli přes míru. Překročili jsme hranici.“

Stylistická cvičení a hry čísel

O významu Umberta Eca pro české čtenáře vypovídá 55 záznamů v katalogu České národní bibliografie. Kromě množství oceňovaných odborných děl česky vyšly všechny jeho romány, Jméno růže ve dvanácti vydáních, Foucaultovo kyvadlo v sedmi. Pražský hřbitov (2010) v překladu Jiřího Pelána (2011) se stal knihou roku v anketě Lidových novin. Barokní Ostrov včerejšího dne a román o bájném lháři Baudolino (česky 1995, 2001) měly menší ohlas, ostatně ohromnému úspěchu prvních dvou Ecových výpravných děl se nevyrovnalo už nic. V ilustrovaném románu Tajemný plamen královny Loany (2004, česky 2006) Eco zkusil občerstvit románový žánr vyprávěním vycházejícím z komiksů. Vždyť spojení pokleslého a vysokého ho vždy zajímalo, jak dokládají Skeptikové a těšitelé (1964, česky 1995); ani jeho zábavné analýzy vypravěčských postupů ve Fantomasovi, Sandokanovi nebo bondovkách nejsou o nic méně cenné než Otevřené dílo (1962, česky 2015), Lector in fabula (1979, česky 2010) nebo Dějiny krásy (2004, česky 2005). S Prahou je Ecovo dílo propojeno nejen románem, který ji má v názvu, ale hned předmluvou ke Jménu růže, kde píše, jak si v Praze v srpnu 1968 krátil čekání na drahou osobu četbou rukopisu: „O šest dní později nešťastné město okupovala sovětská vojska. Podařilo se mi dostat na rakouské hranice do Lince a odtamtud do Vídně…“ V prvním českém překladu smělo zůstat pouze: „Nedočkal jsem se jí a odjel do Lince a odtamtud do Vídně…“ Proslýchá se, že onou „drahou osobou“ byla docentka historie z pražské filozofické fakulty (se zájmem o italský středověk) Anna Skýbová. Učila i moje kamarády historiky.

Mě Umberto Eco provázel od mých italštinářských i univerzitních začátků. Jméno růže mi věnoval italský kamarád a stalo se první knihou, kterou jsem přečetla italsky. Na italské vydání Foucaultova kyvadla jsem v duchu perzifláže napsala svou první vydanou recenzi. Do šuplíku jsem si na studiích bláhově zkoušela překládat parodie z Diario minimo. Nadchlo mě, že Eco přeložil do italštiny můj oblíbený jazykový skvost Raymonda Queneaua Stylistická cvičení, a nasmála jsem se nad jeho verzí stejně jako nad francouzským originálem a nad Ouředníkovým překladem. Později jako začínající nakladatelská redaktorka jsem se pokusila s Ecem setkat, když přijel v roce 2000 do Prahy převzít cenu Vize 97, a získat od něho práva na překlad Baudolina; nepodařilo se mi ani setkání, ani koupě románu, tak jsem se spokojila s redigováním sbírky O zrcadlech a jiné eseje (2002). Celý rok 2014 jsem strávila nad revizí a novým překladem Foucaultova kyvadla; spiknutí jsem paranoidně viděla všude kolem. Podezřelý byl i fakt, že v italském originálu chyběl jeden list, na němž byla shodou okolností zrovna kapitola 99, v níž se navíc mluví o Hitlerovi. Že by to byl záměr v intencích hry s čísly? Adolf Hitler, první a osmé písmeno v abecedě, 1 + 8 = 9, když obrátíme devítky, dá nám šestky, číslo Šelmy, 9 otvorů má ženské tělo, jak předvádí v knize Lia vypravěči… Napsala jsem Ecovi, zda je to spiklenecký záměr, ale k mému zklamání to svedl na šotka a nijak nevtipkoval. To jsem nevěděla, že už má diagnostikovanou rakovinu a hříčky s čísly mu mohly zhořknout. Při práci na posledním románu Nulté číslo se mi splnil dávný překladatelský sen, i když příběh se mi zdál slabý. S vědomím, že Eco knihu psal nemocný, však vnímáme závěr jinak:

„Život se dá snést, stačí se s ním spokojit. Zítra (jak říkala Scarlett O’Harová – zase další citát, vím, ale psaní v první osobě už jsem vzdal a nechávám radši mluvit jiné) je taky den, budu na to myslet až zítra. Ostrov San Giulio se znovu rozzáří na slunci.“

Autorka je překladatelka