V minulém týdnu zemřela kromě Umberta Eca ještě jedna literární osobnost: americká spisovatelka Harper Leeová. Její osudy ovšem jsou od Ecových rozdílné, je to v podstatě autorka jediné knihy. Tou se strefila sobě i publiku do vkusu a nutkání, takže prezentovat se soustavněji dál odmítla. 

„To, co jsem chtěla říct, jsem už řekla a rozhodně to nehodlám opakovat.“ Zhruba těmito slovy měla Harper Leeová odpovědět na dotaz, proč po bestselleru Jako zabít ptáčka nenapíše ještě něco jiného. Ta slova, pokud je takto skutečně vyřkla, znějí odhodlaně a je v nich i cosi vznešeného. Stačí jeden příběh, nic víc není třeba.

Skutečnost ale tak jednoduchá není. Román Jako zabít ptáčka se stal jedním z klasických textů americké literatury dvacátého století. Podobně jako třeba Kdo chytá v žitě. Toto přirovnání se nabízí i s ohledem na další osudy autorů těchto děl. Podobně jako Salinger, i Harper Leeová se v letech po vydání své knihy stáhla do ústraní, byť nikoli do tak naprosté izolace. Objevovala se na veřejnosti, dokonce přijala vysoká státní vyznamenání od prezidentů Bushe a Obamy, nicméně rozhovory neposkytovala a ani se neúčastnila literárního života. Ostatně, ani nemusela, její dílo mluvilo za ni – čtyřicet milionů prodaných výtisků jejího románu je toho nejlepším důkazem.

Jak je důležité mít svou redaktorku

Její román vyšel v anglickém originále v roce 1960, konkrétně 11. července, a okamžitě se stal literární senzací. Poměrně mladá autorka, bylo jí čtyřiatřicet, dle vlastních slov očekávala po vydání románového debutu výprask od kritiky. Jenže opak byl pravdou: knihu ocenili nejen čtenáři, kteří z něj udělali bestseller, ale i kritika. Následujícího roku obdržela Pulitzerovu cenu a prakticky okamžitě se stala moderní klasikou. Ostatně, měla k tomu všechny předpoklady. Podobně jako Steinbeck se Harper Leeová ohlíží do doby hospodářské krize, podobně jako Salinger i ona zachycuje své hrdiny v době dospívání. Vedle toho však dokázala nabídnout dramatický příběh, jehož osou bylo obvinění mladého černocha ze znásilnění bílé dívky a kulisami předsudky společnosti, vyvolávající spirálu strachu a nenávisti.

Z okolností provázejících vydání knihy by bylo možné usuzovat, že Jako zabít ptáčka je spontánním plodem autorčiny geniality. Pravda je však jiná. Kniha za sebou má velmi bohatou redakční historii, jež na povrch vyvřela znovu v loňském roce, kdy se v knižní podobě objevilo údajné pokračování knihy s názvem Postav hlídku (Go Set A Watchman). Leeová na svém debutu pracovala nejdřív víc než rok sama (její přátelé se jí údajně složili na plat, aby mohla celý rok psát), poté další rok se svou redaktorkou. Z toho, co je známo, je evidentní, že zásahy redaktorky zdaleka nebyly jen kosmetické a že řada míst prošla důkladnou revizí. Americká média posléze dokonce přinesla příběhy o tom, jak spisovatelka v záchvatu vzteku části rukopisu vyhazovala z okna a po rozčileném telefonátu s redaktorkou vyhozené stránky opět sbírala. Ať je historka pravdivá, či nikoli, samotná její existence naznačuje, že redakční zásahy do díla byly asi větší, než by se na pohled mohlo zdát. A také že dílo samo mohlo být před vydáním podstatně revidováno – což je informace zajímavá právě pro diskusi o již jmenovaném druhém autorčině románu.

Ona a Capote

Leeová ale literárně nespolupracovala jen se svou redaktorkou. Není bez zajímavosti, že jedna z postav slavného románu, konkrétně kamarád hlavní hrdinky jménem Dill, je vytvořena podle autorčina kamaráda z dětství a souseda Trumana Capoteho, který vyrůstal u příbuzných v městě Monroeville v Alabamě. Ten pro změnu autorku ztvárnil ve svém prvním románu Jiné hlasy, jiné pokoje, který vyšel dvanáct let před debutem Harper Leeové. A byl to právě Capote, kdo potvrdil, že značná část románu Jako zabít ptáčka nese autobiografické rysy. Spolupráce obou spisovatelů potom pokračovala i v šedesátých letech. Leeová s Capotem cestovala do Kansasu, kde společně sbírali informace k případu vraždy farmáře a jeho rodiny – to, co původně mělo být krátkým článkem, nakonec přerostlo v nejslavnější Capoteho knihu Chladnokrevně. (Tuto epizodu včetně cesty do Kansasu reflektuje film Capote z roku 2005.)

Sama Harper Leeová se Capoteho knihou inspirovala: v osmdesátých letech údajně pracovala na příběhu masového vraha z Alabamy, ale ten se nakonec knižního zpracování nedočkal, stejně jako nevyšlo zamýšlené pokračování Jako zabít ptáčka s názvem Dlouhé loučení. A tak se roku 1960, s výjimkou několika esejů, Leeová zcela odmlčela. Jen v roce 1962 ještě americké publikum zaujalo filmové zpracování s Gregorym Peckem, to však bylo vše. Opětovnou vlnu zájmu probudila až v loňském roce, tedy necelý rok před svou smrtí, když vyšla již zmíněná kniha s názvem Postav hlídku (v českém překladu se objeví v nejbližších týdnech). Kniha vzbudila v anglosaském světě obrovský zájem a četné kontroverze. Spisovatelka údajně trpěla na sklonku života řadou nemocí, špatně vnímala a byla zcela odkázaná na cizí pomoc, takže bylo možné zaslechnout hlasy, že byla zneužita a sama by knihu nikdy nevydala. Román se odehrává zhruba dvacet let po ději autorčina debutu a nakladatelem byl prezentován právě jako pokračování původního románu. Kritici však namítají, že tak to nemůže být, protože ve skutečnosti jde o koncept prvního vydání Ptáčka, který později autorka důkladně přepracovala, a to včetně posunutí děje o několik let do minulosti. Jak je tomu skutečně a zda autorka opravdu plánovala příběh rozvinout do trilogie, už těžko říct. Toto tajemství si totiž Leeová 19. února odnesla s sebou na věčnost.

Zůstaly po ní tedy dvě knihy. Knihy shodně vyvolávající zájem, nadšení, ale i nesouhlas. Jako zabít ptáčka je vlastně román překvapení – stal se klasikou moderní americké literatury, přestože nebyl přijat jednomyslně. V některých konzervativních státech byl odmítán, byl označován za „nemorální“ a jako takový odsuzován. Zároveň jinde byl román kritizován za nepropracovanost černošských postav. No a románu Postav hlídku se dostalo přijetí neméně bouřlivého – a možná že právě takové přijetí si Harper Leeová přála a že i ono přispělo k tomu, že necítila potřebu psát víc.