Zažijte dobrodružnou cestu, na jejímž začátku je malé městečko a na jejímž konci na vás čekají moderní Pardubice. Je plná pozoruhodných lidí a důležitých událostí… Pardubická výstava je určena především malým objevitelům a seznámí je s významnými milníky města od roku 1845 až do 30. let 20. století.
Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.
Pro někoho je natírání švestek vápnem dávnou vzpomínkou, pro jiného prostou realitou příštích dnů. Každopádně jde o letitou praktiku, která mívala dva tradiční důvody. Jednak se věřilo v dezinfekční moc vápna, a to včetně ochrany proti přezimujícímu hmyzu či okusu zajíců. To je sice požadavek poněkud snový, ale fakt je, že to škůdcům snižuje „zimní pohodu“. Ovšem čára není zeď, jak ví každý automobilista, a jakákoli malůvka není pevnou ochranou. Co je nesporné a zima 1929 to našim dědečkům dostatečně ukázala, je vliv bílé barvy na mrazuvzdornost.
Dnešní doba se může zdát rezistentní vůči filmové satiře. Ne že by nevznikala, některá satirická díla jsou dokonce velice úspěšná. K satiře by ale měla patřit i nějaká míra nebezpečnosti. A to pro obě strany. Pro autora, který může něco přehnat, nebo si prostě jen trochu moc troufnout, a postavit tak publikum i svět filmového průmyslu proti sobě. A také pro diváka, který do kina vyrazí za příjemnou zábavou, místo toho tam sleduje, jak si z něho dvě hodiny střílejí, a odchází s pocitem, že v sále dostal pár facek.
Tam, kde se ještě před pár dekádami vyráběly miliony cigaret a tuny dýmkového tabáku, se dnes kouří z hlav studentům i profesionálům z uměleckých a technologických oborů. Průmyslový areál mimořádné architektonické hodnoty v rakouském Linci prošel v posledních letech inspirující přestavbou na kreativně technologické centrum nadregionálního významu. Peter Behrens (1868–1940) měl vliv na utváření radikálně nového pojetí architektury začátku dvacátého století jako málokdo.
Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika
Fotograf Vladimír Birgus vystavuje v Kabinetu fotografie, který na kladenském zámku vede Jiří Hanke. Birgusovy fotografie jsou nearanžované, zachycují scény, v nichž se snoubí reálno se surreálnem. V konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé situace autor představuje mikropříběhy lidských životů. Vladimír Birgus: Samotáři, Kabinet fotografie, zámek Kladno, do 18. 2. 2024.
Světla bylo dva dny před koncem roku jen na několik hodin a na Vídeň padal už ve čtyři soumrak, takže Schwarzenberský palác byl neviditelnější ještě víc než obvykle. Vlastně je to už léta nejschovanější velký palác ve Vídni, aspoň mně se tak jeví: jako něco, k čemu není moc možné se přiblížit, ale ani ho pořádně vidět, ani pak do něj vniknout. To poslední by možná šlo nějak zařídit, ale tak daleko mé úmysly při krátké cestě do Vídně nešly. Chtěl jsem provést individuální rituální procházku Vídní.
Za posledních sto let se z těžby rašeliny stal významný byznys a v posledních dekádách zejména pobaltské země těží a těží. Ne však jenom ony. Zahradnictví má ale významný etický falír. Rostliny jsou ti žrouti CO2 a vypadá to s prominutím dost pitomě, když se u jejich produkce sahá po nejmladším fosilním palivu a celé plejádě ropných produktů. Ano, všechna ta chytrá hnojiva a květináče s barevnými jmenovkami jsou vlastně jen různě zabalená ropa. Tenhle bizarní byznys nemá sice nijak hluboké kořeny, avšak šeredně jsme si na něj zvykli.
Na začátku minulého století se v provinčním východočeském městečku potkal ambiciózní investor a talentovaným architektem a zkušeným stavbařem, což dalo vzniknout dílu významem přesahujícímu hranice rakouské monarchie. Dodnes vás po vstupu dovnitř doslova srazí na kolena. Uplynulý rok v české architektuře patřil Josefu Gočárovi. Respektive jeho pozapomenutým stavbám, kterým se podařilo navrátit nový život a dát jim staronovou podobu.
Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.
Kolaps a konec civilizace nebo rovnou světa ve filmu už nejsou, co ještě nedávno bývaly. Tedy záminka pro spektákl, pornografii zkázy, nejlépe sledovanou v bezpečí zajištěného domova. Táto, pojď sem přece, už bude to megatsunami! V posledních letech se ale z možnosti nějakého civilizačního zhroucení stalo téma jaksi naléhavější. Veřejná debata je plná soupeřících představ apokalypsy, jistě se jí zaobírá imaginace mnoha a mnoha jednotlivců.
Opuštěné železnice – vagony, lokomotivy, nádraží, točny, dílny i mosty – najdeme napříč kontinenty včetně Česka. Mnoho věcí, včetně těch velkých, se může vlivem okolností stát zcela zapomenutými. Objevte tato tajemná místa v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a také v Austrálii a na Novém Zélandu.
Při cestovních hovorech s Karlem Schwarzenbergem jsem se snažil vyhýbat tématu smrti, protože bylo zřejmé, že se blíží. Nemyslím, že by to kníže neunesl, to vůbec ne, ale právě proto, že jí rozuměl jako katolík a jako člen rodu, kde smrt představuje vždy nějaký historický milník, o ní nemluvil naplano. Když se v říjnu jeho stav zhoršil, řekl mi v nemocnici, že ví, že se přiblížil ke konci, ale hned začal mluvit o něčem jiném. Jednou jsem ho ale pobavil, když jsem mu vyprávěl o svém otčímovi Janovi, jenž je v pětadevadesáti letech stále čilý a plný různých zájmů: třeba sepisuje spisek o mariáši.
Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.
Michael Rittstein se v pražském Museu Kampa představí unikátním výběrem z malířského díla. Tentokrát s důrazem na stěžejní práce ze soukromých sbírek v kombinaci s výběrem z tvorby posledních tří let. Většina obrazů si odbude výstavní premiéru, některé z nich se do Čech vracejí po desítkách let ze zahraničních kolekcí. Michael Rittstein – Nohy na stole, Museum Kampa, Praha, do 10. 3. 2024.
Krátce před změnou letopočtu se redaktor Týdeníku Echo ohlíží za hudební produkcí posledních dvanácti měsíců, aby z ní vybral tituly hodné doporučení širšímu publiku. Ten výběr je zcela subjektivní, možná nejvíc odpovídající potřebám stárnoucího ucha, které zatoužilo po mírném osvěžení. Město Asheville v Severní Karolíně není zrovna výrazné kulturní centrum, nedoneslo se mi ani, že by bylo výrazné čímkoli jiným. Ale hudební scéna je tam zřejmě silná, letos tam vznikly dvě výborné desky, hrají na nich z větší části titíž lidé.
Zimostráz neboli krušpánek byl součástí naší zahradní kultury skutečně po staletí. Díky své středozemní domovině, kde obývá skaliska až do vyšších poloh, byl schopen snášet leckterá příkoří nachystaná člověkem. Extrémní podmínky, to bylo jeho. A to nevyjímaje různé květináče, truhlíky či mezery mezi betony, do kterých tu či onde byl vmáčknut. Pravda, občas dokázal nabývat podivně oranžových barev, ale při troše výživy byl udržitelný tam, kde máloco jiného. Navíc stálezelený a velmi dobře tvarovatelný.
O tom, jak má vypadat nejlepší architektonická produkce dneška, má Královský institut britských architektů až překvapivě jasnou představu – soudě aspoň podle letošních nominací na jednu z nejsledovanějších architektonických cen planety, Stirlingovu cenu.
Dvanáctý den po smrti císaře Karla IV. začaly čtyřdenní pohřební obřady. Průvod vyšel z královského paláce, zamířil do Svatého Víta a pak, po obřadech, sestupoval pomalu dolů do Prahy. V průvodu mělo být podle kronik sedm tisíc lidí, heroldi s prapory, jezdci na koních, rytíři ve zbroji, preláti a hodnostáři, celá zemská šlechta, která se na ty dny sjela do Prahy. Vše ve smutečních rouchách, a přesto barevné, jak to gotika milovala. Máry s mrtvým v prostorné otevřené rakvi neslo osm nosičů a dalších osm drželo nad ní látková nebesa.
Všeobecně milovaný Sherwood již několikrát zdobil tento sloupek a ve chvíli, kdy se stal celonárodní záležitostí, ho nepominu. Pravda, zastínila ho ona nepříjemnost s vizuálně silnou pergolou, která se stala jablkem sváru spolu s úbytkem „čekání v teple“ a celonárodně zbožňovanou halou. Ano, v té hale většina z nás chtě nechtě prožila část života a jsou i tací, kteří zde tráví celý boží den, aniž jim to snad kdo přejme. V podlaze této haly se skrývá kouzlo minulosti, protože chodíme po hladině jezírka někdejšího Velkého městského parku.
Městský úřad severočeských Máslovic sídlí v malém domku se šikmou střechou ve středu obce. Nad ním se klene mohutná lípa symbolicky upozorňující na význam objektu pro celou obec, jinak si stavby ale prakticky nevšimnete. Stejně nenuceně působí budova úřadu také uvnitř, kde většinu místa zabírá sportovní vybavení pro děti, krabice s dokumenty a další vybavení pro chod obce. Mezi tím vším se nad stolem paní starostky leskne fialová soška z křišťálu, upomínka na Cenu ministerstva pro místní rozvoj ČR za prosazování kvalitní výstavby prostřednictvím architektonických soutěží v rámci České ceny za architekturu.
Při četbě řady literárních výtvorů současných úspěšných českých spisovatelek lze dojít k závěru, že rodina už dávno není „základem státu“, nýbrž je to patologická jednotka nemocné společnosti. Rodinné vztahy, především mezi dětmi a rodiči, jsou v ní až na výjimky nepěkné, někdy přímo kruté, plné bolesti, traumat, nepochopení. Rodina, samozřejmě heterosexuální, je v těchto knihách nebezpečné a riskantní místo, do něhož by bylo lepší vůbec se nenarodit.
Ten, kdo je na světě už tak dlouho, že byl u televizní obrazovky, když naše státní reprezentace sehrála na MS 1969 ve Stockholmu dvě nejhrdinštější utkání v historii česk(oslovensk)ého hokeje, nemusí zapínat žádnou „vzpomínkovou frézu“, jak zpíval Jan Vyčítal. Ty dva zápasy proti SSSR, oba vítězné, první 2:0 a druhý 4:3, mu z paměti nezmizí. I k nim se ve své autobiografii Můj nejslavnější únik vrací jeden z jejich důležitých aktérů, nezapomenutelný „kanonýr“, řečeno slovníkem sportovních žurnalistů, Václav Nedomanský, dnes už skoro osmdesátiletý.
Knihy ze soutěže o nejkrásnější českou knihu roku si můžete prohlédnout v Pražákově paláci v Brně. U děl je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování. Porota ocenila ty nejlepší tituly v sedmi žánrových kategoriích, vybrala zajímavé studentské práce a udělila ceny ve speciálních kategoriích. Nejkrásnější české knihy roku 2022, Moravská galerie v Brně, do 29. 3. 2024.
Na rakouský hrad Hardegg je zvlášť impozantní pohled z české, tedy moravské strany hranice. Vyjeví se, když vyjdete od vsi jménem Čížov a asi po třech kilometrech lesní cestou dojdete k místu, kde stojí na skalním útesu vyhlídkový altán, jejž tam po roce 1990 postavil Rakouský turistický svaz, což mu bylo z naší strany dovoleno. Byl tam už před válkou, ale v roce 1951 padla tahle část moravského Podyjí do přísně hlídané pohraniční zóny, takže se na hrad mohli dívat leda tak psovodi se samopaly. Nyní tam vede „stezka železné opony“
Před léty mi Karel Schwarzenberg uštědřil lekci. V rámci našeho předsednictví EU se mělo odehrát setkání ministrů zahraničí a ti měli společně vysadit „alej ministrů“. Měl jsem tedy vybrat místo a celou věc připravit. Pochopitelně jsme se chtěli blýsknout, ačkoli „alej“ byla trochu nerudovský problém v malém parku. Připravili jsme tedy z německých školek vzrostlé duby, jaké u nás vůbec nebyly k dostání. Karel Schwarzenberg mi tehdy vzkázal hezky česky: „Kterej blbec tohle vymyslel, duby se přece nejlíp chytaj malý, a proto je dodáme z našich lesních školek.“
Takový humbuk česká architektura dlouho nezažila. Ihned po vyhlášení výsledků architektonické soutěže na nové řešení hlavního nádraží v Praze se strhla názorová mela, a to i v odborných kruzích. Vzrušenost diskusí předčila dokonce i o několik tříd sledovanější loňskou soutěž na Vltavskou filharmonii. Proč? Skoro dva roky pracoval zástup profesionálů a profesionálek z oborů dopravy, památkové péče, krajinářské architektury nebo urbanismu na projektu, který mění podobu dnešního hlavního nádraží v Praze.
Politické změny na přelomu let 1989 a 1990 znamenaly kromě mnoha jiného také to, že filmovým divákům bylo umožněno začít sledovat a vnímat kariéry velkých hollywoodských hvězd aktuálně, tedy souběžně s tím, jak vznikaly jejich nové snímky a jak přicházely do kin. Starší tituly zároveň rázem bylo možné snadno nastudovat díky videopůjčovnám (třebaže film na videu a v kině samozřejmě přináší jiný zážitek). Dobrým příkladem toho, o čem je řeč, je například první dvojice filmů o terminátorovi: první vznikl v polovině osmdesátých let a byl zde nedosažitelný.
Jsou tvůrci, o nichž se moc nedá říct, že by se měnili a vyvíjeli, překvapovali svoje publikum něčím novým. Patří mezi ně i finský filmový režisér Aki Kaurismäki. S jen nevelkou mírou nadsázky by se o něm dalo říci, že točí dokola jeden film. Naštěstí. Je to totiž pěkný film, který zachycuje svět v něčem paradoxně krásný, do něhož se autor i divák může rád vracet. Obývaný je z větší části lidmi, o nichž ti, kdo se snaží nahmatat tep doby, mluví jako o loserech. Mají v sobě také nějakou zdrženlivou loserovskou romantiku, na okraji společnosti se může žít těžko a člověku tam občas bývá smutno.
