O tom, jak lehce vládnoucí pětikoalice zvládla zvýšit téměř všechny daně, si čtenáři na těchto místech četli už mnohokrát. Vyjděme tedy z veřejných údajů a ukažme si i to, jak s podobnou lehkostí navzdory původním sympatickým slibům o efektivním státu pokračuje bobtnání státu a jeho zaměstnanců.
Minulou sobotu došlo k atentátu na Donalda Trumpa. Protože jde o amerického prezidentského kandidáta, dávají se střelbě politické motivace. Daleko víc však jde o sociálně-kulturní fenomén. V amerických událostech je možné najít hodně souvislostí s prosincovou vražednou střelbou na pražské filozofické fakultě. V obou případech šlo o mladší, primárně politicky nevyhraněné muže, kteří i přes nepochybnou inteligenci vykazovali řadu znaků společensky deprivovaných jedinců.
V malé středoafrické zemi jménem Rwanda se schyluje k volbám. Kandidáti jsou tři, skutečný ovšem jen jeden: Paul Kagame, faktický vládce země od roku 1994 (a formální prezident od roku 2000). V minulých volbách získal pěkných 98,79 procenta hlasů, což vůbec není podezřelé. Ani letos to nevypadá na méně než 97 procent; co by za to Petr Pavel nebo Donald Trump dali… Legrácky stranou, Kagame je ten nejmíň typický a nejhůř „zpracovatelný“ druh diktátora: poměrně osvícený a schopný jedinec, který dokáže své horší stránky držet na uzdě.
Nejhorší americké období po druhé světové válce byl zřejmě přelom šedesátých a sedmdesátých let. Země rozdělená válkou ve Vietnamu, protesty a násilí součástí politiky, atentáty běžnou součástí zpravodajství. Nepodařeným atentátem na Donalda Trumpa se Spojené státy tomuto kritickému bodu významně přiblížily. Kdyby to nebylo vysílané živě, člověk by si myslel, že je to scéna z filmu. Kulka minula Trumpa velmi těsně, škrtla o jeho ucho. Exprezident zřejmě přežil jen díky náhlému otočení hlavy. Znalci thrillerů ihned vytane na mysli scéna z knihy Fredericka Forsytha Den pro šakala.
Barbora Krejčíková vyhrála včera tenisový Wimbledon. V té větě je všechno, víc by k ní vlastně nebylo třeba dodávat, jenže to by na sloupek přece jen nestačilo. Navíc silné sportovní příběhy milujeme všichni – vždyť jsou to heroické příběhy, u nichž se jako diváci fyzicky nenadřeme jinak, než že je sledujeme u obrazovky a nanejvýš si v nervech rveme vlasy. Holt sledovat námahu cizího lidského těla působí nám potěšení větší, než dřít se sami. Nehodlám ovšem zastírat: mé oči po včerejším zápase slzely. Byl to silný obraz.
Sněmovní noční maraton ze čtvrtka na pátek a pak v pátek nebyl věnován výběru stavitele nových jaderných bloků v Dukovanech, stížnostem zemědělců ani potížím s léky. Byl věnován zvýšení poplatků pro Českou televizi (a Český rozhlas). Financování veřejnoprávních médií nebo korespondenční volba, to jsou dnes pro pětikoalici stěžejní témata. I placeného pozorovatele politiky tu a tam potrápí už jakoby zodpovězená otázka, o co tu s vynaložením tolika sil, tolika času sněmovny, posledního času před odchodem na letní prázdniny, vlastně jde. Koncesionářský poplatek se v případě České televize zvýší... o 15 korun měsíčně. Z původně uvažovaných 25 korun pětikoalice v reakci na lidovou nevůli šla na 15 korun, tedy o čtyřicet procent dolů.
Všechny iniciativy na poli boje s dezinformacemi počítají s tím, že jejich součástí bude vzdělávání. Například školní mládeže, ale viděli jsme, že i řídící osobnosti vládního úsilí si potřebují znalosti doplnit. Není tedy divu, že vzniká poptávka po naučné literatuře. Nakladatelství Práh přišlo s publikací Nesmyslnost od věhlasného sociálního vědce Dana Arielyho. „Dezinformace nás ovlivňují každý den,“ začíná nakladatelská anonce. „Pokud chceme pochopit podstatu iracionální přitažlivosti nepravdivých informací, musíme nejprve porozumět problému,“ čteme a řekneme si: To jeta kniha, jakou potřebujeme.
Předminulý týden ohlásili ambiciózní záměr a od té doby ho z větší části naplnili. Když se tři politici – Andrej Babiš, Herbert Kickl a Viktor Orbán – postavili 30. června ve Vídni před kamery, aby oznámili zrod nové europarlamentní skupiny Patrioti pro Evropu, nebylo ještě zřejmé, zda se jim podaří splnit podmínky pro vznik parlamentní skupiny. Počet poslanců měli hned, otázka byla, jestli se podaří zeměpisně se rozprostřít. Mezitím k nim přešel z frakce Evropští reformisté a konzervativci (ECR) španělský Vox, z rozpadající se populistické frakce Identita a demokracie (ID) italská Liga, a teď v pondělí úlovek nejpočetnější – lepenovské Národní shromáždění.
Jestliže se francouzská politika odvíjí od vztahu k Národnímu sdružení a symbolizuje ho jméno Le Pen, pak českou do značné míry definuje vztah k Andreji Babišovi. Zdůrazňuji jméno Babiš, nikoli hnutí ANO, které je už řadu let na místní a krajské úrovni partnerem různých politických sestav. Marine Le Penová se dlouhá léta snažila posunout politiku svého hnutí blíž ke středu a odpojit se od historického předurčení daného jejím otcem. Výsledky francouzských parlamentních voleb (stejně jako řady prezidentských) naznačují, že i přes řadu politických posunů jméno Le Pen nese příliš historické zátěže.
Při veškerém evropském politickém kvasu je lehké na to zapomenout, ale i mimo Evropu se dějí zajímavé věci. O Latinské Americe málokdy uvažujeme jako o součásti západního světa, ale minimálně Chile a Argentina do západního světa nepochybně patří – i když leží tak daleko, že nám „zapadly za obzor“. Obě země jsou vesměs osídleny bělochy evropského původu, s jen nepatrným podílem indiánského obyvatelstva. Ještě důležitější než etnické složení je však politická afinita – jak Chile, tak Argentina „dovezly“ svoji politiku ze zemí západního světa
Předběžné výsledky z Francie včera říkaly, že prezidentu Emmanuelu Macronovi jeho pokus zastavit nástup krajní pravice vypsáním předčasných voleb vyšel. Národnímu sdružení (RN) Marine Le Penové zatarasil cestu k moci doslova celý zbytek politické scény. Tato národní fronta, jak vznikla mezi oběma koly voleb, sahá od většiny zbytkových gaullistických republikánů přes macronovský střed až po levicový blok Nová lidová fronta (Zelení, Mélenchonova levice, socialisti, komunisti). Stalo se ve jménu záchrany demokracie.
Od včerejšího večera emoce vrcholí, tedy přinejmenším ve čtyřech zemích dosahují takřka vrcholu. Přitom čtvrtfinálová klání fotbalového Eura – alespoň ta první tři, jež jsem měl možnost zhlédnout do odevzdání tohoto svého textu – nepřinesla kdovíjak strhující ofenzivní bitvy, spíše opatrné; výjimkou byl snad závěr duelu mezi Německem a Španělskem, kdy reprezentace naší sousední země pochopila, že jí teče do bot a že skutečně musí útočit, chce-li si udržet naději na postup do dalších kol. Ale budiž, čtvrtfinálové peripetie jsou odbyty, viděli jsme v nich minimálně tři prodloužení a přinejmenším dva penaltové rozstřely.
Čtrnáct dní uplynulo od voleb do Evropského parlamentu a politická mapa stále připomíná tekuté písky. Jsme svědky dvou zdánlivě odlišných trendů. Na jedné straně uhájila většinu frakce lidovců, socialistů a liberálů, přičemž Evropská lidová strana (EPP) v této trojici významně posílila. Zároveň hlavní tahoun této frakce, německá CDU/CSU, reflektovala změny nálad v Německu i Evropě a posunula se z merkelovského středu doprava.
Britští labouristé směřují k drtivému vítězství. Exit poll zveřejněný v jedenáct hodin českého času připisuje labouristům 410 křesel v Dolní sněmovně z 650. Konzervativci mají získat 131, Liberální demokraté 61 a Reform UK Nigela Farage 13. Jsou to sice volební odhady, ale britské exit polly bývají tradičně velmi přesné. I když čísla nebudou zcela souhlasit, je jasné, že Labouristická strana bude mít absolutní většinu, což koneckonců předpovídaly veškeré předvolební průzkumy. Je to nejhorší výsledek Konzervativní strany v dějinách. Horší než historická porážka v roce 1997. Ale pokud se výsledek potvrdí, jde o lepší výsledek, než se předpokládalo
Předvolební debatní střet Josepha Bidena a Donalda Trumpa skončil pro americké demokraty trapasem rozměrů až globálních. O jeho praktickém i symbolickém významu se toho napsalo už hodně, bylo to taky namístě. Americká média přinášejí další a další znepokojené hlasy z demokratického tábora, mluví o nutnosti zkusit na poslední chvíli ještě něco udělat, velmi jednoznačným způsobem situaci popisují i média včetně těch, jež straní spíš demokratům.
Kdysi se říkalo, že Američan je jako Rus, když se umeje. Tedy ten Rus… Není to zrovna nejelegantnější a už vůbec ne nejkorektnější vyjádření jisté bazální podobnosti obou příslušníků velkých národů, ale kdo chtěl, tak tomu rozuměl.
