Začal listopad a je zřejmé, že tak jako loni se několik měsíců ponese ve znamení boje s covidem-19. Toto pondělí začala segregace neočkovaných ve veřejném životě. Směrodatní činitelé budoucí vlády se sice postavili proti zpoplatnění testů ve chvíli, kdy to odcházející ministr zdravotnictví Adam Vojtěch avizoval, ale když už to zavedl, jsou rádi, že za ně někdo odvádí špinavou práci. Segregace je špinavá práce, která víc lidí donutí jít na vakcínu.
Poslední říjnový den vyšlo pár článků, které připomněly dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. O Havlíčkovi se předpokládá, že byl republikán a velmi by si přál samostatnost a osvobození od Vídně a radil by v tom Masarykovi. Jenže Havlíček byl zároveň realista a byl si vědom toho, jak je to ve střední Evropě všechno křehké a provázané, takže by možná spíš byl opatrný. Jenže to už opravdu nikdy nezjistíme a zeptat se ho budeme moci až v metafyzickém stavu.
Dodám, že jezevec se nechal očkovat, ne že by si myslel, že to je spása, ale protože je to konformista a některý druh odporu mu za to nestojí. Věří, že si to schovává na lepší věci. Snad je pozná. Nejlepší to teď mají zvířata, která se chystají na zimní spánek. Takový plch, ježek nebo netopýr se brzy přesune do stavu hibernace, ztuhne, stočí se do klubka nebo se zavěsí na strop a procitne na jaře, kdy zase bude, snad, po všem.
Když se akce jmenuje Nenech Brno na suchu, můžete od toho čekat cokoli. Ve skutečnosti se vodaři a zahradníci potřebovali potkat, aby se ve městech dalo žít. Já vím, zní to jako oblíbené strašení apokalypsou, ale v letech 2015–2018 se stromům ve městech stalo něco vážného a důsledky jsou alarmující. Zahradníci to prožívají zdaleka nejvíc, vodaři zase již léta řeší problém srážkové vody, kanalizace a čištění.
Kola diskurzu se točí dál, jasná věc. Vývoj je někdy až překotný. Kvůli té překotnosti zůstala v této rubrice nezaznamenána aféra „kidneygate“. Kidney znamená ledvina a užití toho slova v tomhle kontextu není ani metaforické, ani hyperbolické, ani v nějakém jiném smyslu -ické. Prostě jde o ledvinu. A taky o literaturu. A taky o život a jeho interpretaci. Je to prostě skvělá kauza, do které je ale už teď pozdě naskakovat, protože stručné uvedení do problematiky by zabralo plus minus čtyři kompletní vydání tohoto týdeníku.
Nedávno kdosi položil na českých sociálních sítích otázku „Po kterém výroku prezidenta Trumpa se vám nejvíc stýská?“ (nebo tak nějak, možná tam bylo i „pana prezidenta Trumpa“, ale to není jisté). Trump byl mistr trollingu, ve srovnání s ním jsou všichni západní političtí komunikátoři s výjimkou Borise Johnsona těžkopádní. Ale kdybych měl odpovědět, tak oželím všechny ty tweety, jimž se prostě nešlo nesmát, a připomněl bych, co řekl Trump po násilí v Charlottesvillu v srpnu 2017.
Pokud se novým ministrem zdravotnictví stane Vlastimil Válek, bude mít hlavní slovo v boji s koronavirem Roman Chlíbek. Předseda České vakcinologické společnosti by měl pro Válka sestavovat a řídit jakýsi oficiální poradní orgán ministra pro covid-19. V téže době, kdy jsme se dověděli tuto zprávu, vznesl ředitel pražského Motola Miloslav Ludvík na iDNES.cz zásadní otázku, kterou bychom mohli parafrázovat asi následovně: Proč už opět chceme při nastávající vlně koronaviru a covidu zanedbávat včasnou léčbu?
Uplynuly už skoro tři týdny od voleb, které zásadně proměnily vládní většinu i celou politickou mapu České republiky. Mnohem větší veřejnou pozornost než vyjednávání o nové vládě ale přitahují spekulace, drby a podivně dávkované informace o zdravotním stavu prezidenta republiky a jeho schopnosti zastávat úřad. Není to překvapivé, dostali jsme se do informační pasti.
Nezdravý je nejen prezident, ale i atmosféra spojená se snahou zbavit Miloše Zemana pravomocí, i když, jak se teď hodně zdůrazňuje, jen dočasně.
Summit Evropské unie věnovaný mimo jiné energetické krizi s prudce rostoucími cenami skončil bez konkrétních výsledků. Evropští politici zjevně nevědí, co si v této situaci počít, pokud nechtějí vzdát cestu k evropské bezemisní ekonomice. Takže se neřešilo a nevyřešilo nic konkrétního, místo toho se spřádaly utopické plány na společné nákupy plynu a vytváření strategických rezerv. Co konkrétního si pod tím představit, ale nikdo nevysvětlil.
Kdyby existoval festival podzimních filmů, jako že možná existuje, určitě by se tam musela promítat Podzimní sonáta, ten komorní film Mistra Ingmara Bergmana, který se hodí právě do dnů, jako jsou tyto. Tedy do dnů, které se už hodně zkracují a kdy odpoledne je šero a snáší se opar, který rozpíjí obrysy věcí a všemu dodává zastřenou podobu. Předmětům i duši, která hledá a nachází útěchu třeba i v krutých mistrovských filmech.
Každá branže má nepochybně otázky oblíbené a otázky děsivé. U nás zahradníků či všelijakých tvůrců zahrad, ať už si říkají jakkoli, je takových hezkých vět několik. Třeba: „My bysme rádi koupili pozemek takhle v kopcích a slyšeli jsme, že nám dobře poradíte...“ Případně další taková milá věta: „Zdědil jsem chaloupku po dědovi, ještě se rozkoukávám, nechtěl byste přijet?“ To hned člověk balí fidlátka a nadšeně jede. Pak jsou takové ty proklaté věty, které už předem ukazují, že to bude zatrolená plichta, z které koukají jen samé dohady a hořké jedy.
Když Ivan Krastev ve své knize Po Evropě, žalozpěvu na zklamané naděje východní Evropy z demokracie, popisoval nové globalizované východoevropské elity, vypíchl, jak jsou odpoutané od zkušeností svých krajanů. Nezáleží jim na stavu místního školství ani zdravotnictví – využívají soukromé. „Ztratily schopnost sdílet vášně svých spoluobčanů… Meritokratické elity jsou velmi propojené, ale jejich sítě jsou horizontální. Přední ekonom v bulharské Sofii se důvěrně zná se svými kolegy ve Švédsku, ale nemá znalosti o starostech těch svých spoluobčanů, kteří v technokratických zkouškách neuspěli.
