Hlavní město Praha si nedávno schválilo Městský standard pro plánování, výsadbu a péči o uliční stromořadí. Tento dokument zrovnoprávňuje stromy se sítěmi. Taková norma zde nebyla nikdy za posledních 150 let, co se stromy do měst sázejí. Chránil je jen obecně zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Přitom jejich poškozování zejména v kořenovém prostoru má u nás vybudovanou dlouholetou tradici, a dokud někdo nezavolá ČIŽP, bagry jedou dál. Za většinou následných kolapsů stromů vedoucích ke škodám na majetku a ohrožení života stojí právě tato poškození. Obvykle se projeví po několika letech a nikdo už si nic nepamatuje.

Obrazně řečeno, stromy mají volební právo a velké stromy mají dostat 25 m³ prokořenitelného prostoru, střední 16 m³ a malé 8 m³. To není v našich podmínkách úplně jednoduché zajistit a vcelku univerzální požadavek občanů na „více zeleně v ulicích“ se zde pere s požadavkem na elektřinu, vodu, kanalizaci, plyn, televizi a internet. Ochrana inženýrských sítí je u nás velice rozvinutá a koncipuje strom obvykle jako nepřítele, před kterým je nutno se chránit. Nejlépe betonem nebo fóliemi testovanými proti prorůstání kořenů. Strom sítě poškozuje. Proč tam leze?

To není vůbec těžká matematika. V Praze se dosud běžně zakopávaly (o sázení nemůže být řeč) stromy do tzv. rabátek o velikosti jednoho metru čtverečního a výsadbová jáma velmi často nepřesahovala jeden kubík. Na důkaz pokroku občas došlo ke zvětšování těchto rabátek na úkor chodníku a některé stromy mají i třeba kubíky dva. To je třeba pro lípu osm procent toho, co k životu potřebuje. Část stromů to po několika letech rovnou vzdá, protože rabátko je ve skutečnosti masivní betonový límec, který strom nikam nepustí. Tu a tam se podaří některému stromu vyskočit z této slepičí klece. Ve štěrkových kufrech najde sice jen sucho, ale je tam vzduch. Jedinou kyprou zem mu skýtají zásypy sítí, protože tam se stahuje voda a je to jediné, co lze prokořenit. Taky si všimněte, že pokud nějaký takový chudák v ulici začal trochu růst, tak zničil asfalt a dlažbu. Opustil pečlivě připravený kriminál. Takové stromy nás pak rozčilují, co si to dovolují, ničit nám chodník. Snaží se přežít. Divíte se jim?

V Branické ulici v Praze byly dokonce vystavěny slušivé kobky o objemu 1,5 m³ ze ztraceného bednění s betonovým límcem, v nichž měly žít dřezovce. Toto „konečné řešení“ je nejen zbabělé, ale hlavně nebezpečné. Vznikne „květináčový efekt“, kdy strom doroste přece jen nějaké výšky a pak se nutně vyvrátí. Často se stromům „přilepší“ rašelinovými substráty s vysokým obsahem živin a humusu, což jejich zkázu ještě uspíší. Moje kolegyně Michaela Sinkulová, byť šla od zubaře, se rozpálila doběla a kobky jsme zveřejnili. Převzal je Adam Gebrian a několik novinářů. Začaly se dít věci. Technická správa komunikací se chytla za nos a projekt se přepracoval podle připravovaných a dnes již schválených standardů. Problém sítí se ukázal jako velmi dobře řešitelný. Prokořenitelné prostory jsme dokázali zvětšit o 855 % a připravit stromům důstojné místo k životu, aniž veřejný prostor nějak utrpěl. Parkování, pochozí plochy a počet laviček zůstaly ve shodě s předchozí verzí projektu, podařilo se nám zorganizovat sběr srážkových vod jak retenční dlažbou, tak sběrnicí, zajistit stromy před utopením a ještě podél sousedního domu natáhnout záhonek s popínavkami, keři a kvítím.

„To je nějaká vánoční pohádka?“ ptá se paní v komentáři. Ano, v podstatě je to tak. Příběh s dobrým koncem. Nic víc, nic míň.