Každý sportovec ví, jak frustrující je střela do vlastní brány. A dává si na ni velký pozor. Premiér Petr Fiala po necelém měsíci vládnutí nechává projít už tři vlastní góly. To není po tak krátké době dobré skóre. Nejhorší případ se jmenuje Jan Farský. Jeden z předních mužů STAN, toho času předseda poslaneckého klubu druhé největší politické strany ve sněmovně, se rozhodl, že odjede na studijní stáž do Ameriky.
Celosvětový boj s covidem má i své globální chvilky, tak jako minulý týden příběh Novaka Djokoviće. Jeho snahu zahrát si na grandslamovém turnaji Australian Open sleduje celý (vyspělý) svět. Čtyřiatřicetiletý Srb, jednička světového tenisu, se jak známo před časem odmítl vyjádřit ke svému očkovacímu statusu. Je to moje „soukromá věc“, odpověděl podobně jako u nás před volbami kandidát Pirátské strany na ministra zdravotnictví Ondřej Dostál. Samozřejmě z toho plyne, že Djoković očkovaný není. Nákazu čínským virem prodělal už předloni v červnu. O. k., podle dnešního stavu poznání takto časově odlehlé setkání s virem nevylučuje možnost reinfekce. Ale tenista – jak se ukázalo po jeho internaci v Melbourne a poté, co se do věci vložil jeho právnický tým – byl opět pozitivně testován týden před Vánocemi.
I lidé, kteří poslední dva roky, včetně těchto dní, považují za dystopii a zlý sen, často předpokládají, že se z něj v dohledné době probudíme. Je to možné, dokonce mírně pravděpodobné. Protože pokud vlna omikron, tento „plamenomet“ (Vlastimil Válek), projede českým obyvatelstvem rychle a bez větších škod, a nová vláda pak režim přesto všechno nezruší, půjde už to i před dějinami čistě na její účet.
Hlavní město Praha si nedávno schválilo Městský standard pro plánování, výsadbu a péči o uliční stromořadí. Tento dokument zrovnoprávňuje stromy se sítěmi. Taková norma zde nebyla nikdy za posledních 150 let, co se stromy do měst sázejí. Chránil je jen obecně zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Přitom jejich poškozování zejména v kořenovém prostoru má u nás vybudovanou dlouholetou tradici, a dokud někdo nezavolá ČIŽP, bagry jedou dál. Za většinou následných kolapsů stromů vedoucích ke škodám na majetku a ohrožení života stojí právě tato poškození. Obvykle se projeví po několika letech a nikdo už si nic nepamatuje.
Peter Pomerantsev ve své knize Nic není pravda a všechno je možné popisuje, jak jedna z hlavních ruských televizních stanic organizovala hlasování o největšího hrdinu Ruska. Jenže „když začnou do Jména Ruska přicházet hlasy veřejnosti, znepokojení producenti zjišťují, že vyhrává Stalin. Musejí zmanipulovat hlasování, aby vyhrál Alexandr Něvský, polomytický středověký válečník narozený pravděpodobně v roce 1220“.
K přelomu roku na sociálních sítích patří petardový diskurz. Střetávají se v něm uživatelé, kterým nevadí, když se o silvestrovské půlnoci odpaluje „zábavní pyrotechnika“ (nezaměňovat s pyrotechnikou užitkovou – např. dělostřelecká munice –, u níž je zábavná funkce až druhotná), a ti, kterým to vadí, případně to vadí jejich domácím zvířatům, jež v důsledku explozí trpí a jejich majitelé trpí s nimi.
Evropská komise vypustila na Nový rok do britského deníku The Financial Times, který funguje jako tradiční kanál řízených úniků připravovaných bruselských dokumentů, testovací balonek. Návrh, v němž zařazuje jadernou energetiku spolu s plynem dočasně mezi zelené zdroje. Podle takzvané evropské taxonomie, která kádruje různé obory na zelené a špinavé a určuje tím cenu jejich financování a pojišťování, je právě zařazení mezi zelené cestou k nejlevnějším úvěrům a pojistkám.
Kdysi se politické pletichaření odehrávalo v zakouřených místnostech, po kavárnách, v hospodách a obývacích. Časy se však změnily, aspoň mezi britskými konzervativci. Hlavním místem vytváření nejrůznějších konspirací jsou whatsappové skupiny. Moderní a šifrovaná aplikace WhatsApp se skvěle hodí k pomlouvání kolegů, plánování pučů a nadávání na neschopné vedení strany.
Řízený únik informací z útrob Evropské komise, který, jak už to bývá u klíčových ekonomických otázek, se provedl přes stránky The Financial Times, přinesl naději, že dopady největšího ideologického experimentu od dob druhé světové války Green New Dealu by nemusely být děsivé, jak se to jevilo podle původních plánů Bruselu.
Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi. Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství.
Na Nový rok se obvykle píší komentáře tzv. výhledového typu neboli výhleďáky. Komentátor se vykloní ze svého duševního okna, nasadí si prognostické brýle, pohlédne na obzor a pak napíše, co tam spatřil. O to se nyní pokusím i já, který se amatérsky léta zabýval hádáním budoucnosti z ruských vajec a vlašského salátu a chodil na lekce k paní Esmeraldě Kludské, známé umělecké břichomluvkyni, jež věštila z mýdlových bublin, které zůstaly v lavoru, ve kterém si zákazník umyl nohy.
Pokud jste už byli smířeni s tím, že se nikdy nestanete neurochirurgy ani aeronautickými inženýry, přinesl pro vás závěr roku 2021 dobrou zprávu. „Z nové studie vyplývá, že aeronautičtí inženýři a neurochirurgové nejsou chytřejší než zbytek populace a kariéra v těchto oborech je v dosahu každého, kdo se bude snažit,“ informovala televize Sky News. Studii schválil výbor pro výzkumnou etiku University College London a vyšla ve vědeckém časopise BMJ.
Nastal poslední den roku. Čas hodnocení a rozjímání. Přemýšlení nad našimi úspěchy a pády, následované pokusem zahnat chmury silvestrovským veselením. Období předsevzetí, slibů sobě samým, jak se příští rok zlepšíme, aby to nakonec dopadlo jako vždycky. Jestli něco éra pandemie ukázala, tak to, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Ale to jsou příliš černé myšlenky. Někdy se může poštěstit a svět se opravdu ze dne na den, z roku na rok změní.
Umění už v životě společnosti nehraje takovou roli jako dřív, povzdechne si občas nostalgik. Jakkoliv mnoho tvůrců s úporností hodnou lepší věci říká, že svým dílem chtěli „nastartovat debatu“ o tom či onom, v reálu se to často neděje. Jenom několik autorů je schopno vydat ze sebe práci, která by skutečně vedla k nějakému rozhovoru ve společnosti, třeba i sporu nejenom o kvalitách díla, ale i jeho tématu, o tom, co o lidech, dnešku a lidech dneška říká. A ti lidé by se jím cítili osloveni, jistě by to oslovení vnímali každý jinak, ale to patří k věci.
