V BUBLINĚ

Máma hledá Putina. Hledá Putin mámu?

V BUBLINĚ
Máma hledá Putina. Hledá Putin mámu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

O ruském vpádu na Ukrajinu se píše také jako o první válce, která naplno propukla i na internetu. Pro mnoho lidí, kteří mají to štěstí a nejsou v dosahu palby, je to konflikt výhradně virtuální. To je pak snadné podlehnout iluzi, že dění na „virtuální frontě“ má podstatný vliv na události na té reálné. Také proto, že šok z války mohl a snad i měl „extrémně on-line“ lidem připomenout, že skutečnost, hmotná realita, nejenom existuje, ale dokonce na ní i záleží. Že nakonec není rozhodující, jaký status dostal nejvíc lajků, jaký mem je nejsdílenější a nejvtipnější, ale jestli tanky jedou, nebo stojí. Že člověk může brát virtuální sféru jako svět, kde konečně může být tím, kým chce, a odhodit omezení hmoty (třeba těla), ale nakonec realita stejně potvrdí svou nadvládu, primárnost. A zbourá přitom leckterou iluzi.

Jistě má smysl na síti vyjadřovat podporu věcem, jež za to stojí. I kdyby ale člověk mlátil do klávesnice, až by se mu z prstů kouřilo, nemusí to znamenat, že z kategorie svědka či komentátora přešel mezi lidi aktivně činné. A pokud ti aktivní věnují příliš velkou pozornost ohlasu svých činů mezi virtuálními svědky, nemusí to s nimi dopadnout dobře. Jeden z mých twitterových oblíbenců, v Polsku žijící Angličan Ben Sixsmith, v té souvislosti upozornil na pozoruhodný článek Tannera Greera o aktivismu v internetové době. Autor v něm upozorňuje na způsob, jímž internet neblaze ovlivnil protesty hongkongských studentů v roce 2019. Byly vedené především generací, která na sítích vyrůstala, a hnutí na to doplatilo – často dalo přednost masivní publicitě, tvorbě uživatelsky atraktivního obsahu, místo aby se snažilo prosadit nějakou účelnou strategii. „Kolik má Twitter divizí? V té otázce je poučení z Hongkongu. Vítězství ve válce memů nic neznamená, pokud na dveře tluče skutečná válka. Pokud úspěch na sítích přesvědčí aktivisty, že jejich hnutí má větší energii a podporu zvnějšku, než je reálně k dispozici, může virtuální vítězství fakticky ohrozit jejich věc. Podobně jako v Hongkongu hrozí, že síla hnutí, jež je příliš on-line, se přesune od strategické kalkulace v reálném světě k honbě za performativními vítězstvími v tom virtuálním.“

A ještě jedna citace. „Internetem zmatený člověk se pyšní hashtagem, který začne žít vlastním životem, libuje si nad obrazem, který vzala za svůj celá subkultura. Jeho bojiště je ,diskurz‘. V nehmotné sféře obrazů a vláken přináší prestiž být chytrý, být legrační, být první. Jeho internetoví nepřátelé by měli být zrušeni, pokud je to možné, a zesměšňováni, pokud není. Člověk závislý na sociálních sítích vidí vítězství, když ti správní lidé říkají ty správné věci.“ Někomu to může připadat jako banální postřeh. Po začátku konfliktu jsem ale zaznamenal nemálo statusů a reakcí, které, domnívám se, nevědomky vyjadřovaly šok z toho, že si realita dovolila vpadnout do představy světa konstruované způsobem, jejž popisuje Greer.

Už minule jsem psal, že invaze vygumovala mnohé věci, jež se na internetu dřív obsesivně řešily. Určitý typ odbrzděné internetové angažovanosti ale naštěstí existuje dál, bez toho by v téhle rubrice ani nebylo o čem psát. Značného ohlasu se dostalo videu, na němž americká modelka a herečka AnnaLynne McCordová s velkým zaujetím deklamuje svou angažovanou báseň Drahý Putine, kdybych byla tvoje matka. Je to rozsáhlý kus, zestručním to. Sděluje se v něm ruskému prezidentovi, že být synem McCordové, prožil by to nejšťastnější dětství v láskyplné maminčině náruči, a tudíž by nechal Ukrajinu Ukrajinou. Bohužel ale jeho matkou nebyla, a malý Putin tudíž internalizoval obraz světa jako krutého a nespravedlivého místa, kde si jeden musí to svoje (v tomto konkrétním případě například Kyjev) vybojovat na druhých. Být synem McCordové, neobracel by se Putin v tísni k matce Rusi, ale k ní. Předpokládám, že okolí ruského prezidenta dělá všechno pro to, aby se k němu ty verše nedostaly. Jinak by hrozilo, že se s dětskými slzami v očích rozběhne chodbami kremelského paláce, na rtech výkřik „Mami!“, jeho rozpřažené ruce budou lapat po té náruči. Marně, ach, tak marně.