KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Duše v Lužnikách

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Duše v Lužnikách

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V čase zabíjení a ničení na Ukrajině může působit nemístně trápit se tím, že obětí války a režimní válečné propagandy se stala také jedna přes třicet let stará píseň. Smutný osud té skladby ale vyjadřuje ještě jinou dimenzi probíhající války, stavu agresorova ducha, možná i jeho absence.

V pátek se v Moskvě konala velká sláva –⁠ na známém stadionu Lužniki se připomínalo výročí ruské anexe Krymu. Z morbidní zvědavosti jsem si pustil přenos toho koncertu. Probíhal předvídatelným způsobem: všichni na pódiu zamotaní do svatojiřských stužek, litera Z, kam se podíváš, patetická recitace vlastenecké poezie a dunivě pitomý režimní pop, Vperjod, Rossija! Tribuny plné většinou mladých lidí, prý na koncert povinně nahnali studenty, ale část se jich dobře bavila (režie přenosu si takové jistě vybírala), byl to docela barevný dav, oblečený do různých pastelových modelů, nad ním spousty ruských trikolor ve větru. Neodpovídalo to představě znavené šedivé Rusi, té její tíživosti. Tohle Rusko na obrazovce vypadalo lehce, možná proto, že je prázdné, schovává to za vrstvu líčidel a pod designové kabátky.

To všechno se dalo čekat, i tak jsem ale tu válečnickou show, ten rituál k uctění agrese, sledoval s vytřeštěným údivem, byl by i pobavený, nebýt vědomí, že se tímhle způsobem oslavuje bombardování Mariupolu a spousta a spousta dalších zločinů. Útočná tupost předváděného „umění“ vlastně tomu účelu odpovídala. V jednom okamžiku se ale ten údiv změnil ve vztek, možná až nenávist. Na pódium nastoupila zpěvačka Polina Gagarina (to jméno jsem si nevymyslel), reprezentantka Ruska v jednom ročníku Eurovize, spustila unylou píseň, která se pak předvídatelným způsobem zlomila do strojeně patetického náletu smyčců a bombastického vokálu, jen ať si Lužniki zaslzí. Tu písničku znám. Jmenuje se  Kukuška (Kukačka), v devadesátém roce ji nahrála kapela Kino, zpočátku to byla polooficiální skupina z leningradského undergroundu, na konci osmdesátých let se z nich ale staly hvězdy. Pro hodně vrstevníků byl frontman Viktor Coj hlasem i jejich touhy po svobodě. Nedostal čas zestárnout a zevšednět, v srpnu 1990 zemřel při autonehodě. O písni Kukuška, se říká, že v ní ten konec předpověděl (rokenrol si potrpí na takové chmurné tuchy), byla natočená na album, které vyšlo až po Cojově smrti. Oslovuje v ní kukačku, ptáka, který podle pověry svým hlasem odpočítává zbývající roky člověka, který naslouchá (taky jsem kdysi v lese počítával ta kukání). Zpěvák se ale ptá, spíš co ho čeká, kam ho život zanese, nemá velkou důvěru v budoucnost, i tak ale doufá, že v ní obstojí. V textu je použita vojenská metafora (a jestli je střelný prach, dej mi oheň), s válkou ale nemá společného vůbec nic. Jedna z těch možná mladických existenciálních konfesí, které jsme tehdy poslouchali, Coj ji zpíval s melancholickou netečností, napůl deklamoval, podobně jako další idoly těch tehdejších vzpurných kluků a holek, instinktivně odmítajících realitu režimu, možná taky vyděšených realitou života, nemálo z nich je už také dávno mrtvých. Pohled na to, jak je zrovna tahle píseň zpracovávaná mašinerií odpudivého spektáklu, mě urazil do hloubi duše. Jako kdyby tam byla znásilňovaná a spolu s ní i touhy a iluze časů, kdy vznikla, svoboda, kterou člověk mohl najít v pár tónech a může i dnes, a snad i nachází, jen ne v pátek na stadionu v Lužnikách.

Událost vyvrcholila vystoupením prezidenta. Malá postavička v zimní bundě uprostřed stadionu, desítky metrů nikdo kolem ní (tu bundu samozřejmě někdo na internetu identifikoval, stojí prý tisíce dolarů, jak jinak). „Vožď“ promluvil o motivech ruského útoku, potřebě ochránit bratry, na nichž se síly zla dopouštějí genocidy. Vytáhl i citát z Bible: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Jenomže Putin neřekl „život“, ale „duši“. A skutečně –⁠ v často používaném ruském překladu to tak –⁠ na rozdíl od většiny jiných –⁠ skutečně je (v kralickém taky). „Dušu!“ zařval Putin. Ale duše se člověk nevzdává, radši obětuje ten život, aby ji neztratil anebo by aspoň měl. Proto se taky ti největší z hrdinů obětují za svoje přátele –⁠ ani v nejhorší chvíli neztratili duši. Během perverzního obřadu v Lužnikách se ale duše obětovaly z jiných důvodů, aspoň malou část dušiček těch shromážděných bylo třeba odložit k nohám vůdce, na jeho oltář, za zvuku dutě znějících slov o lásce, vlasti a dělostřelectvu.

Pomyslel jsem na jiné podobné ceremonie, na něž jsem byl zamlada nahnaný spolu s masou vrstevníků. Možná jsme netleskali ani nezpívali, kousek duše jsme tam ale možná ztratili. Ale aspoň ho neodhazovali s radostí, jestli to tedy má nějaký význam. Putin pohledem kontroloval dav, říkal jsem si, že by ho za tu svatokrádež třeba mohla vyšší moc srazit bleskem. Nestalo se. Ale v přenosu nastal zádrhel, hodně se o něm pak psalo. Prezident ještě nedomluvil, když dění na obrazovce poskočilo dopředu do velkého finále (asi kvůli tomu, že se vysílala o pár minut zpožděně, aby byl čas na odrušení případných „nevhodných“ projevů, a někdo v režii zmáčkl špatný knoflík, nechtěl bych být v jeho kůži). Do rozjuchaně agresivního šovinistického orgasmu pršely konfety. Snadno podlehnout a nechat se zlákat k beznaději. „Krása spasí svět,“ napsal kdysi ruský klasik, vložil ta slova do úst postavy nemocného knížete Myškina, nekompatibilního se světem, v němž rozhodující slovo často mají idioti úplně jiného ražení. Zavile tu krásu popírají, slovem, řevem, mocí, zbraní. Mohou v tom kraválu snadno přeslechnout, že někde hluboko v lese kukačka odpočítává jejich zbývající čas.

20. března 2022