Muži mezi sebou vedou různé hovory, v nichž nejednou padne leccos zajímavého, o čem by nemluvili třeba na veřejnosti nebo neřekli do sdělovacích prostředků, tedy do médií, i když se v nich často třeba živí. Tak třeba není obvyklé a ani rozumné, aby zveřejňovali svůj názor na ňadra a věci s nimi spojené, třeba na kojení, tím spíše před publikem.
Republika s korunou? Nesmysl historický, kulturní i logický, zněly výhrady. Monarchistický název nicméně zvítězil a přežil i komunisty. Výstava 100 let česko-slovenské koruny v Císařské konírně Pražského hradu byla prodloužena do 12. května. A tělo stoleté dámy z oceli „postříbřené“ niklem se stále těší výborné kondici.
Před nádražím v Szombathely je plácek s pošlapaným trávníkem a kolem šedivé domy a před jedním s nápisem Snapi Esspresszó vyložené pulty a za nimi chlapi, kteří kouří, pijí pivo a asi i kořalku, tedy pálinku. Vypadali dost pijácky, jak by asi vypadali takoví muži u nás, ale i na těch politých pultech byly ošatky s bílým chlebem, který si ti maďarští chlapi občas dali do pusy a zapili lahváčem.
V roce 2017 klub konzervativních studentů na Middlebury College, elitní americké vysoké škole (není z kategorie výzkumných univerzit, nýbrž čtyřletých „přípravek“ liberal arts college) pozvala k diskusi Charlese Murrayho. Murray je konzervativní intelektuál, spolu s ním měla na pódiu diskutovat politoložka z Middlebury Allison Stagnerová.
Bleskový sled událostí těsně před Velkým pátkem odstartoval dosud nejbrutálnější útok na spravedlnost a právní stát, jaký Česká republika ve své polistopadové historii zažila. Atmosféra pro něj dozrávala už dlouhé měsíce, kdy policie finišovala vyšetřování dotačního podvodu na farmě Čapí hnízdo, kde jsou Andrej Babiš a jeho rodina obviněni z dotačního podvodu velkého rozsahu, za nějž jim hrozí až deset let vězení. Případ se táhne dlouhé tři roky. Policie několikrát žádala o prodloužení termínu. Naposledy jí ho dozorující žalobce Jaroslav Šaroch protáhl do konce letošního prvního čtvrtletí.
Všechno, co jsem chtěl, bylo zapadnout a vést šťastný život mezi lidmi, ale byl jsem zapuzený a odvržený, přinucený vést osamělou a bezvýznamnou existenci, to všechno proto, že lidské samice na mně nebyly schopné shledat nic hodnotného. (...) Je mi 22 a pořád jsem panic. Nikdy jsem nepolíbil dívku. (...) Nevím, proč vás, dívky, nepřitahuji, ale potrestám vás za to. Je to nespravedlnost, je to zločin. Není to fér.
Princ Harry se začátkem dubna věnoval vpravdě nekrálovskému tématu. „Ta hra by neměla být povolená. Jaký je užitek z toho, když ji máte ve své domácnosti?“ prohlásil na adresu počítačové hry Fortnite. Poté se člen britské královské rodiny rozpovídal o závislosti na videohrách a sociálních médiích, které označil za horší než alkohol a drogy. Nakolik počítačové hry opravdu škodí, je velká otázka. Podle BBC v roce 2018 byla hra Fortnite uváděna jako významný faktor ve 200 rozvodových řízeních v Británii.
Krása a ošklivost nezná na Sicílii střední cestu. Krajina je proklatě vyprahlá a na kost obnažená, přitom hned vzápětí malebně líbezná a smavě měkká. Panoramata měst, městeček a vesnic, zalitých nevyčerpatelnými přívaly světla, přivádějí člověka do vytržení, ale hned vzápětí ten samý pozorovatel žasne nad zubožeností a zašlou špínou uliček, které přitom vedou k těm nejnádhernějším náměstím, na nichž zurčí voda z barokních fontán.
Česko je zemí, kde se stavějí nové domy nejobtížněji v celé Evropě. Získání stavebního povolení trvá podle mezinárodní srovnávací studie Světové banky Doing Business 2019 v průměru 246 dní. Je k tomu potřeba průměrně 21 úředních razítek. Rozhodně to přitom neznamená kvalitnější stavební regulaci, která by zajišťovala lepší architekturu a vyšší kvalitu měst. Na stupnici od 0 do 15 má česká stavební regulace průměrné skóre osm.
Václav Klaus má zvláštní schopnost iritovat jedinečným, nenapodobitelným způsobem. Neřekne jen, tak jako občas kdekdo, něco, s čím prostě nesouhlasíme, ale navíc tím dráždí, možná i vědomě. Teď napsal článek k narozeninám Milana Kundery (viz stránky Institutu Václava Klause – pozn. red.), v němž, jak přiznává, nedodal mnoho nad svůj text o Kunderovi z roku 2009. Z toho, co dodal, je nejzajímavější odkaz na pojmy lidí „patřících někam“ (somewheres) a lidí „nepatřících nikam“ (anywheres). Tato dichotomie představuje snad nejzajímavější popis současné společenskopolitické situace, jaký se v posledních letech objevil, a neškodí ji veřejnosti doporučovat. Ale protože je to Václav Klaus, uplatnil ji na Milana Kunderu a Václava Havla způsobem, který je účelový, zavádějící a nefér.
Viktoru Orbánovi ani jeho kritici nemohou upřít, že je mimořádně schopný (a všehoschopný, dodávají jedním dechem). Kromě domácích politických úspěchů sehrává již dnes na evropské politické scéně výrazně větší roli, než jaká by odpovídala reálnému významu Maďarska. Ale Orbánovou ambicí je udávat směr celé Evropě. Rozjel proto vysokou hru, jejíž součástí je také budování určitého intelektuálního zázemí, platformy pro nekonformní názory.
Před pětadvaceti lety se odehrála genocida ve Rwandě. Je až neuvěřitelné, jak se svět od té doby změnil. Ta událost samozřejmě zůstává stejně strašná – během tří měsíců bylo zabito asi 800 000 příslušníků kmene Tutsiů, asi 80 procent. Za jeden z charakteristických rysů holocaustu se považuje, že zabíjení prováděl průmyslovým způsobem, ale mačety v rukou většinových Hutuů byly efektivnější než Cyklon B a plynové komory – Hutuové zabíjeli rychlejším tempem než nacisté.
Je to trochu jako narozeniny nezvedeného dítěte, s nímž se na veřejnosti nechlubíme. Před pěti lety převzali na Ukrajině moc tzv. prozápadní politici, známí pod šifrou Majdan. Ale žádné bilance toho, co se s touto strategicky významnou a velkou zemí na východní hranici EU za těch pět let stalo, se nevyskytují. Skutečnost, že po prvním kole prezidentských voleb vede nad dosavadním, „majdanovským“ prezidentem televizní komik Volodymyr Zelenskyj.
Češi mají pro svérázný region bývalé Podkarpatské Rusi slabost, jelikož připomíná časy největší slávy Československa. Nostalgie pramení z faktu, že se mnohonárodnostní Podkarpatská Rus před sto lety stala součástí nového československého státu. Bylo to však především dílo Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, které vtisklo nejvýchodnější části první republiky onen mytický nádech, který zapsal hornatý karpatský region do povědomí několika generací Čechů.
Ve střední Evropě člověk usedlého typu moc dobrodružství nezažije. Musí si je připravit sám. Třeba se překliknout při zabukování penzionu a zjistit to až večer při pohledu na displej telefonu, který se vám vzápětí vybije. Jenže to už jste na cestě do města, které vůbec neznáte, ale na mapě (ti usedlejší s sebou pořád vozí mapy papírové), když se ni podíváte, vidíte, že nádraží je od centra, kde má být ten penzion, vzdáleno asi pět kilometrů.
Hrozby obchodními válkami, které spustil americký prezident Donald Trump, a brexit přitahují pozornost k otázce, kdo je dnes na kom ve světě obchodně závislý. Kdo může být omezením obchodu nejvíce zasažen, a kdo má proto přirozený zájem na tom, aby se udržel. My patříme k těm nejvíce motivovaným. Máme jednu z nejvíce otevřených exportních ekonomik na světě. A z celé Evropy máme zároveň vůbec největší závislost na svém největším obchodním partnerovi. V našem případě na Německu.
Dne 10. listopadu 2017 se první místopředseda ANO Jaroslav Faltýnek sešel v brněnských hotelech s ředitelem firmy Kapsch Karlem Feixem a poté s předsedou antimonopolního úřadu Petrem Rafajem, přitom se s nimi bavil o miliardové státní zakázce na správu mýta v letech 2020–2029. Schůzky odposlouchávali policisté pověření vrchním státním zástupcem z Olomouce Ivem Ištvanem. Netrvalo sedmnáct měsíců a 7. března 2019 proběhla razie ve firmě Kapsch, na antimonopolním úřadě i u Faltýnka doma. Po měsíci spekulací a politických potyček, při kterých byli k odstoupení vyzváni Faltýnek, Rafaj, Ištvan a další včetně ministra dopravy Dana Ťoka, se žádné korupční podezření nepotvrdilo. Ukázalo se něco jiného. Česká republika je zvláštní rezervace, kde se každá významnější státní zakázka řeší, jako kdyby byla součástí dětské hry na četníky a zloděje.
Nedávno uplynulo již pět let od počátku dramatických událostí na východě Ukrajiny, po nichž vypukl rozsáhlý ozbrojený konflikt se skrytou účastí Ruska. Na Donbasu fakticky existují dvě „lidové republiky“ a pod kontrolou Moskvy zůstává i Krym. Na Ukrajině se však opět ozývají hlasy, podle nichž by k ničemu z toho nedošlo, kdyby se Kyjev začátkem 90. let rozhodl jinak a ponechal by si odstrašující potenciál. Mají pravdu?
Zatímco česká policie se po teroristickém útoku v novozélandském Christchurchi okázale sledovala schvalování trestného činu na sociálních sítích, svět, zejména ten anglicky mluvící, řešil navíc problém manifestu christchurského vraha. Byl to takový laboratorní pokus, na němž bylo možné sledovat všechny slabiny současného informačního managementu.
Ženy v České republice mají smutný úděl. Za svou klíčovou roli ve společnosti nedostávají spravedlivou náhradu, a když jim stát něco slíbí, pak to nesplní. Proto se pod heslem „Žádáme spravedlnost“ strhla bouře na sítích i v médiích. Skupina aktivistek se dokonce vydala na Úřad vlády s transparentem „Ho... pro Babiše“ a zanechala tam premiérovi obálky s použitými plenami.
Než jsem se letos v lednu vypravila do Tanzanie, neměla jsem moc přesnou představu, do čeho jdu. Afrika je velmi různorodý kontinent a jednotlivé země se od sebe výrazně liší. Mluvit o Africe jako o celku – a většinou ještě stylem: hladová, nebezpečná – je proto vždy problematické. Absolvovala jsem povinná očkování, nebála se, ale ani netěšila. Pomáhat jsem jela hlavně sama sobě; přemáhat vlastní úzkostlivost a pohodlnost. Kromě toho mě zajímalo, jak funguje pomoc Africe v lokálním měřítku.
Na útoku rasistického extremisty, který v novozélandském Christchurchi zabil 50 lidí, není bohužel nic nového nebo překvapivého. Nový byl pouze způsob, jakým o sobě dal vědět. Masovou vraždu streamoval živě přes Facebook. Na chystané video však upozornil na jednom z nejtemnějších koutů internetu, na stránce 8chan. Zavítat na tuto stránku v hodinách po atentátu bylo jen pro opravdu silné žaludky. Rasisté a neonacisté tam oslavovali smrt desítek lidí.
Chce-li český padesátník spatřit svou blízkou budoucnost, nechť vyrazí do maďarských termálních lázní. Nechce-li ji spatřit, neboť se jí trochu děsí, ať tam raději nejezdí! Nebyl to můj prvotní cíl, ale Bük a Sárvár a jejich fürdó, tedy lázně či prostě koupaliště, stály na cestě tripu po západní Hungárii, takže jsem neodolal. Pro člověka s rozvinutou aquafilií, potřebou namočit se co nejčastěji do vody, je to svým způsobem rajská destinace.
Před několika lety, bylo to ještě před zvolením Miloše Zemana prezidentem, natáčel v Praze čínský filmový štáb seriál pro cestopisný kanál, na který se u nich dívá prý přes padesát milionů lidí. Celý jeden díl chtěli věnovat Milanu Kunderovi. Překlady jeho knih se v té zemi už několik let prodávaly v ohromných nákladech a zájem Číňanů se v té době podobal mánii, aspoň tak se o tom psalo.
Občanští demokraté a Piráti se spolu už od posledních parlamentních voleb před dvěma lety přetahují o post druhé nejsilnější politické strany v Česku, hlavního vyzývatele Andreje Babiše. Co průzkum, to jiný výsledek. Rozdíl zpravidla nebývá vyšší než čtyři procenta ve prospěch jedné či druhé strany. Při podpoře plus minus patnáct procent, kolem níž se obě strany dlouhodobě točí, to vypadá jako výrazný rozdíl. Když se ale vezme v úvahu, že průzkumy počítají u stran této síly se standardní statistickou chybou kolem dvou až tří procent, sledujeme velmi vyrovnaný souboj, což potvrdil i výsledek podzimních komunálních voleb v Praze.
Dav, který zaplnil Trafalgarské náměstí a okolní ulice, byl početný. Policie jej později odhadla na dvě stě tisíc lidí. Jak přicházeli další a další účastníci protestu, nálada se měnila, od anglicky poklidné až ke konfrontační. Kolem čtvrté odpolední začala jízdní policie vytlačovat dav do rohů náměstí, v 16.30 do shluku lidí vjely čtyři policejní dodávky. Demonstranti na ně zaútočili tyčemi. Během pár desítek minut se pokojný protest změnil v násilnosti.
Donald Trump hraje v tuto chvíli několik asijských partií najednou. Jednak se pokouší zbavit Korejský poloostrov jaderných zbraní. Zatím neúspěšně, jak víme. Kromě toho chce ale také uzavřít jakýsi nový obchodní pakt s Čínou. Obojí je pro nás jako Evropu důležité. První pro naši bezpečnost, druhé pro naše peněženky.
Vlci se šíří všude v Evropě. Ukazují na ještě závažnější fenomén, kterým je vylidňování evropského venkova. Italští ochranáři vyrážejí do Apenin, vyjí a pak poslouchají, kolik vlků jim odpoví. Je jich stále víc, protože v horách téměř přestaly existovat lesní samoty a zanikají desítky vesnic. V Srbsku či Makedonii dnes naleznete podhorské oblasti, kde jsou zbývající vesnice od sebe vzdáleny desítky kilometrů. Bývalí vesničané pak bydlí na sídlišti přerostlého města, které se potýká s nedostatkem vody a práce.
Do Šoproně jsem přijel pozdě večer, z rakouského vlaku, který před dvěma hodinami vyjížděl ze stanice Bratislava-Petržalka a po hodině projel Vídní, jsme vystoupili asi tři. Pěkná, čistá a už zcela prázdná souprava odjela hned do cílové stanice Deutschkreutz, která je už zase v Rakousku. Nádraží, postavené po válce na místě vybombardovaného, bylo tiché a lehce ošuntělé, na lavičce v hale sedělo pár nádražáků v oranžových vestách a něco žvýkalo.
„Cestujte rychleji než dřív,“ vyzývají České dráhy a jejich hlavní konkurent RegioJet přizvukuje: „Cestujte rychle, pohodlně a s nadstandardními službami.“ Oba si pak chválí rekordní počet cestujících v minulém roce, dohromady nějakých 190 milionů. Premiérem by nesměl být Andrej Babiš, aby se do marketingového chóru nepřidala také vláda.
