Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Sledování hokejového šampionátu mívá pro zdejšího fanouška v posledních letech dvě fáze. V té druhé (zhusta počínající ve čtvrtfinále) začnou optimistickým patriotismem nabušené reklamy, jež ženou naše chlapce do útoku, působit hořce až výsměšně, divák tou dobou totiž už dobře ví, že to letos zase nedopadlo. Na probíhajícím mistrovství v Lotyšsku v jednu chvíli dokonce hrozilo, že ten „hořký úsek“ začne už ve skupině.
K rozebíraným tématům dneška patří krize maskulinity, bezradnost mužů při snaze najít pro sebe místo ve světě, v němž pro tradičně chápané mužské ctnosti nemusí být moc místa. Pokud si někdo chce počíst o tom, co všechno dělají muži špatně, nemusí trpět obavou z nedostatku příležitostí. Dánský film režiséra Anderse Thomase Jensena by bylo možné brát jako příspěvek k podobným debatám, není to ale politické dílo a mírou empatie vůči svým postavám překonává placatou charakterizaci a polopatistickou doslovnost typickou pro soudobé angažované umění.
V květnu 1921, právě před sto lety, byla v pražském Karlíně na svém ustavujícím sjezdu založena Komunistická strana Československa, jedna z nejpočetnějších a vůbec nejsilnějších komunistických partají na světě. S dědictvím čtyřiceti let její vlády se země někdejšího Československa vypořádávají ještě dnes. V českém parlamentu i třicet let po revoluci zasedají komunističtí poslanci, jejichž hlasy v posledních rocích držely u moci vládu Andreje Babiše.
Poslanec TOP 09 Dominik Feri předevčírem složil mandát a oznámil, že nebude kandidovat v příštích volbách. Nic jiného mu taky nezbývalo.
Jsou odstřižení od světa, nemají jiný zdroj informací než odborářský tisk. Mnoho obrazů, na nichž by oko spočinulo s chutí, se v něm nenajde, krása tak chybí. Jen občas, když svou politiku na stránkách vysvětluje sličná ministryně.
Válka je pokračování politiky jinými prostředky, zní často citovaná Clausewitzova poučka. Kulturní válka, která probíhá na současném Západě, je často vnímána podobně – jako boj o vyřešení nějakého politického problému. A to řešení může být mocenské, politické. Stoupenci pokroku se pokoušejí svoje ideologické představy vtělit do zákonných norem, nastavit podle nich politiku. Obránci statu quo nebo vůbec tradice se zas snaží politickými prostředky vzestup „woke“ ideologie zastavit.
Se značnou intenzitou se tuzemští uživatelé sociálních sítí zapojili do „kelímkového diskurzu“. Tématem byla pietní akce na Pražském hradě, připomínka obětí covidu. Na hradních nádvořích hořelo na jejich památku třicet tisíc svíček. Reakce na tenhle způsob připomínání zesnulých byla ovšem, mírně řečeno, nejednoznačná. Část uživatelů v tom viděla snahu trumfnout pietu Milionu chvilek pro demokracii na Staroměstském náměstí. Podobnost akcí je ale jen povrchní.
Start předvolební kampaně koalice Pirátů a STAN vyvolal – především na sociálních sítích – značný ohlas. Ne ovšem toho typu, o který by představitelé toho spojenectví moc stáli. Velmi sdílená a komentovaná byla společná fotka lídrů koaličních kandidátek, samí dynamičtí pánové v modrých oblecích a elegantních botkách, žena mezi nimi byla jen jediná.
Třísté výročí blahořečení Jana Nepomuckého se do zdejší veřejné debaty zapsalo především sporem o přelet stíhaček nad pražským Karlovým mostem. Jeden si může myslet svoje o politice pražského arcibiskupa Dominika Duky a jeho provazování zájmů „trůnu a oltáře“, a stejně mu to „vítězství“, které na sváteční den zajistilo nebe bez gripenů, může připadat značně malicherné. Ke sváteční příležitosti si připravil projev také prezident Miloš Zeman.
Za těch pár roků, co nakukuju na sociální sítě, jsem pochopil jednu věc. Neexistuje hustěji osázené a brizantnější výbušninou nadupané minové pole než jakákoli debata, která se třeba jenom okrajově týká... porodů. Pokusím se proto v následujících řádcích vystupovat se zdrženlivostí přiměřenou tomuto poznání. K porodu došlo v domácnosti moderátorky a zpěvačky Emmy Smetany, známé to osobnosti nadané mnoha talenty, mezi nimi i vzácnou schopností nepropásnout příležitost pochválit se.
Je docela osvěžující setkat se s dílem, jehož autoři možná neměli ambice úplně největší, rozhodně se nesnažili „přepsat historii“, avšak ty záměry, jež měli, se jim povedlo naplnit prakticky dokonale. Člověku se někdy zdá, že takových je čím dál méně, daleko častěji narazí na velice chabé práce, jež svou existenci ospravedlňují pomocí různých křečovitých „vysvětlivek“. S radostí proto oznamuji, že sedmidílná minisérie Mare z Easttownu z produkce HBO mezi příklady takové neokázalé perfekce patří.
Od pondělka budou otevřeny zahrádky restaurací zpočátku zřejmě jen pro otužilejší, předpověď počasí nestojí za moc. Nebude tam ale smět hrát hudba, vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček včera na CNN Prima také vysvětlil, že tam nebude smět fungovat wi-fi. „... není cílem, aby se tam zejména mladí lidé potkávali, dali si jedno pivko a seděli tam čtyři hodiny.“
Doplňovací volby a místní volby v Británii nedopadly dobře pro labouristickou opozici, udržela sice úřad starosty Londýna, utrpěla ale řadu ztrát, tou nejvíc symbolickou z nich je prohra v doplňovacích volbách v Hartlepoolu, kde poprvé v historii vyhráli konzervativci. Obvod patříval do někdejší „rudé zdi“, pásu dělnických distriktů na severu Anglie, která se ovšem v minulých parlamentních volbách v roce 2019 značně rozdrolila. A drolí se dál.
Dnes spíš ze světa. Žijí tam všelijací lidé, snad vám to neuniklo. Mezi nimi i Justin Bieber. To je, prosím pěkně, populární zpěvák. Kanaďan. Má obrovské množství fanoušků a fanynek, není možné mu upřít, že do svých písní dává srdíčko. Taky je oblíbeným objektem okázalé nenávisti ze strany těch, kdo potřebují dát nějakým snadno srozumitelným způsobem najevo, že jim vadí hudební průmysl a jeho marketingově vytvářené hvězdičky a tak dále a tak podobně.
Kritik by měl být věrný svému zážitku, řekl kdysi Jiří Cieslar, významný český filmový publicista a vysokoškolský učitel. V praxi to tak ale často nebývá. Nemálo z ambiciózních textů (nejen) o filmu zážitek svých autorů v konfrontaci s kritizovaným dílem ignoruje a někdy třeba i popírá, konstatuje třeba netušené hlubiny díla, jež ve skutečnosti kritika strašlivě nudilo.
Od příštího pondělka by lidé v Česku neměli nosit venku roušky či respirátory (pokud se tam nebudou bavit ve větších hloučcích), rozhodla o tom vláda. Skončí tak opatření, které bylo pro současnou pandemii nejvíc symbolické a vzbuzovalo často emotivní reakce. Skončí ovšem v době, kdy už nebylo většinově dodržováno, navíc po delší dobu a zhusta také z naprosto pochopitelných důvodů.
Na sociálních sítích to po 17. dubnu, kdy velmi znejistěle působící Andrej Babiš a Jan Hamáček přišli se zprávou o ruských agentech a výbuchu ve Vrběticích, značně bouchalo. Silných názorů bylo hodně, i nějaké memy se našly, mě zaujalo srovnání fotografií znaveného ministra vnitra a Bodieho ze seriálu Profesionálové. Ta podobnost je skutečně značná, ještě jsem ale nepřišel na to, co z ní vyplývá.
Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji.
Další střelivo pro kulturní války. Spisovatel Blake Bailey (mj. autor oceňované biografie amerického spisovatele Johna Cheevera) letos publikoval životopis ikonického amerického autora Philipa Rotha.
Miloš Zeman si na veřejnou reakci k vrbětické kauze vzal týden, velký praktický význam to nemělo, jistě tak ale vytvořil atmosféru očekávání, přitáhl ke svému vystoupení na TV Prima pozornost, dodal mu punc čehosi zásadního. Nic z toho samozřejmě nebylo adekvátní obsahu prezidentových slov. Jeho nedělní promluva a následný rozhovor s moderátorkou Terezií Tománkovou byly předvídatelným sledem „zemanismů“.
Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní
O Facebooku se někdy říká, že je to sociální síť pro starší lidi, něco na tom asi je, nebo to tak aspoň z mé pozorovatelny vypadá (ze zřejmých důvodů). Jeden taky může sledovat a porovnávat různé strategie vyrovnávání se s „procesem stárnutí“, někdo ho přijímá, někdo popře, někdo si zoufá, někdo se radostně opájí nostalgií. Mezi velmi agilní a sledované uživatele patří třeba úspěšný vývojář počítačových her Daniel Vávra.
Není potřeba z něj dělat „dokonalou oběť“, něžného obra a podobně, to, co se mu stalo, bylo hrozné nikoliv proto, že se to stalo zrovna jemu, příkladnému a nevinnému. Nemělo by se to stát nikomu.
O dalším směřování Česka se i po sobotní tiskové konferenci bude rozhodovat v podzimních volbách, těžko říct, jestli na ně bude mít vrbětická kauza – navzdory svojí nesporné závažnosti – velký vliv.
O kinematografii i literatuře postkomunistických zemí se někdy píše jako o přesycených historií, kritici údajné zahleděnosti do dějin ji popisují jako bezpečnou volbu. A taky vycházení vstříc publiku, které má vstřícně podaná vyprávění o dějinách rádo, dokládá to třeba komerční úspěch próz Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, filmů Krajina ve stínu a Šarlatán, jež si letos rozdělily České lvy, Nabarveného ptáčete, které posbíralo nejvíc těch cen loni.
Minulý pátek kolem poledne se mnoho uživatelů rozličných světonázorů i pohlaví sjednotilo v zármutku – zemřel vévoda z Edinburghu a manžel britské královny Alžběty princ Philip. Připomínala se v té souvislosti jeho v mnoha ohledech příkladná životní dráha. A samozřejmě se objevovaly i výběry jeho pověstných fórků, mnohdy neuctivých, nejenom podle dnešních měřítek.
Budu trochu osobní, pro jednou se to snad snese. Po domácím utkání pražské Slavie s Leicesterem, které z tribun sledovali vybraní VIPové, a následném „diskurzu“ jsem napsal článek s titulkem „Je těžké být slávistou“. Uplynulo pár týdnů a... je to ještě horší.
Pandemie nemoci covid-19 nepůsobí jenom ztráty na životech a tělesné oslabení těm, u koho choroba měla vážný průběh. Poslední dobou se často mluví také o psychických dopadech pandemie – jak ve vztahu k nákaze samotné a úzkostem a dalším psychickým potížím, jež může vyvolávat, tak o vlivu omezení, vyhlášených jako reakce na ni. O psychice dětí, které nemohou do školy a přicházejí nejenom o možnost plnohodnotného vzdělávání, ale i o sociální kontakty, o dopadech uzavírky na dospělé, kteří mohou být vystaveni existenčním potížím, zakoušejí nejistotu, život v izolaci může neblaze ovlivňovat jejich vztahy.
Sociální demokracie bude dál stranou, jíž ve volbách hrozí anihilace. Ale třeba Jan Hamáček vyrazí do Moskvy, získá tam pro český lid cisterny vakcín, v zemi se všechno v dobré obrátí a lid předsedovi sociální demokracie ve volbách projeví neskonalou vděčnost (skoro by se zdálo, že sputnik v tuzemském diskurzu hraje podobnou úlohu jako svého času lithium).
Vypadalo to, že Karel Marx tenkrát trefil hřebík na hlavičku: „Historie se opakuje. Poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška.“ V českých podmínkách ale tahle zásada zhusta neplatí. Na frašku dojde už při „premiéře“, u „reprízy“ ovšem existuje značná šance, že stupeň fraškovitosti bude ještě vyšší. Ukazuje se to na současném dění kolem České televize, které v mnohém připomíná památnou televizní krizi na konci roku 2000.
