Za těch pár roků, co nakukuju na sociální sítě, jsem pochopil jednu věc. Neexistuje hustěji osázené a brizantnější výbušninou nadupané minové pole než jakákoli debata, která se třeba jenom okrajově týká... porodů. Pokusím se proto v následujících řádcích vystupovat se zdrženlivostí přiměřenou tomuto poznání.

K porodu došlo v domácnosti moderátorky a zpěvačky Emmy Smetany, známé to osobnosti nadané mnoha talenty, mezi nimi i vzácnou schopností nepropásnout příležitost pochválit se. Tři týdny po porodu postovala na Instagramu svoje fotografie, vypadá na nich, řekněme, ne úplně typicky pro skupinu „ženy tři týdny po porodu“, v doprovodném textu se zamýšlí nad tím, jak se jí toho pozoruhodného výsledku podařilo dosáhnout. Některé uživatelky tím byly vyprovokovány k debatě. Podle části z nich se Emma Smetana dopustila vážného prohřešku – projevila nedostatek solidarity s těmi matkami, které tři týdny po porodu nevypadají vysloveně „magazínově“, nebo se tak aspoň necítí, sobecky jim nasypala sůl do ran, přispěla k tlaku, který na ně vyvíjí společnost, jež od nich vyžaduje, aby naplnily často absurdní ideál krásy. Druhé zas hájily právo Emmy Smetany postovat svoje fotky, aniž by za to byla morálně odsuzována. Můj názor, předesílám, není silný. Uznávám, že zvlášť na dospívající dívky a chlapce mediální svět, do něhož patří i sociální sítě, tlačí hodně a že to může mít až zničující následky. Nedomnívám se ale, že odpovědí na frustraci a třeba i horší následky, které to může působit, je snaha dosáhnout toho, aby všechny podněty, které nějaké nelibé pocity spouštějí, byly eliminovány. Aby jednou nastaly krásné časy, v nichž Emma Smetana nebude postovat tři týdny po porodu svoje fotky a jiné ženy by se díky tomu třeba cítily o to líp. Jako schůdnější se mi zdá cesta, na níž se ty strádající ženy nějak naučí nedělat si hlavu z toho, jak vystupuje či vypadá Emma Smetana. Jistě, hraběcí rada, ale naplnění toho všeobecně ohleduplného ideálu by podle mě nepřineslo ohleduplnější společnost, jenom veřejnou debatu omezenou na nějaká prefabrikovaná slovní spojení, v níž by se nakonec stejně nikdo necítil dobře.

Podobné je to i s tím „inkluzivním jazykem“, který prý má zohledňovat všelijaké genderové identity a jejich variace, jeho smyslem je, aby se všichni cítili zastoupeni, nikdo nebyl vylučován, marginalizován. Výsledkem ale často je jazyk totálně byrokratizovaný a odlidštěný a navíc uživatelsky dost nevstřícný – vyjadřování komplikuje, místo aby ho zjednodušoval, jeho psaná forma se často nedá použít v mluvené řeči (viz často užívaný znak *). Jistý rozruch minulý týden způsobila členka americké Sněmovny reprezentantů Cori Bushová, která v debatě o zdravotní péči a černošských ženách používala pro matky termín „birthing people“, tedy rodící lidé, těžko si představit nějaký víc odosobněný termín. A navíc by to udělalo neplechu ve filmu, budou ikoničtí drsňáci v klíčových momentech snad používat novotvar „birthingpersonf*cker“?

Vyznamenala se také CIA, uživatelé rozličných politických přesvědčení se vysmívají její propagační kampani, především některým videím ze série Humans of CIA, jež má výzvědnou službu prezentovat s jaksi lidskou tváří. Značně na sílu se v nich používá ten nejpokrokovější slovník, protagonistka jednoho z videí je charakterizována mimo jiné jako „cisgender mileniálka“, jíž byla „diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha“. Náborový apel takové reklamy se dá jenom těžko popřít. Zajímalo by mě ale, jakým způsobem ta videa „čtou“ lidé, proti nimž CIA pracuje. Třeba... já nevím... prezident Si. Čelo se mu orosí studeným potem, tajemník honem přistrčí křesílko, aby sebou hlava státu náhodou nepraštila. Tak k tomu přece jenom nakonec došlo. Vytáhli proti nám ten nejtěžší kalibr. Úzkostného mileniála. Legrace skončila, soudruzi. Okamžitě vyklízíme Jihočínské moře a uznáváme nezávislost Tchaj-wanu. Kdyby mě někdo sháněl, tak budu v bunkru. (O kauze viz též Weissův výběr na str. 58 – pozn. red.)