Ondřej Štindl - redaktor a komentátor

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Číst klasiky, když končí svět

Prazvláštním zážitkem bylo sledovat na sociálních sítích zhroucení Afghánistánu. Jako kdyby se na člověka valila koule nesourodých slov splácáných dohromady v tuhou hmotu, rostla a rostla, jak se nabalovala další vyjádření. Jeden si tak mohl říkat, že sleduje historii v přímém přenosu anebo srážku reality, nějaké fatální a krvavé skutečnosti, s interpretační mašinou, která ji proměňuje v kanonenfutr pro názorové střety, práškový substrát pro krmnou směs. Vlastně nic nového. Jenom ty konkrétní okolnosti tu setrvalou povahu virtuálního „diskurzu“ nasvěcovaly ostřeji, než je obvyklé.

Hlavně neodpustit Tomášovi

Film Chyby režiséra Jana Prušinovského podle scénáře Romana Vojkůvky v kontextu zdejší produkce patřil k těm očekávanějším. Reakce na něj byly spíš pozitivní, k dílu ale padly i docela ostré výtky. To je normální, avšak povaha některých výhrad stojí za detailnější povšimnutí, ukazuje se na nich totiž jakási proměna toho, co se od (nejen) filmového umění očekává, přinejmenším v těch pokrokově smýšlejících kruzích.

Radosti časů „motivované nezvědavosti“

Před plus minus rokem jsem tady referoval o „velké kauze“, jíž žily sociální sítě za oceánem a ve značné míře i tamní média. Vyšlo o ní hodně textů (v New York Times dvanáct během jednoho týdne), mluvilo se o ní v televizi. Šlo o případ Amy Cooperové a jejího jmenovce Christiana Coopera. Příklad střetu reprezentantů dvou skupin – na jedné straně, řekněme, obsesivní pejskaři, na druhé lidé, kteří rádi kontrolují, jestli mají obsesivní pejskaři svoje miláčky na vodítku tam, kde je to uloženo. Musím říct, že v tomhle sporu jsem přísně neutrální a k žádné z jeho stran nechovám výrazné sympatie.

Bezduchost zdi a duch písně

Dnes je to šedesát let ode dne, kdy se začala budovat berlínská zeď. Symbol rozdělené Evropy a také režimu, který po válce zavládl v její východní části. Její pád se považuje za faktický konec komunistického „tábora míru“. Berlínská zeď sloužila nějakému praktickému účelu – zabránit lidem z východního Berlína utéci do západního sektoru města. Především byla ale silným symbolem režimu, jenž ho postavil.

Na koho myslet po vraždě ve Francii

Silné reakce v pondělí vzbudila zpráva z Francie. Čtyřicetiletý rwandský žadatel o azyl Emmanuel Abayisenga zavraždil katolického kněze Oliviera Maireho. Pachatel je zjevně duševně nemocný člověk, o kterého se komunita montfortiánů, k níž zavražděný patřil, starala několik let. Sám je katolík, byl členem skupiny, jež se v roce 2016 setkala s papežem Františkem, jeho žádost o azyl byla zamítnuta, třikrát obdržel příkaz opustit zemi, loni se pokusil zapálit katedrálu v Nantes.

Všichni do šiku za Scarlett J.!

Slavná filmová herečka Scarlett Johanssonová podala žalobu na mocnou filmovou společnost Disney. Firma ji měla poškodit tím, že film Černá vdova s Johanssonovou v hlavní roli souběžně s premiérou v kinech nasadila i do programu svojí placené streamovací služby Disney+. S herečkou to rozhodnutí nijak nekonzultovala, Johanssonová přitom měla ve smlouvě zaručená procenta z tržeb v kinech, nasazením filmu do streamu přišla o hodně peněz, protože diváků do kin přišlo úměrně tomu méně.

Věřit vědě? A není to protimluv?

Každá doba má svoje slogany a hesla, dnešek tím spíš. Jedno z často používaných hesel je dnes „věř ve vědu“ (Believe in Science). Pomáhá nějak definovat společenské rozdělení na „věřící“ a „nevěřící“, nejprve ve sporech o klimatickou změnu (na tričku ho mívala napsané Greta Thunbergová), dnes také ve střetu se stoupenci očkování a jeho odmítači.

To málo, co se dá říct o umění

Od cyklu s názvem Malujeme s Johnem by jeden čekal a), že v něm bude vystupovat nějaký John, a b), že bude malovat a zasvěcovat diváky do nějakých fíglů svého řemesla, motivovat je, aby třeba zkusili něco namalovat sami. Dokumentární minisérie toho jména splňuje podmínku a, na bod b však rezignuje až okázalým způsobem. Ukazuje sice malujícího Johna, o procesu malování a jeho výsledcích ale nepadne ani slovo, jakkoli se v ní mluví docela hodně.

Mohou lidstvu něco přinést vesmírné sny miliardářů?

Zakladatel firmy Amazon a nejbohatší člověk na světě Jeff Bezos si 20. července užil jedenáct minut ještě větší slávy, než je v jeho případě obvyklé. Tak dlouho totiž trval let rakety New Shepard vyrobené Bezosovou společností Blue Origin, na jejíž palubě byli kromě podnikatele jeho bratr Mark, dvaaosmdesátiletá Wally Funková a osmnáctiletý Oliver Daemen, který byl platícím „vesmírným turistou“.

Činitelé na dovolené

Okurková sezona. Hodně fotek z dovolených s dětmi. Přiznávám – cizí děti mě moc netangují a cizí dovolené už vůbec ne. Mě zajímá pouze a jedině moje dovolená, dočkat bych se měl už brzo, držte mi palce. Pro veřejné činitele všech kalibrů představují prázdniny příležitost ukázat, že jim nic lidského není cizí a že při všem tom veřejném činitelství si rádi dopřejí prostá lidová potěšení, jsou v tom stejní jako my všichni ostatní.

„Názorová mašina“ a snahy o její kontrolu

Pražský magistrát má vyzvat městské firmy a organizace, aby neinzerovaly v médiích, jež jsou podle spolku Nelež dezinformační. Je to další projev boje proti dezinformační scéně. Z něj se stalo široce a někdy taky docela vášnivě diskutované téma. Lidé a média definující se jako opozice vůči mainstreamu (je dost těžké dnes definovat, co to vlastně ten mainstream je) snahy dezinformátory na mediální scéně nějak ostrakizovat často označují za plíživý nástroj cenzury nepohodlných názorů.

Souvislosti honitby

Hlavní postavou tuzemského internetu byl po několik dnů lékař Vlastimil Voráček, který – jak známo – odletěl na hry neočkovaný, mezi cestujícími speciálu do Tokia bylo po příletu zjištěno několik nakažených včetně něho a právě o doktoru Voráčkovi se spekuluje jako o možném zdroji nákazy, on tvrdí, že to zdaleka není jisté, sám se mohl v letadle nakazit od někoho jiného. Ta story na sítích silně rezonovala, nejčastěji jako příklad specifického fungování tuzemských institucí – poslat na olympiádu neočkovaného lékaře je zvláštní nápad, nejenom kvůli zdravotním rizikům.

Menší zlo

Andrej Babiš může dnes spát klidněji než před několika týdny. Zatím ještě stále počínající kampaň před podzimními volbami se pro něj vyvíjí dobře, vlna, jež nesla nahoru Piráty, zdá se, opadá, druhá opoziční koalice taky nezažívá žádný raketový vzestup. Navíc to vypadá, že by vládní ANO mohlo získat dalšího důležitého spojence, který by mohl k případnému spojenectví přihodit pár důležitých procent – Šlachtovu Přísahu.

Zpověď kajícného opičáka

Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.

Po dvaceti letech jsme všichni (tak trochu) Američané

Západní svět se zvolna a s obtížemi vymotává z pandemie nemoci covid (snad se to vyvine dobře), její společenské, ekonomické a další následky ale bude pociťovat ještě roky, nástup infekce představuje předěl v životech společenství i jednotlivců. Člověk často v konverzaci slyší nebo používá termíny „před covidem“ a „po covidu“, jako kdyby ta nemoc přinesla nový letopočet.

Babišovi užiteční uživatelé

Se suverenitou starého praktika ovládl koncem minulého týdne českou část sociálních sítí Andrej Babiš. Lidé mu to s chutí baštili. Ve čtvrtek oznámil, že následujícího dne „řekne pravdu“. A vydal předvolební spis napsaný žoviální a „kámošovskou“ babišovštinou, jak ji už umí používat premiérův PR tým. Uživatelé spolupracovali docela ochotně, udička asi byla příliš velká a návnada příliš lákavá na to, aby nezareagovali.

Nečekaní dědicové kolonialismu

Reakce médií a společenských elit na to byla pochopitelně ostře odmítavá. Do těch odsudků se ale vešli fotbaloví fanoušci jako společenská skupina, jako reprezentanti nižší třídy anglického obyvatelstva, proti nimž jako celku je potřeba rázně zakročit. Přitom – video ze rvačky v útrobách Wembley je skutečně nechutné, víc bitek ale tímhle způsobem dokumentováno nebylo.

Plánovači v nesnázích

Jsme uprostřed sezony divných filmů. Kina jsou sice již otevřená, není v nich ale moc co hrát, část pozdržených velkých premiér si studia „suší“ na pozdější dobu, během uzavírek se toho navíc moc nenatočilo, některé filmy, které se do zdejších kin teď dostaly, mohli diváci vidět už dřív, pokud o to hodně stáli. Nejde jen o pandemií způsobenou krizi, filmová distribuce prochází výraznou změnou modelu, stále větší část kinematografické produkce kinosály míjí úplně a směřuje rovnou na streamovací služby

Angličané na hřišti, Piráti na síti

Skončil evropský šampionát ve fotbale, ve finále Italové porazili Angličany, uživatelé měli názory. Až překvapivě častá byla vyjádření spokojenosti s výsledkem, kontinentální Evropa na Angličany zanevřela. Po prohraném zápase ovšem fanoušci Anglie dostali příležitost projevit to, v čem tradičně vynikají, tedy schopnost zachytit, verbalizovat svoje zoufalství a identifikovat je jako důležitou součást údělu osobního i národního. Přinejmenším u mě si tím trochu vyspravili reputaci.

Apokalyptický optimismus Paula Kingsnortha

Mašina. Velice zlověstné slovo. Sugeruje neúprosnou sílu napřenou jedním směrem, s níž nemá praktický význam smlouvat nebo se proti ní stavět, sešrotuje vše, co jí stojí v cestě, pohltí jednotlivce a promění ho ve svou součástku, jednající a myslící jen v mezích, které mašina stanoví, účastnou strojové synergie, která mašinu udržuje v chodu. Za takovou mašinu je možné považovat i současnou veřejnou debatu v podobě, již zprostředkovávají sociální sítě a jejich algoritmy, tzv. kulturní válku, která na současném Západě probíhá.

Anglie hraje finále Eura, a já jí nefandím. Co se to děje?

Tyto řádky vznikají ještě před výkopem včerejšího finále fotbalového Eura, mohlo se během toho utkání něco stát, co by změnilo rozpoložení, v němž to rozhodující utkání očekávám. Ale divil bych se. Zjišťuju také, že v té své rozpolcenosti zdaleka nejsem sám. Zjednodušeně řečeno: kdyby se mě někdo před cca pěti lety zeptal, komu budu fandit, budou-li proti sobě ve finále velkého turnaje hrát Anglie a Itálie, bez váhání bych odpověděl, že Anglii. Jedenáctého července 2021 je ale moje odpověď opačná. Důvodů pro to je víc.

Písně k letním tripům

Truismus na úvod: žijeme v éře nadbytku hudby. Posloucháme ji i na místech, kde bychom o to třeba ani nestáli (viz mj. dlouholeté boje proti hudebním rádiím v hospodách). A ve chvílích, kdy o ni stojíme, jí máme v dosahu několika málo kliků tolik, že člověk často skončí u věcí, které slyšel tisíckrát, případně se nechá vést počítačovým algoritmem. Jenomže počítačové algoritmy to s námi nemyslí dobře, to je třeba mít na paměti.

Mít tak kvalitu...

Na sociálních sítích nerušeně pokračoval fotbalový diskurz a tak to máme rádi. Jeden pečlivý uživatel se pokusil dohledat „pacienta nula“ moru, který nakazil komentování fotbalu v televizi a debatování o něm. Samozřejmě mám na mysli nadužívání slova „kvalita“, často jako součásti surreálného slovního spojení „kvalita na míči“.

Selektivní paměť vojenského prokurátora

Igor Stříž, kterého ministryně spravedlnosti Marie Benešová vládě navrhuje do funkce nejvyššího státního zástupce (v současné době úřad po rezignaci Pavla Zemana vede jako první náměstek), před revolucí pracoval jako vojenský prokurátor, rovněž byl členem komunistické strany. Seznam Zprávy včera přinesly článek o některých případech, jež v době komunistického režimu žaloval.

Zvěst strašná od břehů moře Kaspického

Slyšte, ach, slyšte, Češky a Češi roduvěrní, strašnou to novinu od břehů moře Kaspického nesu. Pobita a poražena tam družina reků českých leží, slunce kavkazské do jich těl praží krutě. Z rozmaru chána Alijeva konala se tam bitva, rozmařilý vladař za šňůrky zatahal, a v jeho aréně dvě vojska se střetla na cestě k vítězství v turnaji rytířském.

Jak se „objevují“ videa?

Jednu dobu byly na sociálních sítích populární skupiny, které měly v názvu slovo přiznání, některé byly a jsou parodické, v jiných se uživatelé svěřují s věcmi, které by o sobě člověk dbalý své dobré pověsti neměl šířit. Učiním jedno takové. V těchto dnech byly zveřejněny fotografie oblečení, v němž bude česká výprava nastupovat při zahajovacím ceremoniálu na olympiádě v Tokiu. A moje první reakce byla něco jako: Trochu divné, to ano, ale vlastně proč ne.

Neodolatelný seniorský šarm Jeane Smartové

Hollywood je, jak známo, továrna na iluze a sluncem prozářené happy endy, realita světového centra zábavního průmyslu ovšem bývá – opět jak známo – všelijaká. I tam si lidé mohou se zvěčnělým Janem Vodňanským říkat: „Naše lesy nejsou žádným disneylandem.“ V místě, kde lidem jde o slávu, peníze a třeba taky realizaci nějakých jejich osobních vizí, to asi nemůže fungovat výrazně jinak. Život se tam s nikým moc mazlit nemusí a taky to nedělá.

Fotbal jako politika, kšeft a pohádka

V mnoha místech Evropy pokračuje mistrovství kontinentu v kopané. Dnes sledujeme podivným způsobem zorganizovaný turnaj, v němž jsou slyšet i silné ozvěny politických sporů a prohlubujícího se rozdělení uvnitř Unie. Na druhou stranu – nic nového. Fotbal je dlouhou dobu víc než jenom sport. Také o společenské či politické dimenzi probíhajícího mistrovství a jeho vnímání v různých zemích se debatovalo v Salonu Týdeník Echo.

Veliká poziční bitva na nebi nad Londýnem

Je krásné žít na kontinentu, kde po mnoho desetiletí panuje mír (s nějakými těmi výjimkami), kde národy nesoupeří na poli bitevním, ale jen na sportovních kolbištích, kde spory minulosti jsou již dávno zapomenuty a každý gentleman (woman) se řídí pravidlem, jež před lety zformuloval velmistr diskrétní komunikace Basil Fawlty: „Hlavně nemluvit o válce.“

Novější články Starší články