Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Den po aprílu, po mnoha prodlouženích a mnoha odkladech, oznámili ve švýcarském Lausanne americký a íránský ministr zahraničí, že dosáhli příslovečného průlomu v jednání o íránském jaderném programu. To, co zveřejnili, není ještě dohoda, nýbrž pouze parametry definitivní dohody, na kterou si strany daly čas do června.
Profesí Barbary Fiala je politický marketing. Její firma Prism Group má pobočku i v Česku, pomáhala prezidentskému kandidátovi Janu Fischerovi, momentálně ovšem pracuje jen na nepolitických projektech.
Prezident Miloš Zeman v Pressklubu na Frekvenci 1 připomněl, že počty vojáků NATO přesouvajících se po našem území v minulém roce byly v úhrnu vyšší.
Výraz politická korektnost se u nás používá už nějaký čas. Tento anglosaský import (přesný překlad by byl „správnost“) se ovšem ujal převážně v poněkud zplošťujícím významu: jako pojmenování oficiálního tlaku na zastírání pravdy. Zpravidla „pravdy“ týkající se nějaké znevýhodněné skupiny, nejčastěji Romů.
Janis Varufakis je ekonom, kterému se dařilo stát ne ve dvou, ale hned v několika světech zároveň. Byl politicky angažovaným komentátorem veřejného dění, žádaným řečníkem na konferencích moderní alternativní levice, jako je třeba záhřebský „Subversive festival“, z jehož tamního vystoupení v roce 2013 pochází Varufakisův nejnovější z dlouhé řady problémů.
Před několika dny proběhla na Twitteru diskuse několika českých novinářů nad otázkou, do jaké míry je u nás zabezpečena budoucnost demokracie. Kolega z Hospodářských novin Petr Honzejk vyjádřil názor, který nenarazil na protiargument: „Bohužel si myslím, že střední Evropa bude demokratická, jen pokud bude Západu stát za to, aby taková byla.“ Je to pravda?
Vražda ruského opozičního politika Borise Němcova, jež tak či onak jde na vrub Kremlu, znamená začátek nové, temné kapitoly v současném ruském vývoji. Proč je možné tak jistě tvrdit, že za Němcovovou smrtí stojí Kreml? Protože pokud Kreml vraždu přímo nenařídil, je přinejmenším přímo zodpovědný za atmosféru nenávisti, která udělala z lidí jako Boris Němcov veřejné škůdce.
Reportér a komentátor řeckého deníku Kathimerini Janis Palaiologos je autorem knihy Třináctý úkol Heraklův, v níž na příbězích z různých sektorů od výběru daní před odbory po univerzity popisuje, jak se řecká společnost dostala do těžké hospodářské krize a jak s ní dnes bojuje. Týdeník Echo se souhlasem autora přináší ukázky z jeho knihy.
Nová řecká vláda s marxistickou stranou Syriza hned po svém nástupu navenek zmírnila svoji radikální předvolební rétoriku a začala Evropské unii nabízet ústupky při vyjednávání o aténském dluhu.
Klíčová otázka nad ostře sledovanými dohodami v běloruském Minsku zní: Podařilo se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru.
Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.
Většina této (současné evropské) literatury je svou povahou extrémně psychologická a jen zbytkově sociální a zeměpisná. Jejím typickým vypravěčem je monologista podobající se autorovi, který vypráví o osobní bouři uprostřed společenské nehybnosti.
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků.
Kdo to byl, ten Rejžek? ptali se minulý týden mladší uživatelé internetu v reakci na falešnou zprávu o smrti jmenovaného kritika. Souběžné pobouření českého Facebooku nad tím, že provozovatel sociální sítě si osobuje právo využívat jejich fotografie a osobní údaje, sice postrádalo vtip, ale svědčilo o srovnatelné míře neznalosti.
Vaší redakce se zmocnil oligarcha, jehož zjevným záměrem je zlikvidovat všechno to, co dávalo vaší publikaci věrohodnost a díky čemuž si za dlouhá léta vydobyla své, ať už dnes třeba ohrožené, místo na mediální mapě? Co dělat? Dát výpověď? Teď, když tiskový trh, na jaký jste byli zvyklí, trpí poklesem, jehož konec nikdo neumí popsat?
Zaobírat se tím, jestli nad vámi ostatní za zády neohrnují nos, je tak trochu nedůstojné. Ale co když vám někdo z „nich“ poví, že je to pravda? Edward Lucas v článku pro European Voice vypočítal to, co považuje za chyby Západu po roce 1989. Mimo jiné uvádí: „Další velkou chybou po roce 1989 byla přezíravost vůči Východoevropanům.
Kdyby se zvyšování povědomí a informovanosti o nějakém problému rovnalo vyřešení problému, je Amerika nejbezpečnější zemí na světě. V měsících, které uplynuly od smrti Michaela Browna, přicestovalo do Fergusonu ve státě Missouri tolik novinářů, fotografů, aktivistů, politiků a celebrit, že kdyby tam byli zapřaženi do nějaké brigády, změnil by se Ferguson v kvetoucí místo.
V pravidelné nadílce bizarních výroků se zaručenou schopností někoho vytočit pokračoval prezident Miloš Zeman na návštěvě Kazachstánu. Zaujala dvojice výroků takřka diametrálně nesourodých, co se týče provenience a cílové skupiny. Člověk by snad obtížně hledal prohlášení, jež by se v hospodě setkalo se spontánnějším ohlasem, než že americký Budweiser je špinavá voda.
Peter Thiel je právě teď patrně nejzajímavější člověk, o kterém jste nikdy neslyšeli. Thiel (narodil se v roce 1957 v západním Německu, ale za rok se jeho rodina přestěhovala do USA) symbolizuje americké Silicon Valley. Není inženýr; vystudoval práva a nějaký čas pracoval na Wall Streetu, ale patřil k zakladatelům firmy PayPal, elektronického platebního systému, který v roce 2002 prodali eBay za 1,5 miliardy dolarů.
Existuje typ, který je očividný homo politicus, jenž by nemohl v životě dělat nic jiného, a zároveň z něj nemáme ani v nejmenším pocit, že by něco obětoval – politikaření je prostě jeho živel a někdy může dosáhnout rozměrů skutečné politiky.
Západ je dnes pod velkým tlakem Ruska. Nejenže Rusko má politickou, diplomatickou, rozvědnou a silovou strategii, která směřuje k dosažení politických cílů. Rusko má po dlouhé době neúspěšného přibližování se Západu dnes i ideologii, která říká, proč se mu nebude blížit, proč je ruská civilizace lepší a proč je Západ v úpadku.
Podle výjimečně rozsáhlého průzkumu, který uskutečnila firma Gallup v roce 2012 ve 151 zemích, by na celém světě chtělo celkem 640 milionů lidí emigrovat. To je 13 % světové populace. Naprostá většina z nich by se chtěla přestěhovat do některé z pár severoamerických a evropských zemí (a pak také do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů). Nejvíce z nich, 150 milionů, by chtělo do Spojených států.
Lze si představit zahraniční politiku amerického prezidenta víc zaskočenou dějinami, než je zahraniční politika Baracka Obamy vůči Iráku a Sýrii? Neklamnou známkou katastrofy je, že v posledních měsících nepřicházela nejtvrdší kritika ze strany republikánské opozice, ale ze strany bývalých činitelů samotné Obamovy administrativy.
Začíná se naše politika podobat té ruské? Na první pohled nic nemůže být vzdálenější. V naší politice intelektuály vystřídali lídři či manažeři s citem pro lidovost; vojácké vystupování Putina, jeho rodokmen KGB, průhledně fabrikované historky o jeho mužných fyzických výkonech – to vše je nám buď odporné, nebo k smíchu. Ve skutečnosti však procházka vnitřkem ruského politického soustrojí přináší docela silný šok z poznání.
Nikdo u nás nemůže říct, že by druhá světová válka a německá okupace byly zapomenuty. A tím méně může říct, že by byly zapomenuty českými politiky. A rozhodně ne Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Nezapomínat je jistě správné, ale ti dva (a leckteří jiní) občas budili dojem, že vzpomínají docela rádi, že to téma, jak se říká, občas instrumentalizovali.
Skotské referendum dopadlo pro hnutí toužící po nezávislosti neúspěchem. I tak ale přiživilo naděje všemožných separatistů v Evropě.
Barack Obama popsal už ve své knize Sny mého otce, jak našel víru v chicagské kongregaci, kterou vedl reverend Richard Wright. Šlo o společenství sdružující zejména úspěšné černošské členy vyšších středních vrstev, jeho členkou bývala nejbohatší černá Američanka Oprah Winfreyová.
