Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků.
Kdo to byl, ten Rejžek? ptali se minulý týden mladší uživatelé internetu v reakci na falešnou zprávu o smrti jmenovaného kritika. Souběžné pobouření českého Facebooku nad tím, že provozovatel sociální sítě si osobuje právo využívat jejich fotografie a osobní údaje, sice postrádalo vtip, ale svědčilo o srovnatelné míře neznalosti.
Vaší redakce se zmocnil oligarcha, jehož zjevným záměrem je zlikvidovat všechno to, co dávalo vaší publikaci věrohodnost a díky čemuž si za dlouhá léta vydobyla své, ať už dnes třeba ohrožené, místo na mediální mapě? Co dělat? Dát výpověď? Teď, když tiskový trh, na jaký jste byli zvyklí, trpí poklesem, jehož konec nikdo neumí popsat?
Zaobírat se tím, jestli nad vámi ostatní za zády neohrnují nos, je tak trochu nedůstojné. Ale co když vám někdo z „nich“ poví, že je to pravda? Edward Lucas v článku pro European Voice vypočítal to, co považuje za chyby Západu po roce 1989. Mimo jiné uvádí: „Další velkou chybou po roce 1989 byla přezíravost vůči Východoevropanům.
Kdyby se zvyšování povědomí a informovanosti o nějakém problému rovnalo vyřešení problému, je Amerika nejbezpečnější zemí na světě. V měsících, které uplynuly od smrti Michaela Browna, přicestovalo do Fergusonu ve státě Missouri tolik novinářů, fotografů, aktivistů, politiků a celebrit, že kdyby tam byli zapřaženi do nějaké brigády, změnil by se Ferguson v kvetoucí místo.
V pravidelné nadílce bizarních výroků se zaručenou schopností někoho vytočit pokračoval prezident Miloš Zeman na návštěvě Kazachstánu. Zaujala dvojice výroků takřka diametrálně nesourodých, co se týče provenience a cílové skupiny. Člověk by snad obtížně hledal prohlášení, jež by se v hospodě setkalo se spontánnějším ohlasem, než že americký Budweiser je špinavá voda.
Peter Thiel je právě teď patrně nejzajímavější člověk, o kterém jste nikdy neslyšeli. Thiel (narodil se v roce 1957 v západním Německu, ale za rok se jeho rodina přestěhovala do USA) symbolizuje americké Silicon Valley. Není inženýr; vystudoval práva a nějaký čas pracoval na Wall Streetu, ale patřil k zakladatelům firmy PayPal, elektronického platebního systému, který v roce 2002 prodali eBay za 1,5 miliardy dolarů.
Existuje typ, který je očividný homo politicus, jenž by nemohl v životě dělat nic jiného, a zároveň z něj nemáme ani v nejmenším pocit, že by něco obětoval – politikaření je prostě jeho živel a někdy může dosáhnout rozměrů skutečné politiky.
Západ je dnes pod velkým tlakem Ruska. Nejenže Rusko má politickou, diplomatickou, rozvědnou a silovou strategii, která směřuje k dosažení politických cílů. Rusko má po dlouhé době neúspěšného přibližování se Západu dnes i ideologii, která říká, proč se mu nebude blížit, proč je ruská civilizace lepší a proč je Západ v úpadku.
Podle výjimečně rozsáhlého průzkumu, který uskutečnila firma Gallup v roce 2012 ve 151 zemích, by na celém světě chtělo celkem 640 milionů lidí emigrovat. To je 13 % světové populace. Naprostá většina z nich by se chtěla přestěhovat do některé z pár severoamerických a evropských zemí (a pak také do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů). Nejvíce z nich, 150 milionů, by chtělo do Spojených států.
Lze si představit zahraniční politiku amerického prezidenta víc zaskočenou dějinami, než je zahraniční politika Baracka Obamy vůči Iráku a Sýrii? Neklamnou známkou katastrofy je, že v posledních měsících nepřicházela nejtvrdší kritika ze strany republikánské opozice, ale ze strany bývalých činitelů samotné Obamovy administrativy.
Začíná se naše politika podobat té ruské? Na první pohled nic nemůže být vzdálenější. V naší politice intelektuály vystřídali lídři či manažeři s citem pro lidovost; vojácké vystupování Putina, jeho rodokmen KGB, průhledně fabrikované historky o jeho mužných fyzických výkonech – to vše je nám buď odporné, nebo k smíchu. Ve skutečnosti však procházka vnitřkem ruského politického soustrojí přináší docela silný šok z poznání.
Nikdo u nás nemůže říct, že by druhá světová válka a německá okupace byly zapomenuty. A tím méně může říct, že by byly zapomenuty českými politiky. A rozhodně ne Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Nezapomínat je jistě správné, ale ti dva (a leckteří jiní) občas budili dojem, že vzpomínají docela rádi, že to téma, jak se říká, občas instrumentalizovali.
Skotské referendum dopadlo pro hnutí toužící po nezávislosti neúspěchem. I tak ale přiživilo naděje všemožných separatistů v Evropě.
Barack Obama popsal už ve své knize Sny mého otce, jak našel víru v chicagské kongregaci, kterou vedl reverend Richard Wright. Šlo o společenství sdružující zejména úspěšné černošské členy vyšších středních vrstev, jeho členkou bývala nejbohatší černá Američanka Oprah Winfreyová.
První, co člověka napadne, je: jak se něco takového mohlo stát? My jsme zažili rozpad státu, který ale existoval jen 70 let, z toho jen 20 let v demokracii (ty tři roky od pádu komunismu byly už poznamenány počínajícím rozpadem). Skotsko ale tvoří součást Velké Británie od roku 1707!
V roce 2012 uvalily Spojené státy americké na Írán, ve snaze zastavit jejich jaderný program, sankce, které ho za rok přivedly k jednacímu stolu. Byly mimořádné jednak tím, že se k nim nakonec připojila i Evropská unie, ale také tím, jakou roli v nich hrály sankce finanční.
Vladimir Putin je pro nás záhadou. Angela Merkelová, jež s ním v posledním roce mluvila nejvíc ze všech západních politiků, naznačila, že není normální. Lidé, kteří s ním mluvili, vnímají, jak si užívá roli mocného vůdce. Jeden bývalý český premiér například popsal, jak u Putina intervenoval za velkou českou firmu, která vedla v Rusku spor s mocným oligarchou. Putin prý na místě zvedl telefon a začal záležitost na místě autoritativně řešit.
Edward Snowden je momentálně jistě nejslavnější whistleblower na světě. Seznam cen v USA i ve světě, hlavně v Německu, které dostal, zabírá v jeho životopise na Wikipedii celou obrazovku. Figuruje v různých žebříčcích osobností roku a vedoucích globálních myslitelů, přes videolink řeční na mezinárodních konferencích, hackerských seminářích či v Evropském parlamentu. Novináři, kteří zveřejnili jím ukradené dokumenty, dostali Pulitzerovu cenu.
Amerika se svým bankovním systémem sice krizi odstartovala, ale taky se z ní rychleji vyhrabala. Oživení je stále pomalé a nejisté a (jak tomu ovšem bylo už po posledních dvou recesích) vytváření nových pracovních míst kulhá za růstem HDP. Ale srovnání s průmyslovými centry Evropy je zdrcující – Amerika už překonala svou předkrizovou úroveň, kdežto eurozóna se v roce 2011 propadla do stagnace, z níž nemá sílu uniknout.
Možná to tak muselo dopadnout. Když Barack Obama kandidoval na prezidenta, vzbuzoval u části nejen americké veřejnosti naděje, které nebyly realistické. Kampaňový slogan Yes, we can zlidověl, respektive vypůjčily si ho desítky marketingových kampaní – stejně jako jeho stylizovanou červeno-modro-bílou podobiznu od Sheparda Faireyho.
Lidé mají přirozenou tendenci vyhledávat ty informace, které potvrzují jejich předsudky. Občas je to ovšem tak průhledné lhaní si do kapsy, že to ani není hodno psychologických termínů jako „konfirmační zkreslení“ či „motivované poznání“ – sem patří třeba známé tvrzení Zdeňka Škromacha, že dluhy se nemusí platit.
Michail Chodorkovskij patřil k první vlně ruských oligarchů-privatizátorů. Můžeme si je představovat na základě našich zkušeností, akorát že v postsovětských poměrech bylo všechno brutálnější a primitivnější, stát byl ve srovnání s naším mnohem rozloženější. Zatímco u nás existovaly průmyslové podniky, o něž mohli mít zájem renomovaní zahraniční výrobci, v Rusku jediné, co mělo hodnotu, byly podniky dobývající nerostné suroviny.
K výrokům prezidenta Miloše Zemana se stojí za to vracet kvůli poněkud překvapivému zjištění: jsou to vlastně na domácí scéně jediné komentáře k situaci na Ukrajině, které vykazují stopu strategického uvažování. Ostatní politici se omezují na konstatování (svého) stavu, a to vlastně platí bez ohledu na to, komu fandí: jsou pobouření, znechucení, šokovaní, litují, varují, připomínají to či ono.
Českou politiku vůči EU občas rozum nebere. V případě výběru eurokomisaře se to ovšem neděje z úplně obvyklých důvodů. To nejbizarnější není neschopnost koalice shodnout se na kandidátovi. To je sice nešťastné, ale srozumitelné. Nepochopitelné bylo, když Andrej Babiš v červnu nadhodil, že by vláda mohla nechat na předsedovi komise Junckerovi, ať si vybere. Bylo to evidentně jedno z Babišových plácnutí do vody v žánru „my nejsme politici“, ale jaký dávalo smysl?
Žijeme v době úpadku celého polistopadového konsensu. Ať se podíváme kamkoli – od postavení politických stran (jejichž role je koneckonců na rozdíl od první republiky zakotvena v Ústavě) přes zahraničněpolitickou orientaci (opakované „pomrkávání“ ústavních činitelů, že členství v NATO není jejich volba), přes neformální zrušení lustrací fakticky schválené volebními výsledky, přes explicitní odmítání antikomunismu jako postoje, jež je rozšířené v levicových aktivistických a intelektuálních kruzích, až třeba po odmítnutí elementárních zásad klasické ekonomie.
Jsem stále rád, že jsem se dožil pádu komunismu, mimo jiné i proto, že jsme si tím v době jeho trvání nemohli být jistí. Že komunistický režim a sovětská nadvláda byly znásilněním přirozeného stavu věcí a nemohly trvat věčně, to jsme věděli jistě. Ale kdy padnou?
Hlasováním o důvěře vládě, zdá se, skončila polská odposlechová aféra. To, co vypadalo na největší otřes polské politické scény za poslední desetiletí a co vedlo k diskusi o předčasných volbách, vyvrcholilo bezpečným vítězstvím kabinetu premiéra Donalda Tuska. Vláda získala ve středu 25. června 237 hlasů, o dva víc, než mají kluby vládní koalice. Opoziční strana Právo a Spravedlnost pro svůj plán na jmenování vlády odborníků nenašla spojence.
