Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
V listopadu se v USA zpravidla konají nějaké volby. Ty letošní byly skrovné, státní orgány se volily prakticky jen ve čtyřech státech unie. K tomu lze připočíst několik měst a pár státních či místních referend.
Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka.
V čele sdružení stojí Roman Macháček. Jeho výhodou bylo, že v OKD už pracoval a v bytě OKD nebydlel, takže na rozdíl od jiných neměl strach.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.
Problémy je třeba řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, zní jeden z rétorických úhybných manévrů politiků v současné uprchlické krizi. Jakým způsobem je západní země mohou pomoci řešit? Anebo to byly západní zásahy, které krizi způsobily?
V březnu tohoto roku se na stránkách internetového deníku Echo24.cz objevil komentář tvrdící, že Donald Trump nemá reálný politický vliv a není třeba se o něj zajímat. Autor (byl jsem to já) se nemohl mýlit víc.
Asi už jste zaznamenali, že britská labouristická strana se chystá zvolit si do svého čela představitele tvrdé levice. Ale ta bezbarvá slova vůbec nedávají představu, jak bizarní rozhodnutí to představuje.
Je div, že uplynulá vlna veder nakonec nevedla k žádné vraždě. Zatím tu máme „jen“ takovou hysterii z imigrační vlny, že zpanikaření lidé hlásí policii domnělý výskyt migrantů, a člověk, který na Facebooku mluvil o koncentračních táborech pro muslimy, ohlásil kroky k vytvoření politické strany a záměr vyhrát volby.
ČT v sobotu 15. srpna v pokračování cyklu Jaro 1945 nabídla pozoruhodný pořad. Sešla se v něm témata, jež se objevují společně málokdy: nacistické koncentráky, odsun sudetských Němců a kultovní filmoví režiséři.
V roce 1969, v době rozbíhající se normalizace, ještě proklouzlo pár knih od autorů, o jejichž vydání by o pár měsíců později již vůbec nebylo možné uvažovat. Třeba překlad od Hedy Margoliové Kovályové, jež již tehdy mířila do exilu za oceán.
Miloš Zeman se podivil, proč jsou peníze pro cizí uprchlíky, ale ne pro „naše“ Klokánky.
Donalda Trumpa u nás nemáme, ale pokusme se tento americký fenomén přiblížit. Představte si Paroubkovu nafoukanost, Babišovu ochotu obvinit kohokoli z čehokoli, Rittigovu procovskou nechutnost, Troškovo přesvědčení o vlastní velikosti, Krausovu aroganci, Okamurův xenofobní primitivismus, vulgární humor Miroslava Sládka.
Jedině expert věnující se íránskému jadernému programu na plný úvazek je schopen posoudit, jestli dohoda s Íránem je dobrá, nebo špatná.
Co říci o novém ministru školství, o jehož kariéře ani názorech na školství nic nevíme? Pro televizního zprávaře nezáviděníhodný úkol. Ale když je to ministryně? Snadné východisko: moderátor uvede, tak jako ČT v polovině června při jmenování Kateřiny Valachové, že „po pěti letech je opět ministryní školství žena“ – a má vystaráno.
Řecký exministr financí Janis Varufakis v čerstvém rozhovoru pro New Statesman potvrdil, že uvažoval o vystoupení z eurozóny „od prvního dne“: „Měli jsme malou skupinu, jakýsi válečný kabinet čtyř až pěti lidí, který na papíře, v teorii pracoval na tom, co všechno je třeba udělat… Ale na to, aby se připravila celá země, je třeba učinit exekutivní rozhodnutí, a takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo.“
Dvě stě padesát let poté, co kolonisté v Nové Anglii povstali proti britské monarchii, se rýsuje, že si Američané budou moci napřesrok zvolit, která dynastie jim bude vládnout. Nejsilnějším kandidátem republikánského pole se zdá být syn čtyřicátého prvního prezidenta a bratr čtyřicátého třetího v jedné osobě.
Izrael si dnes pod povrchem rozumí se saúdskými a egyptskými špičkami pomalu lépe než s Američany. Vladimir Putin byl vřele přijat v Egyptě a Saúdská Arábie jedná o nákupu ruských zbraní. To všechno bylo před pár lety nepředstavitelné. V diskusním salonu Týdeníku Echo rozmlouvali ředitel v Praze sídlícího rádia Free Iraq Sergej Daniločkin, redaktor Českého rozhlasu, politolog a religionista Jan Fingerland a Lukáš Goga, reportér a fotograf, který žil v Bejrútu.
I politická Evropa se oddala času dovolených, Angela Merkelová s manželem například odjela do Jižního Tyrolska. Pro Řecko ale politická dovolená neplatí. Tam schválení nejnovějšího záchranného programu v polovině července jen zahájilo novou, nevyzpytatelnou etapu. Vrací se všechno to, co řečtí voliči odmítli ve volbách v lednu a v referendu 5. července, jen horší než kdy předtím.
Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné, recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku.
Pokud nejste zrovna příjemce evropských dotací, student na Erasmu či investiční bankéř, co je pro vás nejhmatatelnějším přínosem evropské integrace? Pravděpodobně volný pohyb přes hranice.
Když tak drtivá většina požaduje zákaz kouření v restauracích, proč ho tedy politické strany nezařazují do svých volebních programů?
Úspěšný žánr katastrofických scénářů je zřejmě tak úspěšný, že lze v poslední době zaznamenat „backlash“ proti němu. To anglické slůvko lze přeložit třeba jako kritickou reakci na nějakou tendenci, která si o to koledovala. Egyptolog Miroslav Bárta přišel se svými kolapsy složitých systémů, geolog Václav Cílek své přemýšlení o krajině propojil s nejrůznějšími kontexty.
Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.
Bronislaw Wildstein poskytl Týdeníku Echo rozhovor ještě před prvním kolem prezidentských voleb, další ukázky rozdělení polské společnosti.
Odkud vlastně migranti přicházejí a proč právě teď? Do jaké míry se problém týká České republiky? O tom přišli diskutovat poslankyně a předsedkyně podvýboru pro migraci Helena Langšádlová (TOP 09), zástupkyně ředitele odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Pavla Novotná, vedoucí české mise Mezinárodní organizace pro migraci Lucie Sládková a novinář a rozvojový pracovník Matyáš Zrno.
Andrej Babiš se konečně mohl pochlubit, že se setkal s Michaelem Bloombergem. „Trojnásobný starosta New Yorku a mediální magnát nebyl nikdy v Čechách. Doufám, že jsem ho přesvědčil, aby přijel,“ připojil český vicepremiér k fotografii, již zveřejnil na svém Twitteru.
Minulá neděle přinesla asi nejméně překvapivou zprávu americké politiky roku 2015: Hillary Clintonová oznámila, že hodlá kandidovat na prezidentský úřad. „Tak ať už to máme za sebou“ – tato věta podle četných zpráv vystihovala náladu v jejím táboře už měsíce. Vystihuje silná místa i slabiny její kandidatury zároveň.
Den po aprílu, po mnoha prodlouženích a mnoha odkladech, oznámili ve švýcarském Lausanne americký a íránský ministr zahraničí, že dosáhli příslovečného průlomu v jednání o íránském jaderném programu. To, co zveřejnili, není ještě dohoda, nýbrž pouze parametry definitivní dohody, na kterou si strany daly čas do června.
