Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Co říci o novém ministru školství, o jehož kariéře ani názorech na školství nic nevíme? Pro televizního zprávaře nezáviděníhodný úkol. Ale když je to ministryně? Snadné východisko: moderátor uvede, tak jako ČT v polovině června při jmenování Kateřiny Valachové, že „po pěti letech je opět ministryní školství žena“ – a má vystaráno.
Jedině expert věnující se íránskému jadernému programu na plný úvazek je schopen posoudit, jestli dohoda s Íránem je dobrá, nebo špatná.
Řecký exministr financí Janis Varufakis v čerstvém rozhovoru pro New Statesman potvrdil, že uvažoval o vystoupení z eurozóny „od prvního dne“: „Měli jsme malou skupinu, jakýsi válečný kabinet čtyř až pěti lidí, který na papíře, v teorii pracoval na tom, co všechno je třeba udělat… Ale na to, aby se připravila celá země, je třeba učinit exekutivní rozhodnutí, a takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo.“
Dvě stě padesát let poté, co kolonisté v Nové Anglii povstali proti britské monarchii, se rýsuje, že si Američané budou moci napřesrok zvolit, která dynastie jim bude vládnout. Nejsilnějším kandidátem republikánského pole se zdá být syn čtyřicátého prvního prezidenta a bratr čtyřicátého třetího v jedné osobě.
Izrael si dnes pod povrchem rozumí se saúdskými a egyptskými špičkami pomalu lépe než s Američany. Vladimir Putin byl vřele přijat v Egyptě a Saúdská Arábie jedná o nákupu ruských zbraní. To všechno bylo před pár lety nepředstavitelné. V diskusním salonu Týdeníku Echo rozmlouvali ředitel v Praze sídlícího rádia Free Iraq Sergej Daniločkin, redaktor Českého rozhlasu, politolog a religionista Jan Fingerland a Lukáš Goga, reportér a fotograf, který žil v Bejrútu.
I politická Evropa se oddala času dovolených, Angela Merkelová s manželem například odjela do Jižního Tyrolska. Pro Řecko ale politická dovolená neplatí. Tam schválení nejnovějšího záchranného programu v polovině července jen zahájilo novou, nevyzpytatelnou etapu. Vrací se všechno to, co řečtí voliči odmítli ve volbách v lednu a v referendu 5. července, jen horší než kdy předtím.
Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné, recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku.
Pokud nejste zrovna příjemce evropských dotací, student na Erasmu či investiční bankéř, co je pro vás nejhmatatelnějším přínosem evropské integrace? Pravděpodobně volný pohyb přes hranice.
Když tak drtivá většina požaduje zákaz kouření v restauracích, proč ho tedy politické strany nezařazují do svých volebních programů?
Úspěšný žánr katastrofických scénářů je zřejmě tak úspěšný, že lze v poslední době zaznamenat „backlash“ proti němu. To anglické slůvko lze přeložit třeba jako kritickou reakci na nějakou tendenci, která si o to koledovala. Egyptolog Miroslav Bárta přišel se svými kolapsy složitých systémů, geolog Václav Cílek své přemýšlení o krajině propojil s nejrůznějšími kontexty.
Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.
Bronislaw Wildstein poskytl Týdeníku Echo rozhovor ještě před prvním kolem prezidentských voleb, další ukázky rozdělení polské společnosti.
Odkud vlastně migranti přicházejí a proč právě teď? Do jaké míry se problém týká České republiky? O tom přišli diskutovat poslankyně a předsedkyně podvýboru pro migraci Helena Langšádlová (TOP 09), zástupkyně ředitele odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Pavla Novotná, vedoucí české mise Mezinárodní organizace pro migraci Lucie Sládková a novinář a rozvojový pracovník Matyáš Zrno.
Andrej Babiš se konečně mohl pochlubit, že se setkal s Michaelem Bloombergem. „Trojnásobný starosta New Yorku a mediální magnát nebyl nikdy v Čechách. Doufám, že jsem ho přesvědčil, aby přijel,“ připojil český vicepremiér k fotografii, již zveřejnil na svém Twitteru.
Minulá neděle přinesla asi nejméně překvapivou zprávu americké politiky roku 2015: Hillary Clintonová oznámila, že hodlá kandidovat na prezidentský úřad. „Tak ať už to máme za sebou“ – tato věta podle četných zpráv vystihovala náladu v jejím táboře už měsíce. Vystihuje silná místa i slabiny její kandidatury zároveň.
Den po aprílu, po mnoha prodlouženích a mnoha odkladech, oznámili ve švýcarském Lausanne americký a íránský ministr zahraničí, že dosáhli příslovečného průlomu v jednání o íránském jaderném programu. To, co zveřejnili, není ještě dohoda, nýbrž pouze parametry definitivní dohody, na kterou si strany daly čas do června.
Profesí Barbary Fiala je politický marketing. Její firma Prism Group má pobočku i v Česku, pomáhala prezidentskému kandidátovi Janu Fischerovi, momentálně ovšem pracuje jen na nepolitických projektech.
Prezident Miloš Zeman v Pressklubu na Frekvenci 1 připomněl, že počty vojáků NATO přesouvajících se po našem území v minulém roce byly v úhrnu vyšší.
Výraz politická korektnost se u nás používá už nějaký čas. Tento anglosaský import (přesný překlad by byl „správnost“) se ovšem ujal převážně v poněkud zplošťujícím významu: jako pojmenování oficiálního tlaku na zastírání pravdy. Zpravidla „pravdy“ týkající se nějaké znevýhodněné skupiny, nejčastěji Romů.
Janis Varufakis je ekonom, kterému se dařilo stát ne ve dvou, ale hned v několika světech zároveň. Byl politicky angažovaným komentátorem veřejného dění, žádaným řečníkem na konferencích moderní alternativní levice, jako je třeba záhřebský „Subversive festival“, z jehož tamního vystoupení v roce 2013 pochází Varufakisův nejnovější z dlouhé řady problémů.
Před několika dny proběhla na Twitteru diskuse několika českých novinářů nad otázkou, do jaké míry je u nás zabezpečena budoucnost demokracie. Kolega z Hospodářských novin Petr Honzejk vyjádřil názor, který nenarazil na protiargument: „Bohužel si myslím, že střední Evropa bude demokratická, jen pokud bude Západu stát za to, aby taková byla.“ Je to pravda?
Vražda ruského opozičního politika Borise Němcova, jež tak či onak jde na vrub Kremlu, znamená začátek nové, temné kapitoly v současném ruském vývoji. Proč je možné tak jistě tvrdit, že za Němcovovou smrtí stojí Kreml? Protože pokud Kreml vraždu přímo nenařídil, je přinejmenším přímo zodpovědný za atmosféru nenávisti, která udělala z lidí jako Boris Němcov veřejné škůdce.
Reportér a komentátor řeckého deníku Kathimerini Janis Palaiologos je autorem knihy Třináctý úkol Heraklův, v níž na příbězích z různých sektorů od výběru daní před odbory po univerzity popisuje, jak se řecká společnost dostala do těžké hospodářské krize a jak s ní dnes bojuje. Týdeník Echo se souhlasem autora přináší ukázky z jeho knihy.
Nová řecká vláda s marxistickou stranou Syriza hned po svém nástupu navenek zmírnila svoji radikální předvolební rétoriku a začala Evropské unii nabízet ústupky při vyjednávání o aténském dluhu.
Klíčová otázka nad ostře sledovanými dohodami v běloruském Minsku zní: Podařilo se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru.
Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.
Většina této (současné evropské) literatury je svou povahou extrémně psychologická a jen zbytkově sociální a zeměpisná. Jejím typickým vypravěčem je monologista podobající se autorovi, který vypráví o osobní bouři uprostřed společenské nehybnosti.
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
