Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
K Dominiku Ferimu kolega Ondřej Štindl včera řekl vše, co bylo třeba a jak to bylo třeba. Hlavně v politickém kontextu. Pojmy jako presumpce neviny jsou tu celkem mimo. Ty by mohly přijít na řadu až v trestněprávním kontextu a tam ještě nejsme a není jisté, jestli tam budeme. Jsme v politice a před volbami. A když někdo v politice dělá něco, co se dostatečnému počtu lidí nelíbí, neexistuje odvolací instance.
Evropská unie je ostrov stability, demokracie a vlády zákona, říkalo se. Jenže místo toho, aby se z něj stávalo gravitační jádro, k němuž se budou jiné země svým uspořádáním přibližovat, děje se opak. Zóny nestability se povážlivě přibližují. Dřív to byl Irák a Sýrie. Loni válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, což je podle některých definic geograficky v Evropě. Evropské země ji usilovně ignorovaly.
Když se v březnu pirátská poslankyně Olga Richterová u soudu rozbrečela, posunula nás tím mezi vyspělé země. Můžeme to prohlásit na základě studie dvou holandských a jednoho jihoafrického vědce, která vyšla v časopise Cross-Cultural Research. Jmenuje se Kultura a brečení: Výskyt a genderové rozdíly. Autoři porovnávali údaje (založené na samoreportování) z 37 zemí. Pokud byste vyšli z jednoduchého předpokladu, že k pláči mají víc příležitostí lidé v zemích, kde je život těžší, mýlili byste se.
Když narazíte v angloamerickém kulturním prostoru na nějaký zajímavý hlas, můžete se sázet, jak dlouho to bude trvat, než bude takzvaně zrušen. Vůbec není podmínkou, aby působil v nějakém ožehavém sektoru. Nemusí se specializovat na genetiku, gender, antisemitismus, zločinnost, postmoderní filozofii, náboženství ani žádný jiný úsek frontové linie, na níž se dnes střet odehrává.
Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979. Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku.
CIA vstoupila mezi youtubery. Ze dvou videí z cyklu „Lidé CIA“ vidíme, že Bidenova CIA skutečně není tou zlověstnou institucí levicové imaginace, která organizovala puče ve třetím světě. Dnešní CIA je progresivní. „Jsem barevná žena (woman of color),“ sděluje divákům v jednom videu žena, jak později vyrozumíme, hispánského původu. „Jsem cisgender mileniálka a byla mi diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha. Jsem intersekcionální, ale moje existence se nevyčerpává zaškrtáváním kolonek.“
Projekt je dítětem generála Daniela Golda. Když byl v roce 2004 jmenován šéfem výzkumného odboru izraelského ministerstva obrany, od počátku čelil nedůvěře izraelského i amerického vojenského establishmentu. Nevěřili, že systém může fungovat nebo že může být efektivnější než jiné metody.
Destruktivní zahraniční politika Donalda Trumpa „America First“ nebere ohled na mezinárodní společenství, stěžovali si zkušení zahraničněpolitičtí experti a komentátoři. Teď je Trump pryč a mezinárodní společenství je zpět. Jak to vypadá?
Opravdu jsme se museli dožít toho, že se na scéně objevilo slovo vlastizrada? Asi ano, asi je doba, kdy jsou v kurzu hysterická gesta, která dohromady neskládají žádný logický smysl, ale právě jen hysterii. Ministr vnitra je obviněn z vlastizrady ve stejné době, kdy se mezi určitými lidmi stalo módou chlubit se, že ve sčítání lidu vyplnili, že jejich národnost je „evropská“. Vzniká zde otázka, co přesně je vlastí člověka s evropskou národností.
Minulou středu kancléřka Angela Merkelová hovořila na veřejné debatě mimo jiné o otázce bezpečnosti globálních výrobních řetězců a jako příklad uvedla, že nemáme jistotu, že Indie bude v době koronavirové krize plnit dodávky léků. „Samozřejmě jsme vůbec dovolili, aby se Indie stala tak velkým farmaceutickým výrobcem, v očekávání, že toto budou dodržovat. Pokud se to neděje, budeme to muset nanovo zvážit.“ My jsme dovolili? Něco divného tu vystrkuje rohy.
Jakou představu ve vás vyvolají věty „Vítejte v roce 2030. Nic nevlastním, nemám žádné soukromí a nikdy se nežilo tak dobře“? Když vedle nich vidíte obrázek autorky, mladší ženy s mikrofonem v ruce, zjevně jako doma na konferenčních pódiích, elegantně, ale prostě oblečené, jak bývají moderní Západoevropanky? Když si přečtete, že je jí Ida Aukenová, dánská sociálnědemokratická poslankyně a bývalá ministryně?
Je Donald Trump fašista? Ochota odpovědět na tuto otázku kladně se v posledních letech stala v určitých kruzích jakýmsi měřítkem občanské statečnosti. I odborníci byli do této hry vtaženi. Kdo považuje za důležité, aby byl Trump uznán jako stoprocentní fašista, najde oporu u historika Timothyho Snydera, známého i u nás. Kontrariánský názor naopak nabízí cambridgeský historik Richard Evans (ten dodává debatě pikantní polemický říz, když poznamenává, že skuteční experti s ním souhlasí a Snyder není skutečný expert).
Vlna nevole nad tím, že Andrej Babiš prohlásil, že výbuch ve Vrběticích nebyl teroristický útok na ČR, je pochopitelná. Ale myslím, že k tomu ve skutečnosti není důvod. Naopak v tom lze nalézt i něco pozitivního. Babišovo lavírování kolem pojmenování znamená, že nelavíruje kolem faktů. Jestliže se chaoticky snaží vysvětlovat, že šlo o útok na zboží, znamená to, že to, co se v roce 2014 stalo, má nějaké přesné kontury.
Dr. Anthony Fauci, často citovaný i v našich médiích, se stal v USA politickým symbolem, jakýmsi Antitrumpem pandemické strategie v USA, tváří zavírání. Fauci ovšem několikrát změnil názor, někdy se mýlil a taky přiznal, že v zájmu formování postojů veřejnosti i lže. Není tedy divu, že je poptávka po informacích, které by tohoto div ne světce trochu usadily.
Dělat kariéru ve veřejné službě dnes není žádný med. V éře babišismu na domácí scéně a velkého zpochybnění evropských a atlantických struktur na mezinárodní scéně. Dalo by se vyprávět o řadě zajímavých profilů osobností a o tom, co to s nimi dělá.
Máte chuť vytočit kulturní pracovníky? Řekněte, že umělec má trpět. Funguje to spolehlivě. Proč se to stále čas od času stává? Protože je to zábavně kruté, ale zároveň se to dostává do blízkosti skutečné pravdy. Není samozřejmě k ničemu dobré, aby umělec měl hlad. Ale například světoznámý minimalistický skladatel Philip Glass se svého času živil jako taxikář a instalatér. Nedávno v Guardianu popsal, jak byl jednou na Manhattanu instalovat myčku na nádobí a zjistil, že je v domácnosti uměleckého kritika Roberta Hughese. „,Ale vždyť vy jste Philip Glass! Co tu děláte?‘
Proč chce vlastně někdo jít dělat ministra za ANO? Na první pohled se to zdá být zcela nepochopitelné a nabízí se soud, že to mohou udělat jen divní lidé. Hned na počátku se vyloupla jedna kategorie lidí, kteří byli ochotni jít pro Babiše pracovat: lidé na jakémsi kariérním plateau či stagnaci, kteří si zvykli na určitý standard statusový i finanční, jehož zdroje se však začaly vyčerpávat. Zpravidla byli vybaveni nějakým mixem marnivosti a zneuznaných ambicí.
Pokud sledujete americkou scénu, tak jste v posledních měsících museli narazit na fenomén Substack. Jestliže máte ve zvyku vyhledávat zajímavé autory, pak jste zaznamenali, že tak jako kdysi používali Blogspot a pak třeba Wordpress, dnes čím dál víc používají platformu Substack. A pokud se bavíte mapováním panických záchvatů, jež zmítají americkými progresivními mediálně-aktivistickými kruhy, pak jste si všimli, že se tam Substack vynořil jako nové nebezpečí.
Jedním ze zajímavých fenoménů současných západních společenských věd je, že ještě nebyl canceled Eric P. Kaufmann. Člověk by čekal, že si to tento politolog zaslouží za svou poslední knihu Whiteshift.
Pokud evropští lídři schválí na svém summitu opatření na omezení exportu vakcín, bude to z dlouhodobého hlediska pořádná rána. Krátkodobě to Evropanům pomůže méně, než by se zdálo.
Pokud by Pfizer požádal o EUA do dvou měsíců a vláda by ji obratem udělila, znamenalo by to, že by Amerika mohla začít očkovat ještě před volbami 3. listopadu. Což velmi zaujalo prezidenta Trumpa, neboť naději, že ještě do voleb tu bude vakcína, opakovaně živil.
Jordan Peterson, který vydává novou knihu a vrátil se na veřejnou scénu po dosti dramatické a bulvárně vděčné epizodě ve svém osobním životě, přiznal v nedávné konverzaci na YouTube zajímavou věc. „Když jsem kritizoval excesy levice, tak lidé, kteří se ozvali na mou obranu, byli logicky převážně z pravice.
V těchto dnech dosáhla Česká republika smutného prvenství, nejvyššího počtu zemřelých na covid-19 na obyvatele. Vyšší už je jen v městských státech Gibraltar a San Marino. Druhá za námi, Belgie, je dlouhodobě známá jako stát, jehož čísla jsou poznamenaná širokou definicí úmrtí na covid. Je to milník zaznamenávaný většinou lidí spíš medializovaně než nějakým bezprostředním prožitkem.
V době uzávěrky tohoto textu nebylo jasné, s čím přišla vláda na svém jednání v noci ze středy na čtvrtek. Z kusých informacích vysvítal chaos, na který jsme si zvykli. Místo jasných slov typické babišovské „inspirovat se Izraelem“. Ale můžeme v dané politické konstelaci něco jiného? Situace se mění jak počasí na horách, takže pokud divák není přilepen k nonstop zpravodajství, mohou mu některé potenciálně dramatické události uniknout.
To, že bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch bude za své služby odměněn postem velvyslance ve Finsku, přijímáme zpravidla už jen s úšklebkem. Někteří včetně opozičních politiků pro něj projevují jakousi slabost. Je neuvěřitelné, jak daleko vás dovede v politice nevinný kukuč. Vojtěch patří v systému Babišova vládnutí k tomu absolutně nejhoršímu.
Se šílenstvím kolem akcií Gamestopu dorazila vlna populistických revolt na nové teritorium – akciové trhy. I ona je poháněna sociální sítí – po známějším Facebooku a Twitteru vstoupil na politické kolbiště Reddit, síť pro „nerdy“. Jak je to šílené? Kdybyste chtěli nějakému normálnímu člověku tváří v tvář tvrdit, že „akcie vždy jen stoupají“, budete za nebezpečného blázna. Když to v této komunitě odprezentujete ve formátu memu třeba s fotkou Mela Gibsona z filmu Braveheart, jste za hrdinu, který ukazuje cestu ostatním.
Máme tu další rasistickou aféru a je div, že ještě nikdo nedosáhl toho, aby Policie ČR začala vyšetřovat.
Přirovnávání vakcín ke zboží na polici supermarketu je snad tím nejhloupějším rétorickým trikem posledních dnů. Má tu výhodu, že je to způsob, jak si trochu plivnout na země, jež mají s očkováním úspěch. Jiří Hlavenka napsal minulý týden na Facebooku, že Izrael „předběhl ve frontě na banány“. Prý „přivezli kamion banánů, pro každého pět kilo, víc jich není. Izrael šel zadem, uplatil řidiče a vyložil si půl kamionu jenom pro sebe.
Když se v úterý na tiskové konferenci zeptal reportér Fox News prezidenta Joea Bidena, o čem mluvil po telefonu s ruským prezidentem Putinem, opáčil Biden: „O vás. Přeje vám všechno nejlepší.“
Joe Biden není v žádném směru jakkoli výrazný, natož přelomový politik. Jeho volební vítězství nebylo podle historických měřítek nijak drtivé. Pokud v této chvíli přichází z oficiálního Washingtonu a mainstreamových amerických médií gejzíry dojetí nad jeho inaugurací, jež zcela všední události povyšují na magické výjevy, pak z jediného důvodu – že není Donald Trump.
