KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Je libo George Floyda?

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Je libo George Floyda?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V roce 2008 vnikl do zahrady zámku v Lánech, kde dokonce tou dobou pobýval prezident, agresivní zdrogovaný muž. Když ho policie s použitím chvatů pacifikovala, zkolaboval a záhy zemřel. Událost tehdy vzbudila malou pozornost, vyšuměla ze zpravodajství po jednom dni, ani se nereferovalo o konečných výsledcích vyšetřování. A to byl tehdy prezidentem Václav Klaus, takže u části veřejnosti a novinářů jistě existovala živná půda pro podezíravý pohled na policejní zákrok (když v roce 2012 vystřelil na Klause Pavel Vondrouš airsoftovou pistolí, bylo zpravodajství o něm nápadně prosté emocí).

Když se v pondělí stalo v Teplicích něco podobného, reakce byly. Rozdíl byl samozřejmě v tom, že tento případ byl zachycen na video. Ale taky v tom, že byla po ruce hotová mytologie, do níž byla teplická smrt zasazena – loňská vražda George Floyda v americkém Minneapolisu. Mýty jsou příběhy, které nad námi mají velkou moc, protože objasňují naši kolektivní existenci. Když nasloucháte nějakému vypravování s pocitem, že se odehrává všude, že se opakuje starý příběh, jehož jsme tak či onak všichni aktéry, žijete v čase mýtu.

V tomto případě pocítili někteří lidé, romští aktivisté a podobným způsobem zaangažované osobnosti, že se zde znovu odehrává smrt George Floyda.

Přistoupila na to i Policie ČR, když v tiskovém prohlášení doslova uvedla, že to nebyl „žádný český Floyd“. A na vysvětlenou dodala, že šlo o několikanásobného recidivistu, který byl pod vlivem drog.

Teď už je asi nevyhnutelné, aby proběhlo podrobné a transparentní, veřejně sledované vyšetřování. To, že policista klečel delikventovi na krku (tak to na videu vypadá; i když to mohlo být rameno), a to i nějakou dobu poté, co přestal výhrůžně vrčet, skutečně jistý styčný bod s minneapoliským případem sugeruje. Skoro si až člověk říká: to ho nenapadlo, že si právě na to klečení má v roce 2021 dát pozor?

Asi nenapadlo, protože policejní práce se nedělá pro potřeby videokamer a ne každý neustále sleduje média a přímo dění v USA, jako by to bylo jeho vlastní drama.

Ale to srovnání je nepřiléhavé, zavádějící, není o co stát. Je s ním třeba skoncovat.

Předně, kdyby u nás policie zabíjela (pro zjednodušení teď berme v úvahu jen střelbu) stejným tempem jako v USA, znamenalo by to přepočteno na naše poměry okolo 40 mrtvých ročně. To je jiný svět. U nás se počty lidí, kteří zahynuli následkem kontaktu s policií, systematicky neevidují, ale v roce 2005 reportéři MF DNES spočítali, že od roku 1994 takových případů bylo asi šestnáct.

Jsou mezi nimi otřesné případy. Třeba policista, který střílel z jedoucího auta – což je i podle policejních odborníků frajeřina, kterou si nikdy neměl dovolit – a zabil náhodnou kolemjdoucí. Nebo brněnský případ z roku 2009, kdy tři policisté doslova ubili Vietnamce Hoanga Son Lama. Zemřel druhý den. Byli k němu přivoláni, protože vyšiloval pod vlivem drog. Ty u něj taky našli. V roce 2011 byli policisté odsouzeni a ukázalo se, že šlo o prohnilou partu, která páchala kdejakou další trestnou činnost.

Stále ještě v řízení je případ z roku 2015, kdy policista zastřelil muže v chatové osadě u Jindřichova Hradce. Byl to agresivní opilec, který demoloval chatu, nicméně vyšetřovatelé Generální inspekce bezpečnostních sborů dospěli k závěru, že postupoval nepřiměřeně.

V roce 2019 GIBS prověřovala například případ, kdy policista, který v tu dobu nebyl ve službě, pronásledoval a postřelil zloděje v obchodě s elektronikou, a loni případ, kdy policista postřelil muže, který v tramvaji ohrožoval lidi nožem. V obou případech vyhodnotila zákrok jako přiměřený. Mluvčí GIBS Ivana Nguyenová dodává, že případů, kdy někdo po policejním zásahu zkolabuje a zemře, zpravidla pod vlivem drog, je víc. V takovém případě je na lékaři, který provedl pitvu, aby oznámil podezření, že smrt mohla nastat následkem zákroku.

Za ta léta došlo bezpochyby k pár otřesným případům. Ale znovu – americké poměry by znamenaly čtyřicet zabitých ročně. Nepřivolávejme si něco takového na hlavu.

Americká realita je odlišná z mnoha dalších důvodů. Země je plná střelných zbraní a některé jurisdikce jsou plné násilí. V ČR došlo za loňský rok ke 130 vraždám; v Chicagu, které má dva a půl milionu obyvatel, ke 769. V půlmilionovém Baltimoru jich bylo 335. Kriminalita samozřejmě nefunguje tak, že by se lidé chovali všude víceméně stejně, až na to, že někde víc vraždí. Je to ukazatel, z něhož si lze udělat představu, jak tam vypadá život, v jakém prostředí se tam policisté pohybují a do jakých situací se dostávají.

Díky rozšíření smartphonů a osobním kamerám, kterými jsou policisté na mnoha místech USA v posledních letech povinně vybavováni, si můžeme prohlížet pestrou galerii policejních zásahů. Můžeme na nich vidět ty, jež se staly virální a vzbudily pochopitelné bouře – policisté střílející hlava nehlava na lidi, kteří nekladli odpor a nepředstavovali vážné nebezpečí. Můžeme na nich vidět taky situace, kdy policista musel ve zlomku vteřiny reagovat, protože na něj někdo vytáhl zbraň. A pak řadu situací, které jsou někde mezi tím. Nápadné jsou mezi nimi střety s lidmi zjevně duševně nemocnými – je to dědictví deinstitucionalizace psychiatrické péče, do které se Amerika před pár desítkami let vrhla pod vlivem módních teorií (a vidiny finančních úspor) a nikdy ji nedořešila. A taky lidí pod vlivem drog. A taky lidí, kteří žijí rychle, násilně a bezohledně a odstrašení na ně nefunguje.

Jestliže policie tvrdí, že v Teplicích to nebyl žádný český Floyd, protože šlo o recidivistu na drogách, je třeba říct, že Floyd byl taky recidivista na drogách. Ano, policista Derek Chauvin ho zavraždil a byl za to odsouzen. Obě ty věci jsou pravdivé a jedna druhou nevylučuje. Platí to o mnoha obětech americké policie. Protože tam prostě existuje kriminální subkultura, která se logicky dostává do střetu s policií častěji. A zároveň i oni mají svá práva, zejména právo nebýt zastřelen jako škodná.

Pakliže to někomu jako rozpor přijde, tak nejspíš proto, že postava George Floyda byla masivně mytologizována. I tentokrát, podobně jako v případě Michaela Browna ve Fergusonu, do toho byla vložena nesmírná energie – jako houby po dešti rostou nástěnné malby s Floydem, sochy Floyda, konají se kvazináboženské obřady, při nichž se účastníci zasvěcují památce blahoslaveného George Floyda. Ale v zásadě je to jen vypjatý případ všední praxe. Pozůstalí po obětech střetu s policií vždy své mrtvé líčí jako vzorné občany. A když ne jako vzorné občany, protože to by bylo v příliš křiklavém rozporu s prokázanými fakty, tak aspoň jako polepšené hříšníky, kteří se zrovna teď vydali na správnou cestu a začali dávat svůj život dohromady. Vždy najdou nějaké právníky, kteří jim s tím pomůžou. Vždy existuje nějaká šance, že se jim podaří vymoci nějaké odškodné. A když ne, nic netratí. Takoví „právničtí naháněči sanitek“, jak se jim někdy říká, a různí nezodpovědní rasoví agitátoři se někdy domůžou lukrativní a uspokojivé kariéry. Poměry v černošské komunitě a v demokratické straně, jež se opírá o její hlasy, jsou bohužel takové.

Ale v zásadě je to problém kriminality, všudypřítomných zbraní a specifické americké situace v oblasti právní úpravy činnosti policie. S rasou to nemá společného tolik, jak se traduje a jak se to současným radikálům hodí.

Shrnuto, případ George Floyda pro nás není relevantní prakticky nijak. Mnohem spíš svědčí o tom, jak se k nám agresivně memeticky šíří americký diskurz, ať už pokud jde o sexuální vztahy, nebo třeba téma genderu. (Dnes narazíte na Twitteru na mladé Čechy, kteří si uvádějí v angličtině svá osobní zájmena. Co to v praxi obnáší, zůstává tajemstvím.) A teď tedy v oblasti policejní práce.

Je to pozoruhodné blouznění. Realistická reakce by napřela pozornost spíš na jiný fenomén, a to problém zneužívání drog. To evidentně vede k dočasným nebo i trvalým osobnostním změnám. A evidentně má následky, jež se netýkají jen uživatele samotného, který má přece lidské právo si dělat se svým tělem, co chce. Třeba když sedne za volant.

Chtějí-li naši mladí aktivisté prožívat nějaký mýtus, který by jim dodal pocit, že jsou účastni něčeho důležitého a zároveň jsou součástí vyspělého světa, proč si nevyberou nějaké případy z oblastí nám civilizačně bližších a srovnatelnějších? Znát jméno Slováka, který v roce 2018 zemřel v belgické policejní cele, asi není dost cool (jmenoval se Jozef Chovanec). Ale jsme Evropané, tak proč nejsou stejně hodnotným platidlem na sociálních sítích jména jako Steve Maia Caniço, Adama Traoré, Bouna Traoré a Zyed Benna nebo Theo L. a další oběti francouzské policie?