KOMENTÁŘ Martina Weisse

Démon sexuálního souhlasu

KOMENTÁŘ Martina Weisse
Démon sexuálního souhlasu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

K Dominiku Ferimu kolega Ondřej Štindl včera řekl vše, co bylo třeba a jak to bylo třeba. Hlavně v politickém kontextu. Pojmy jako presumpce neviny jsou tu celkem mimo. Ty by mohly přijít na řadu až v trestněprávním kontextu a tam ještě nejsme a není jisté, jestli tam budeme. Jsme v politice a před volbami. A když někdo v politice dělá něco, co se dostatečnému počtu lidí nelíbí, neexistuje odvolací instance. Je na něm, zda se rozhodne to ustát, nebo ne, a Feri se rozhodl tak, jak se rozhodl.

Celý text je věrohodný na poměry éry #MeToo, a pokud vám to připadá málo, vězte, že žurnalistická výkonná složka tohoto hnutí má za pasem mnohem, mnohem horší výkony. Tady jsou svědectví věrohodná v tom smyslu, že pokud si je ať už svědkyně, nebo autoři vymysleli, měli by se živit scenáristikou. Ani jeden z autorů tuším ničím takovým znám není, a pokud by se jim v krátké době podařilo shromáždit takový tým fabulistek, klobouk dolů.

Což neznamená, že kterékoli to svědectví nemůže být zpochybněno. Mě naopak šokovala v textu věta, která nikým zpochybněna nebyla. Netýká se ani Feriho, ani novinářské etiky, ani trestního práva. Je to věta „,Chci mít své vzpomínky pod kontrolou,‘ říká Jana, ,a to jinak, než že o nich budu otevřeně mluvit, nejde.‘“

Je ta věta správně? Nejde o editorskou chybu? Pak žijeme ve skutečně roztodivné realitě.

Na první pohled by se zdálo, že to je zjevný nesmysl. Když o něčem otevřeně mluvíte a vypustíte to do světa, kontrolu nad tím ztrácíte. Text si žije svým vlastním životem, lidé ho vytrhávají z kontextu, různě konstruují situaci kolem něj, vkládají do něj významy, které mluvčí nezamýšlel, proměňují ho na tisíc způsobů. To je vlastnost textu.

Na druhé straně je pravda, že člověk si ujasňuje své myšlenky a sám sebe tím, že o nich přemýšlí, že se je snaží nějak, ne nutně jen slovy, formulovat, dostat je ze sebe, nějak je „objektivizovat“ a odpoutat se od nich, uvidět je jinak atd. Ale mezi bezprostředně dostupnými osobními pocity a internetem kdysi existovala sféra, které se říkalo vnitřní život. Tu dnes čím dál tím víc lidí zřejmě nemá, protože nástroje, které ji pomáhaly kultivovat, jako třeba romány, jsou na ústupu a nástroje, které ji pomáhají likvidovat, jako třeba sociální sítě, jsou na vzestupu. A nevím, jaké mohou mít lidé bez vnitřního života lidské vztahy.

K tomu několik náznaků z diskuse, kterou případ Feri vybudil. Na sociálních sítích vzbudil posměch příspěvek muže, který oznámil mimo jiné: „Ode dnešního dne se nebavím s žádnými ženami. Když mi chcete něco soukromě, zapomeňte na to úplně. Nasrat a rozmazat. Když mi chcete něco pracovně, pověřte nějakého muže, ať to se mnou vyřídí.“ Atd. atd. „Pokud mi libovolná PR managerka chce něco napsat, musí tento mail poslat v kopii na mého šéfa a začít větou ,Potvrzuji, že jste na mě nikdy nečinil sexuální nátlak‘.“ Atd.

To zní samozřejmě absurdně, jenže si lze vzpomenout na jednu starší diskusi, kdy nějaká dívka vyzvala muže, aby když v noci narazí na osamělou ženu, třeba při společném vystoupení z autobusu, se k ní nepřibližovali. Aby přešli na druhý chodník. Aby se záměrně zdrželi. Atd. Měla vymyšlená pravidla. Prostě deklarovala svůj požadavek, aby se neocitala sama v blízkosti muže. Protože to okamžitě představuje nebezpečí znásilnění.

Je to tak daleko od toho, co oznamoval, ať už sarkasticky, nebo přihlouple, ten výše citovaný pracovník? Jistě to není totéž. Ale oba přístupy se blíží, každý odjinud, k témuž ideálnímu bodu. Jakýkoliv kontakt mezi mužem a ženou (zbývajících 53 genderů teď pro jednoduchost nechme stranou) je sexuální násilí, pokud nebyl vydán příslušnou stranou výslovný souhlas.

Jistěže jsou tomuto bodu ještě vzdálené. Ale jaké hraniční čáry před tímto bodem existují, když jakékoli apely typu „Buďme slušní a chovejme se podle zdravého rozumu“ či „že 25letý kluk se snaží holku dostat do postele a opačně, bylo vždy považováno za normální“(Karel Schwarzenberg) ztrácejí platnost, jsou výslovně odmítány?

Svého času v USA vzbudila posměch reportáž o tom, že viceprezident Mike Pence uplatňuje zásadu, že při práci není sám se ženou v místnosti a ani pracovně nechodí se samotnou ženou na jídlo do restaurace. Vzbudilo to posměch, protože Pence je evangelikánský křesťan. Ale kdyby stejná pravidla vyhlásil nějaký progresivní politik, bylo by to k smíchu? Anebo by se to blížilo k tomu extrapolovanému cíli, na němž přece nic k smíchu není?

Aby to nebylo tak jednoduché, ve stejném časoprostoru jsou mladí ponoukáni k sexuální otevřenosti. Jedna ze svědkyň vypovídající v článku o Ferim se s ním seznámila na Tinderu. To je aplikace pro lidi, kteří si chtějí zapíchat, nepředstírejme nic jiného. Ale umožňuje i lidi sortovat podle jejich atraktivity coby sexuálních partnerů. Člověk se na ní může poučit, jaké kvality jsou z tohoto hlediska žádoucí – nejen klasické ASL (age, sex, location), ale i fyzická podoba, tělesné kvality, ať už ty vypěstované, anebo vrozené, jako je výška, profese, finanční situace, etnicita atd. Tam se diskriminovat smí. Snadno si zjistíte, jak jste zvýhodněni nebo znevýhodněni. Právě tak vzniká ten fenomén „incelů“ – mužů žijících v nedobrovolném celibátu, neboť jim data science říká, že nemají šanci, a data science nelže.

Ale to je odbočka. Jakákoli sexuální praktika a preference je tam akceptována, nemá být hodnocena či odsuzována. Všechno je stejně dobré – samozřejmě pod jedinou podmínkou – explicitního souhlasu.

Otázka nezní jen, zda dospějeme do světa, v němž budou ve firmách oddělení lidských zdrojů vystavovat potvrzení o sexuálním neobtěžování. Otázka taky zní, jestli lidé bez vnitřního života, pro něž je jediným kritériem správného navazování vztahu souhlas, budou kdy mít uspokojivé vztahy.