Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Na obzoru se vynořuje daň z hub

Koutkem oka víkendový fejetonista zahlédl úvahu, že by České republice mohlo z tíživé ekonomické situace pomoci zdanění hub. Tedy těch sebraných houbaři. Bylo to nejspíš míněno napůl vážně, napůl žertovně (i ekonomičtí komentátoři či analytici udělají občas vtip), ale též se to dá brát jako takový nástřel, takový pokusný balonek, jak se říká, zda se toho třeba někdo nechytne a nezačne se o tom vážně uvažovat. Protože něco na tom asi je. Proč vlastně houby sbíráme?

Kočičí hotel v Bílé Vodě

Jméno knížete Hermanna von Pückler-Muskau, o kterém tady píšu už počtvrté, se mihne v Kunderově Nesmrtelnosti, kterou jsem měl ze známých důvodů nedávno v ruce. Je to v té kapitole, v níž se medituje nad historkou z Teplic, kde se Beethoven procházel s Goethem po lázeňské aleji, když vtom potkali císařskou suitu. Goethe smekl klobouk a zdvořile pozdravil, zatímco Beethoven si vrazil svůj klobouk do čela, zamračil se a šel dál, nezpomaluje krok. Školní příklad dvou postojů k životu a světu. V mládí je vám bližší obvykle Beethoven, čím jste starší, dáváte za pravdu Goetheovi, aspoň já to tak mám.

Staří mrtví nechť uvolní hroby mladým mrtvým

V Heřmánkovicích na Broumovsku uklidili hřbitov u kostela od přebytečných náhrobků. To vzbudilo jistou pozornost i za hranicemi regionu. Náhrobky totiž byly německé, tedy patřily nebožtíkům, jejichž potomci už v Heřmánkovicích ani v širokém okolí dávno nežijí. Ty náhrobky byly popraskané a propadaly se do země, zarůstaly vegetací. A Češi mají rádi pořádek. Takhle to tam přece nemohli nechat. Heřmánkovice se před válkou jmenovaly Hermsdorf, to hezké české jméno dostaly až po ní.

Existuje ještě Německo?

Gibt es Deutschland noch? – Existuje ještě Německo? Ten nápis jsem viděl nasprejovaný na zdi v jednom západoněmeckém městě, nejspíš ho tam napsal nějaký pravičák, nějaký národovec, volič AFD, tedy někdo a priori podezřelý – z hlediska slušné společnosti. Ostatně, kdo píše nápisy na zdi? Většinou levičáci, od nic se to předpokládá. Tenhle byl z druhého spektra. Jenže na rozdíl od mnoha nápisů vyzývajících k revoluci nebo svržení kapitalismu a jiných abstrakt měl tenhle docela reálný základ. Musí si tu zvláštní otázku položit každý, kdo v posledních letech do té země přijel a trochu se díval kolem sebe.

Doba a život soudce Fremra (a prezidenta Pavla)

Prezidentu Pavlovi není zas tak moc co závidět. Když už by dávno mělo být vše ponořeno a rozpuštěno v roztoku minulosti, vynoří se vždy z hlubin nějaký přízrak z dávných časů a připomene mu krásné mládí, jež by ale mělo raději býti zapomenuto. Jako případ soudce Roberta Fremra, jeho ideálního kandidáta na post ústavního soudce. Ještě před měsícem se o něm psalo jako o špičkovém, ba bezkonkurenčním odborníkovi, o expertovi na mezinárodní a trestní právo, jako o člověku, o kterém by nemělo být pochyb, že bude na svém místě.

Chytání kohouta v městečku u Chotěbuzi

Chotěbuz jsem opouštěl s pocitem, že se tam již asi jen tak nevrátím, ale nikoli proto, že by se mi to město nelíbilo. Život je krátký, zajímavých míst je nekonečně mnoho, inu, pro Cottbus jsem již své udělal. Tak jsem se ještě ráno zašel podívat na budovu městského divadla, jež je gigantické, velkolepé a pozdně císařské, ozdobené sochami panterů a leopardů a různých alegorických nestvůr, jak to měla ráda teatrální secese, které se v Německu říká Jugendstil, styl mladých. Na repertoáru mají Carmen a Tři mušketýry

Truchlivý bůh smíchu a románu

Milan Kundera odešel do světa svých postav, které vytvářel lusknutím prstů a vodil na špagátech své racionální imaginace. Sám byl jednou z nich. Na začátku románu Nesmrtelnost poslouchá vypravěč rozhlas a usíná. Do spánku se mu prolínají zprávy s hudbou a reklamou, která mu postupně splývá v jedno. Opět usíná, ale mezitím vyslechne zprávu o obzvlášť tragické nehodě, kterou způsobila sebevražedkyně, která si sedla na noční silnici. Odnesla to tři auta, ona odešla bez zranění. Místo ní zemřela Agnes, možná nejosobnější Kunderova ženská postava, která se zrodila na začátku knihy z jednoho gesta staré ženy u bazénu.

Kundera a hlídací psi

Milan Kundera po naprostou většinu života neznal (nemohl znát) internet, a jak známo, když komunikoval, používal fax. Zcela ho minuly sociální sítě, a tedy i sociální bubliny, které nesmírně zesílily potřebu a spotřebu sdílených obrazů (obětí, stejně jako idolů). Nejspíš k němu ani nedolehly vlny různých sociálních lynčů, vylučování a šikan, to už byl nejspíš ponořen do své šťastné nevědomosti… Byl to zatím starý svět papírových novin, rozhlasu a televize, kde pracovali novináři, jejichž sláva se kdysi dala symbolizovat velikými jmény Ernesta Hemingwaye, George Orwella nebo E. E. Kische.

Rozpuštěný zahradník v Branickém parku

Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.

Když na Manhattanu začal podzim

Je velmi pravděpodobné, že před sto padesáti lety by Woody Allen byl potulným chasidem a vypravěčem vtipů na jarmarcích někde ve východní Evropě a občas by ho ztloukli antisemité. Pak by emigroval do Ameriky a před sto lety by vedl nějaké židovské divadlo v Brooklynu a psal pro ně lidové hry v jidiš, ale už by asi zkoušel prorazit s anglickými na Broadwayi. Díky relativnímu pokroku (a židovskému spiknutí, které ovládlo showbyznys) se před padesáti lety stal tím, kým je, tedy klasikem kinematografie, režisérem desítek filmů s nejvtipnějšími dialogy, nejvynalézavějšími zápletkami, nejinteligentnějšími herečkami a nejsmutnějším vyzněním.

A na konci je Kunderova… nesmrtelnost

Když před pětadvaceti lety zemřel Bohumil Hrabal, Milan Kundera řekl, nebo spíš z Paříže vzkázal: „Jednou bude zapomenuta ruská intervence roku 68 a bude zapomenut normalizační režim, ale bude se připomínat, že v těch letech napsal český spisovatel Bohumil Hrabal Něžného barbara. Byla to samozřejmě nekrologová nadsázka a vlídné gesto vůči autorovi, který byl do jisté míry Kunderovým protikladem, ale ne konkurentem. Oba psali úplně jinak a oba vycházeli z úplně jiného prostředí, jinak i vnímali a popisovali svět, povahou, stylem života i každou větou byli vlastně úplně odlišní a jiní.

Lužická zmrzlina od extravagantního knížete

To byl velmi pozoruhodný člověk, víte, že si přivezl z Káhiry černošku a že s ní opravdu v Německu pak žil? řekl kníže Schwarzenberg, když jsem se mu svěřil, že mám v úmyslu jet se podívat na parky, které založil ten „pozoruhodný člověk“, cestovatel, zahradní architekt, spisovatel a excentrik každým coulem, kníže Hermann von Pückler-Muskau. A já to o té černošce věděl, ale zajímalo mě, co bude kníže říkat dál, ale on už pak toho moc neříkal, tak jsem řekl, že ten Pückler byl opravdu zajímavý a že je teorie, že podle něho Karl May vymyslel svého Kara ben Nemsího.

Jiří kardinál Bartoška a jeho Marek biskup Eben

Nepochybným hlavním poutním místem současných moderních Čechů a Moravanů (těch poněkud méně, nebo přece jen ještě setrvávají na tradičních srazech, viz Velehrad) jsou Karlovy Vary a tam se konající filmový festival. Češi jsou, jak známo, pravděpodobně nejateističtější národ na světě. To neznamená, že nemají své posvátné rituály, posvátná místa a posvátné srazy.

Druhá kariéra Adolfa Hitlera

Francií se opět přelila vlna násilí, která se zase bude vysvětlovat frustrací, špatnou integrací, nezvládnutou rolí státu. Někteří, ti radikálnější, přijdou se strukturálním rasismem, který je prý zakořeněn v evropských společnostech, jež jsou pořád moc bílé a moc evropské. Budou se hledat viníci, odsouzen bude ten policista, který střílel, padne ale i několik tvrdších slov vůči rabujícím, aby byla uklidněna veřejnost. Na nějakou dobu se možná situace uklidní – a pak zase vybuchne.

Citliví mladí, hrubí staří

Záminkou a impulzem pro tento Salon Echa byl otevřený dopis výtvarníka a vedoucího pedagoga ateliéru malby na VŠUP Jiřího Černického, který se vzápětí stal hitem sociálních sítí. Velmi otevřeně a expresivně v něm píše o svém silném pocitu tísně, který se ho jako pedagoga zmocňoval při setkáních se studenty. Dopis se samozřejmě setkal i s kritikou, Černický byl označen právě za toho, kdo je příliš přecitlivělý a přestává se orientovat v rychle se měnícím světě. Salon se konal 20. června před publikem v Knihovně Václava Havla a byl hojně navštíven.

Libíček s bílým potkanem na rameni

Tomáše Jeřábka zaregistroval divák alternativnějších divadel snad už před dvaceti lety, kdy se mezi vychrtlými herci a herečkami vyskytoval dobrácky vypadající pyknik, ve kterém ovšem co chvíli vybuchovala ohromná energie. Tak jsme se seznámili, k čemuž pomohla i Tomášova žena Halka Třešňáková, múza a femme fatale pražské scény divokých let. Nikdy jsem se už nedivil, že z Tominy, jak se mu obecně říká, roste populární herec, který nezkazí žádnou roli ani legraci.

Jak si Poláci dělali vlastní kulturu

Toto nebude komentář, nýbrž doporučení na výstavu, případně na výlet. Do Kutné Hory a do dějin, i když ne tak vzdálených. Na začátku června tam v GASKU (místo, kam se jezdí) otevírali přehlídku polského nezávislého umění bájných let osmdesátých (jmenuje se Necenzurováno), tedy oněch let, která pamětníci mají s Polskem spojená se zvláštní emocionální silou. Dalo by se říct, že celá osmdesátá léta člověk mohl myslet na Poláky s nadějí, strachem, možná i závistí… A říkat si, když tam to dobře dopadne, sesune se to třeba i u nás.

Hotel u jedné plavovlásky ve Zruči

Na schodišti hotelu Baťov, který se tak ovšem v tom roce 1965 nejmenoval, přemlouvá Vladimír Pucholt Hanu Brejchovou, aby s ním šla na pokoj, o což já jsem se snažit nemusel. Jestli ta slavná kompozice Pucholtovy hlavy zakrývající klín plavovlásky Brejchové, možná nejslavnější (a nejcudnější) akt českého filmu, se točila také tady v hotelu, nevím, spíš bych řekl, že ne, že to je z ateliéru, ale všechno, co bylo předtím, ano. Ta podařená taneční zábava, scéna se záložáky (...).

Angličanova cesta za zimní pohádkou

Na začátku prosince roku 1933, to už byl v Německu Hitler skoro rok u moci, se osmnáctiletý Angličan Patrick Leigh Fermor vydal na pěší cestu napříč Evropou, z Londýna do Konstantinopole, jak se tehdy pořád ještě říkalo Istanbulu. V deštivém Londýně se rozloučil se spolužáky („Skvělé odpoledne na cestování,“ řekl mu jeden) a nechal se převézt lodí do Rotterdamu. Pak už se víceméně opravdu snažil jít pěšky, po svých okovaných botách a s rancem na zádech, cestami, které ještě nekřížily dálnice a kdy se dalo z jednoho města po cestě dojít do dalšího.

Citliví mladí a hrubí staří. „Hledáte tak precizní formulace, že nakonec nemůžete říct skoro nic“

Generační konflikt existoval v nějaké podobě vždycky, a existuje i teď. Typické pro naši dobu ale je, že místo polemiky a diskuse, byť konfliktní, vystupují z tohoto konfliktu jakési mytologické postavičky, takže máme boomery, máme sněhové vločky, máme mileniály a tak dále. V momentě, kdy jedna strana tříská druhou stranu po hlavě slovy jako boomer nebo sněhová vločka, tak se z toho popisu stává vyjadřování tenzí a animozit, něčeho, co nemůže být na rovině dialogu, byť polemického, uspokojivě vyřešeno.

Maják střední Evropy v Panonii

Bylo jiskřivé červnové ráno, probudil jsem se v jakési selské jizbě, v penzionu ve vesnici Écs nedaleko Győru. S majitelkou, připomínající Gábi z Rodiny Smolíkových (Mézga család), jsem se večer dorozumíval pomocí překladače větami: Chceš vajíčko? – Ano, děkuji, jste velmi laskava. – Musíš odejít v 10. – Ano, samozřejmě, počítám s tím. – Vejce 3? – Dvě budou stačit, děkuji. – V 8 budeš mít. A skutečně na stole s kostkovaným ubrusem byla přesně v osm teplá míchaná vajíčka, těžko odhadnout, zda dvě, nebo tři, a bílý maďarský chleba.

Šílenství se zónou jedna. Drama na trase Letná–Břevnov

Už několik let jsem spokojeným majitelem tzv. Lítačky. Tedy elektronické jízdenky, díky které vstupuji do prostředků pražské hromadné dopravy bez pocitů tísně, jež mě provázela v rebelských letech, kdy jsem bojoval se systémem tím, že jsem občas jel několik stanic bez označené jízdenky. Před časem jsem přešel z čipové karty (několikrát jsem ji ztratil) na mobilní aplikaci, ne že bych byl sám schopen si ji do mobilu aplikovat, ale nabídl mi to pracovník Dopravních podniků, když jsem si byl naposledy kupovat roční kupon.

Čurdova cesta na Golgotu

Slyšel jste to, že zabili Reinharda? pronáší s vytřeštěným zrakem posluhovačka Troníčková k panu Jiráčkovi, který sedí na kolečkovém křesle a též vytřeští oči do publika. Dál už to (skoro) každý tak nějak zná: Kterýho? Já znal dva… Parafráze vlastně idylického začátku Švejka do protektorátní hrůzy, v níž už se moc švejkovsky tlachat nedalo. Babku hraje Ivana Uhlířová, čističe bot s mudrlantskými sklony Robert Mikluš, oba jsou skvělí a hned vtáhnou diváka do zvláštní atmosféry inscenace režiséra Davida Jařaba Čurda, hrdina jedné prohry v pražském divadle Rokoko.

Ukrajinský nůž a romská hudba u přehrady

U Brněnské přehrady se minulou sobotu konal ohňostroj. Zůstal po něm mrtvý mladý Rom s ránou v hrudi. Pobodal ho (zřejmě) Ukrajinec. Záminkou měla být hlasitá hudba, kterou si skupina Romů pouštěla v tramvaji z mobilu. Vznikla polemika, pak hádka, nakonec rvačka s nožem. Ukrajinec, který měl nůž (a podle některých verzí byl první napaden, a tak se bránil), byl dopaden, mladý život se již nevrátí. Tragédie se okamžitě přenesla na sociální sítě, které rozhodně nejsou Romům odepřeny.

Ptačí příšera nad městem Tatabánya

Maďarsko je země zaslíbená nostalgii, což má různé důvody a příčiny, historické i třeba osobní. Skvělá kniha Krzysztofa Vargy o Maďarsku Guláš z turula, kterou jsem při maďarských cestách už několikrát doporučoval, je vlastně celá o maďarské nostalgii, tedy o důvodech zvláštního smutku, melancholie, stesku. Je to samozřejmě trochu nadsázka, když Varga, napůl Polák a Maďar, píše, jak jsou všichni Maďaři smutní, jak smutně jedí a smutně pijí, jak se smutně dívají na svou minulost, jejíž odešlá sláva je příčinou toho smutku.

Konec demokracie, který nenastal

Pamatuju si jaro 2001, byl jsem zrovna na výletě v Itálii a Berlusconi se po vyhraných volbách zase stal premiérem. V hlavních titulcích novin, kterými tehdy byly ještě obsypány všudypřítomné trafiky, byly věty, kterým lehce rozuměl každý: La fine della democrazia italiana! Vždy se to opakovalo: pokud Berlusconi noviny nekoupil, naopak psaly, jak právě on bojuje za demokracii, ale za tu pravou, pro lidi, pro Itálii a pro Italy. Demokracie tedy v Itálii zase jednou končila, lidé si o tom četli v krásných kavárnách, pili nejlepší kávu na světě a vypadali, jak Češi, ale ani většina Evropanů nikdy vypadat nebude

Výpravy s Posledním lancknechtem

Když bylo v roce 1843 třicáté výročí bitvy u Lipska, té, ve které maršálek Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) porazil Napoleona, sešli se členové rodiny orlických Schwarzenbergů na jedné lesní tišině mezi Orlíkem a vsí Zalužany a na místě, kterému se pak říkalo „stromy přátelství“, zasadili každý jeden dub. Celkem jich bylo sedm, nebudeme zde vypočítávat všechny, ostatně jsou na nich cedulky se jmény příslušných sázečů. Uvedeme ale, že vedle „nejčestnějšího“ dubu, který patřil vdově po Karlu I., „paní maršálkové“ Marii Anně, se má stále k světu dub, který tam zasadil její nejstarší syn, Bedřich.

Novější články Starší články