Každý středoevropský národ má svůj typus hrdiny. Polský hrdina nehloubá o absolutním horizontu či svědomí světa; ne, v jeho zemi se objevil škůdce, tak bere zbraň a vyráží proti nepříteli, přičemž počítá s tím, že už v první fázi může být konfrontace fyzická. S maďarským hrdinou je to v zásadě podobné.
Česká společnost zapomněla, co se stalo před sty, padesáti nebo třeba deseti lety. A když už se pokusí na něco si vzpomenout, otevírají se nepříjemné otázky, se kterými si neví rady. Dalším krokem bývají emotivní spory a všechno končí tím, že se znovu spustí milosrdná opona zapomnění.
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Je to už čtyřicet let, co se na československých obrazovkách poprvé rozsvítila ta jistým způsobem ikonická znělka. Po silnici vinoucí se malebnou českou krajinou kráčí uniformovaná postava s kufrem.
Poslední dva roky nicméně Marta Kubišová zažívá něco jako druhý comeback – což je ten pravý čas na bilanční rozhovor o zvratech a nepravidelnostech v jednom životě. Rozhovor byl veden proti proudu času.
Jiřině Prekopové je 86 roků, loni v květnu utrpěla mozkovou mrtvici a zpočátku nemohla mluvit. Od té doby se zotavila a opět vede psychologické kurzy.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.
Architekturu a design z časů první republiky miluje Rudolf Břínek natolik, že rád přetrpí všechny chyby, které tehdejší doba měla.
„Když mohl zradit Gorbačov, proč já, diplomatický pěšák, bych nemohl udělat něco podobného?“ Tato slova pronesl Milan Švec, když se svou emigraci snažil vysvětlit několik let poté svému příteli. Zástupce československého velvyslance ve Washingtonu, absolvent moskevského institutu mezinárodních vztahů MGIMO a přesvědčený marxista Milan Švec ovšem obyčejným pěšákem nebyl. Přesto přeběhl na „druhou stranu“. Stalo se tak v květnu 1985, dva měsíce po nástupu Michaila Gorbačova k moci. Ve vedení československé komunistické strany tím způsobil poprask.
Osudy lidí popravených a umlácených komunisty byly po jejich smrti často podobně dramatické a pohnuté jako za jejich života. Jako by se vrazi báli i mrtvých, a proto se jejich těl snažili zbavit. Jako by chtěli vyvolat dojem, že ti lidé nikdy neexistovali. Různé emoce ale vzbuzují oběti totality i dnes.
Hrůza oslav letošního stoletého výročí začátku první světové války je v jistotě, že v 21. století odteď každá větší událost bude mít právě „stoleté výročí“. Dál totiž pohodlí paměti nesahá, takže zůstáváme v očekávání permanentního, paradoxně právě takřka stoletého večírku, umožňujícího jen malou šanci vysmeknout se povinnému, nadosobnímu a víc než míň organizovanému dojetí.
Ministr financí Andrej Babiš obchází Prahu s vypsanými citáty filozofa Václava Bělohradského, který vyjádřil naději, že má šanci proměnit se z oligarchy v příslušníka elity. Václav Bělohradský v rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětluje, proč skončila epocha tradičních politických stran a přesně podle očekávání Václava Havla přicházejí jednorázová tematická hnutí, jako je ANO.
Den poté, co před 96 lety vznikla Československá republika, vyhlásili sudetští Němci samostatný stát se dvěma miliony obyvatel a hlavním městem Liberec a poté odtržení od Československa deklarovaly nové útvary se sídly v Českém Krumlově, Znojmě a Opavě. Říjen 1918 a následující měsíce byly mnohem dramatičtější, než jak se dnes při oslavách vzpomíná.
Tichá lidská odvaha v době heydrichiády nemívá v dějinách stejný rozměr jako otevřený boj se zbraní v ruce. Nacisté vyhlásili tvrdou odvetu každému, kdo atentátníkům jakkoliv pomáhal, jejich čin schvaloval nebo jenom patřil mezi jejich příbuzné. Příbuzné atentátníků hledalo gestapo po celé zemi. A tak je masivní pátrání zavedlo i do vesničky Horní Radslavice na Vysočině.
Ministerstvo vnitra vede v současnosti osmnáct lustračních sporů, v nichž žalující tvrdí, že je StB evidovala jako agenty komunistické tajné policie neoprávněně. Na základě předchozích rozsudků mají žalující asi sedmdesátiprocentní šanci, že jim soud skutečně vyhoví a oni budou ze seznamu spolupracovníků vymazáni. Proč stát tolik soudních pří s údajnými udavači prohrává?
„Rusko se chová jako imperialistická země, nesporně. A každá imperialistická země se chová podobně. Ale když si tady člověk přečte noviny, má dojem, že je Rusko naprosto unikátní v tom, co dělá. Není.“
Vždycky ve druhé půli srpna v 70. a 80. letech, během normalizace, pořádala Státní bezpečnost bezmála manévry. Zaměřila se zejména na známé disidenty. Ve dnech zvláště ostře sledovaného desátého výročí sovětské okupace, v roce 1978, estébákům spadla brada, když zjistili, že protistátní letáky šíří kronikář a nástěnkář Brigády socialistické práce z mladoboleslavské Škodovky, a dělá to dokonce už dlouhých deset let. Jan Frič si pak za svůj protest odseděl 18 měsíců.
Českoslovenští legionáři bojující za první světové války v Rusku mají významný podíl na vzniku samostatné republiky. Na čtyři tisíce z nich zahynuly, v bojích nebo na nemoci. Jejich spolubojovníci jim v letech 1918 až 1920 vystavěli asi 140 pomníků, rozesetých tisíce kilometrů od sebe, od Uralu po Tichý oceán. Do 90. let minulého století se ovšem dochovaly jen dva, zbytek zmizel třeba pod novou továrnou nebo sídlištěm.
Přelomové obstrukce Sládkových republikánů v 90. letech, stovky pozměňovacích návrhů k jedinému zákonu v roce 2002, zdržování vládních předloh poslanci ODS před čtyřmi lety nebo noční a víkendový maraton jednání vymyšlený sociálními demokraty v roce 2011 kvůli vládnímu balíčku reformních zákonů. Obstrukce využívají opoziční poslanci jako poslední hráz proti přijetí zásadních norem vlády.
Komunista, estébák, šmelinář, odsouzenec na smrt, ale i zachránce. Charakteristik muže, jehož neobyčejný život rámují poválečné dějiny Československa, je mnoho. Přesto jeho příběh zůstává víceméně neznámý. Zdeněk Toman.
Zámek Lány, po Pražském hradu druhé sídlo prezidenta, podle oficiálních zpráv zakoupilo mladé Československo od rodu Fürstenbergů. Jenže pak je tu ještě jedna neoficiální varianta: stát si zámek krátce po svém vzniku přivlastnil v rámci rozsáhlé pozemkové reformy. Jak to tedy před více než 90 lety bylo?
