Když se Karel IV., „otec vlasti“ a podle velké televizní ankety z roku 2005 „Největší Čech“, stal v roce 1346 německým a také českým králem, vypadalo to zejména v západní části jeho říše jako v katastrofickém filmu.
Je biolog, přesněji rostlinný sociolog a ekolog rostlinných invazí. A taky výjimečný spisovatel. Jiří Sádlo. Nedávno mu vyšla novela Praha a Brno.
Duše českého národa je průmyslová, řekl svého času premiér Vladimír Špidla. Letos uplyne sto let od úmrtí toho, kdo průmyslovou duši českému národu vdechl – a koho český národ vytrvale ignoruje. Jmenoval se František Josef I. Na průčelí Chrámu svatého Víta hlídají hlavní vstup do katedrály sochy císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Když se ohlížíme za uplynulým rokem, jako dvě největší témata vyvstává uprchlická krize a horké léto. S odstupem několika měsíců máme možnost se zamyslet nad letošním suchem, aniž bychom se příliš věnovali výsledkům prosincové velké klimatické konference v Paříži coby víceméně politické akce.
Otázku položil diskusní Salon Týdeníku Echo třem expertům. K debatnímu stolu se sešli sociolog a výzkumník veřejného mínění Jan Herzmann, prorektor vysoké školy CEVRO institut Ladislav Mrklas, který se specializuje na politiku střední a východní Evropy, společně s Milanem Znojem, docentem Filozofické fakulty UK a členem poradního sboru Masarykovy demokratické akademie.
O víkendu se koná sněm TOP 09, na němž Karel Schwarzenberg rezignuje na funkci předsedy. Jedná se o řízené předání moci, jediným uchazečem o toto místo je Miroslav Kalousek.
Jeden z odstavců závěrečných pasáží novely Zdeňka Vyhlídala Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… začíná větou: „Historie se ovšem dovede připomenout nečekanými souvislostmi.“ Těžko ji výrazněji nevnímat po protestech vysokoškolských studentů vůči státní moci, jejichž stupňující se přesvědčení má prozatímní vrchol v letošním setkání k 17. listopadu, zopakovaném ještě o pět dní později.
Lýdia Kovářová (87) zažila druhou světovou válku jako dospívající dívka – na jejím konci jí bylo 17 let.
V úterý 28. listopadu 1989, kdy byl národ ještě v euforii z pátečního odstoupení komunistického politbyra v čele s Milošem Jakešem, si tehdejší ministr vnitra František Kincl zavolal do kanceláře náčelníka rozvědky Viléma Václavka. „Řekl mi, že nemůže jinak, ale že mě musí odvolat za svévolné jednání,“ vypráví Václavek, dnes jednasedmdesátiletý penzista.
V těchhle předvýročních dnech pamětník co chvíli zavzpomíná. Třeba na Miloše Jakeše, komunistického generálního tajemníka v časech rozpadání se režimu.
Nový film má Petr Zelenka v kinech po sedmi letech. Jmenuje se Ztraceni v Mnichově a je to komediální esej.
Karel Köcher je dodnes jediným známým zahraničním špionem, kterému se podařilo splnit nesplnitelný úkol – proniknout do CIA. Číňan Larry Wu-tai Čin, označovaný také za krtka v nejstřeženější zpravodajské službě světa, byl svými krajany naverbován teprve poté, co ve „Firmě“ už léta působil.
Bylo to v říjnu 1981, krátce po jeho devětadvacátých narozeninách. Jiří Gruntorád měl za sebou přijímací proceduru ve věznici v Minkovicích u Liberce. Dostal čtyři roky za podvracení republiky: za opisování a šíření zakázané literatury. Za mřížemi se neocitl poprvé, už jednou ho odsoudili za nedovolené ozbrojování a odseděl si také deset měsíců ve vazbě.
Československo hned dvakrát během krátké doby sehrálo klíčovou roli v blízkovýchodních dějinách. Například právě před šedesáti lety, kdy tak trochu pomohlo vyvolat válku. Toto výročí zůstává nepovšimnuto. V obou případech, kdy Čechoslováci sehráli výraznou úlohu, bylo to prostřednictvím dodávek zbraní. Vyzbrojení vznikajícího židovského státu v letech 1947–49 je u nás docela dobře známo. Bez těchto zbraní by možná Izrael nevznikl a ledacos by dnes bylo jinak.
Na začátku září 1968 nasedli Jiří a Eva Horovi se svým jedenapůlročním synem do vlaku a odjeli do Rakouska. Zařadili se do uprchlické řeky proudící z okupovaného Československa, která zaplavila západní Evropu. V letech 1968 a 1969 opustilo svou vlast přibližně sedmdesát tisíc Čechoslováků.
Na Ctirada Mašína mělo mnoho lidí v téhle zemi velmi silný názor a svědčí o tom i další kolo diskusí, které se roztočilo při nedávném čtvrtém výročí jeho úmrtí (zemřel 13. srpna 2011).
ČT v sobotu 15. srpna v pokračování cyklu Jaro 1945 nabídla pozoruhodný pořad. Sešla se v něm témata, jež se objevují společně málokdy: nacistické koncentráky, odsun sudetských Němců a kultovní filmoví režiséři.
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali publicista Jan Urban, nakladatel a spisovatel Jiří Padevět, který čerstvě vydal knihu Krvavé finále o posledních válečných dnech v českých zemích, Jiří Šitler, velvyslanec a zmocněnec pro záležitosti holocaustu a antisemitismu, a archivář Vojtěch Šustek, autor edice dokumentů Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu.
V polovině roku se to téma přihlásilo samo, skoro jako krátkodobá bilance. Právě proto, že jeho střípky se za sebe skládaly postupně a jejich celek už nešlo přehlédnout. Jednak vyšel komiks Legendy o Magorovi, jednak v rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem bylo přiznáno, že se nedostalo na jeho původní téma, totiž autorovu novinku – knižní rozhovor s Johnem Bokem Život mimo kategorie.
Nejprestižnější domácí filmová akce vstupuje do letošního ročníku v duchu oslav významného jubilea. V západočeském regionu se koná už po padesáté. Letitý boj festivalu o vlastní tvář zahrnuje ideologické manipulace z let komunismu i porevoluční půtky s tržními mechanismy.
Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.
Každý středoevropský národ má svůj typus hrdiny. Polský hrdina nehloubá o absolutním horizontu či svědomí světa; ne, v jeho zemi se objevil škůdce, tak bere zbraň a vyráží proti nepříteli, přičemž počítá s tím, že už v první fázi může být konfrontace fyzická. S maďarským hrdinou je to v zásadě podobné.
Česká společnost zapomněla, co se stalo před sty, padesáti nebo třeba deseti lety. A když už se pokusí na něco si vzpomenout, otevírají se nepříjemné otázky, se kterými si neví rady. Dalším krokem bývají emotivní spory a všechno končí tím, že se znovu spustí milosrdná opona zapomnění.
Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.
Je to už čtyřicet let, co se na československých obrazovkách poprvé rozsvítila ta jistým způsobem ikonická znělka. Po silnici vinoucí se malebnou českou krajinou kráčí uniformovaná postava s kufrem.
Poslední dva roky nicméně Marta Kubišová zažívá něco jako druhý comeback – což je ten pravý čas na bilanční rozhovor o zvratech a nepravidelnostech v jednom životě. Rozhovor byl veden proti proudu času.
Jiřině Prekopové je 86 roků, loni v květnu utrpěla mozkovou mrtvici a zpočátku nemohla mluvit. Od té doby se zotavila a opět vede psychologické kurzy.
Nekončící revival popkultury osmdesátých let už svou délkou daleko přesáhl čas jedné dekády, mladší generace se do něj narodila a možná v něm všichni umřeme. Pokud tedy naplno nezačne revival devadesátých let, v kterémžto případě se máme vskutku nač těšit.
Architekturu a design z časů první republiky miluje Rudolf Břínek natolik, že rád přetrpí všechny chyby, které tehdejší doba měla.
