Soudruhu hrabě, říkali komunisti dědečkovi
ROZHOVOR SE ŠLECHTICEM FRANTIŠKEM KINSKÝM. Možná nečekaným hitem televizních obrazovek je seriál Modrá krev, jenž zachycuje nejnovější osudy zdejších starých šlechtických rodů.
ROZHOVOR SE ŠLECHTICEM FRANTIŠKEM KINSKÝM. Možná nečekaným hitem televizních obrazovek je seriál Modrá krev, jenž zachycuje nejnovější osudy zdejších starých šlechtických rodů.
Byla odvysílána poslední epizoda seriálu Svět pod hlavou. Ohlas měl nesporný: jednak svou sevřeností a filmovou výpravou se vymykal převládající soudobé televizní produkci, jednak diváky přitažlivě konfrontoval s nedávnou zdejší minulostí. Snažil se totiž evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982, do nějž se hlavní hrdina – policista Filip Marvan – ze současnosti propadl po srážce automobilem.
V povědomí jsou především portréty z jejího středního věku. Napudrovaná korpulentní barokní dáma v krajkami a brokátem bohatě zdobeném šatu s velkým dekoltem, dvojitá brada dělá její v podstatě hezký obličej trochu tetkovským, chytré jasně modré oči a červené líce pak budí dojem spíš dobrácké povahy.
Na sochařské soutěži došlo mezi účastníky ke kurióznímu konfliktu. Při soutěži o výtvor sochařského portrétu Karla III. Schwarzenberga byla mezi poskytnutými předlohovými fotografiemi i jedna s Bedřichem Schwarzenbergem. Sochař Michal Blažek měl svůj výtvor udělat právě podle nesprávné fotografie a žádá anulování soutěže. Spolek sochařů ve svém prohlášení Blažkovu kritiku odmítá.
Aspoň pětadvacátého února by měl člověk věnovat tichou vzpomínku na komunismus a komunisty, kteří tuto zemi čtyřicet let měli ve svém vlastnictví, takže se z toho nemůže dosud vzpamatovat.
„V berlínské věznici Plötzensee upadla krásná hlava Fučíkova.“ Tuhle větu jsem jako pionýr pronášel ve školním recitačním pásmu. Byl konec 70. let a to pásmo byla tendenční, ideologií naprosto deformovaná propagandistická kašpařina o hrdinské roli komunistů za války a my děti v ní měly roli cvičených opic.
Pozornost, která se v posledních týdnech věnuje seriálu České televize Bohéma, aby bylo náležitě zdůrazněno, co všecko je v seriálu špatně nebo aspoň rozporně, je fascinující. Ne proto, že by se nepatřilo na něco takového jako na zajímavost poukázat. Ale patří se na to právě jen poukázat jako na zajímavost pro srovnání, pro uvedení věcí na publicistickou míru.
Před měsícem zde započatý roční seriál o událostech vážících se k roku 1717, v němž bylo zmíněno probíhající panování Karla VI. a krásná doba temna, musí nutně pokračovat alespoň stručnou zprávou o jednom ze dvou nejdůležitějších porodů toho roku pro naši širší vlast habsburskou.
Anticharta už je téměř zprofanované slovo. Nebylo tomu tak vždycky: v devadesátých letech o ní chtěl mluvit málokdo z těch, kdo byli více či méně donuceni k jejímu podpisu. Převládal pocit, že nad tou trapnou věcí by se měla raději zavřít voda.
Když člověka omrzí přítomnost, poohlédne se po minulosti a řekne si, jaké to bylo třeba před třemi sty lety.
Hlavní neudálostí končícího týdne byl verdikt Ústavního soudu, který v nejtěsnějším možném poměru 8 ku 7 nezavřel archivy Státní bezpečnosti (a dalších represivních organizací dvou totalit na našem území).
František Josef I. zemřel ve své pracovně na zámku v Schönbrunnu 21. listopadu 1916 a s ním skončila historická éra, na kterou dnes nejen Rakušané, ale většina národů staré monarchie vzpomíná s nostalgií.
Moje babička měla sekretář a v něm pozoruhodné věci. Vedle urny svého manžela, tedy mého dědy, tam byl nejzvláštnější takový koutek, který by se dal nazvat ikonostasem česko-moravských malých a velkých dějin.
Dnes, v pondělí 21. listopadu je to 100 let od chvíle, kdy skonal císař František Josef I. V anketách o nejvýznamnějších panovnících a hlavách našeho státu pravidelně v odpovědích našich současníků soupeří Karel IV. s T.G. Masarykem, zatímco František Josef I. se v paměti současné generace zachoval pouze jako starý pán s licousy, na jehož obraz kálely mouchy, a tak jej hostinský Palivec odklidil na půdu a šeredně to jako velezradu odskákal. Vedle této švejkovské literární epizody možná „stařičký mocnář“ vytane ještě v paměti nepočetným znalcům historie snad jako „starý Procházka“.
Před několika lety jsem vedl pro noviny rozhovor s panem Antonínem Zelenkou, téměř devadesátiletým předsedou opavské pobočky Konfederace politických vězňů. Krom jiného si posteskl nad tím, že studenti ve školách, kam ho občas zvou na besedy, vnímají jako hlavní charakteristiku časů komunismu to, že se stály fronty na banány.
Národní nezávislost a prosperitu se nám podaří udržet tehdy, pokud proti národním spasitelům ubráníme tradiční instituce, nejen parlament či nezávislé soudnictví a policii, ale stejně tak i tradiční strany, autonomii univerzit, nekomerční kulturu či nezávislá média a volný prostor pro podnikání.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
Před pěti lety jsem psal o Ivanu Klímovi, že se stal nejmladším osmdesátníkem z velké šedesátnické generace.
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička se stává nežádoucí osobou. Nezúčastní se tradičního pietního aktu na počest Václava Morávka a Josefa Mašína v Kolíně a Lošanech, který proběhne v pondělí.
Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.
Spor o článek Hitler je gentleman, jehož autorství mylně přisoudil prezident Miloš Zeman novináři Ferdinandu Peroutkovi, jde do další fáze. Ve čtvrtek se jím bude zabývat městský soud v Praze, ke kterému se hradní kancléř odvolal.
V současné době prožívá Evropa dramatické okamžiky, které neplynou jen z kulturních dopadů příchodu statisíců uprchlíků na starý kontinent, ale z nové geopolitické situace, dané rostoucím významem Ruska a jeho mocenskými ambicemi, stejně jako projevy napětí mezi Východem a Západem, nebo zpochybňováním významu Evropské unie a NATO.
Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.
Před necelými padesáti lety držely studentky Olga Iofe Prochorovová a Irina Kaplunová plakáty s hesly: Na věčnou památku Janu Palachovi a Svobodu Československu. Učinily tak na moskevském Majakovského náměstí, kde uspořádaly demonstraci na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Letos šestašedesátiletá Prochorovová navštíví Prahu.
Měsíc utekl a vzpomínky na letní dobrodružství vyprchávají. Fotoblog Jiřího Peňáse.
Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.
Ty otázky jsou naléhavé stejně dnes jako vždycky: Mění se česká společnost? Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Je pro nás ještě důležitá demokracie? Zapomínáme? Kam se můžeme posunout? Zejména poslední z nich přímo vybízí k lapidární odpovědi. Než k ní dospěji, rád bych vyjasnil některé okolnosti. Česká republika je ve stavu ohrožení, ve vážné krizi. Je to krize polistopadové demokracie a v některých momentech se zároveň kryje s krizí celého západního společenství, k němuž od listopadu 1989 už zase smíme patřit.
Od roku 1970 vedla Státní bezpečnost na Milana Kunderu jako na „nepřátelskou osobu“ svazek s názvem Elitář. V úvodu zprávy pověřený estébák, podepsán jako mjr. Dufek, píše o chování sledované osoby během pražského jara a po srpnu 1968. Věcně konstatuje, že Kundera patřil k „organizátorům pravicově oportunistických vystoupení“ na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, že pak vystupoval „v duchu událostí“ roku 1968, že nyní „udržuje styky s VC („vízoví cizinci“) a emigranty“, takže na „základě jeho informací vyšly v zahraničí články, v nichž jsou nepravdivě líčeny poměry v ČSSR“.
Stát se členem protinacistického odboje a zúčastnit se atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha umožňuje nová dobrodružná geolokační hra s názvem Operace Anthropoid. Místy spjatými s atentátníky provede hráče v rámci mobilní aplikace Geofun přímo jeden z výsadkářů, Jan Kubiš.
Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme, co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže, co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje. Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu dějin jako značný rozvoj a úspěch. Kulturní a duševní vývoj společnosti jako relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.