Před měsícem zde započatý roční seriál o událostech vážících se k roku 1717, v němž bylo zmíněno probíhající panování Karla VI. a krásná doba temna, musí nutně pokračovat alespoň stručnou zprávou o jednom ze dvou nejdůležitějších porodů toho roku pro naši širší vlast habsburskou.
Anticharta už je téměř zprofanované slovo. Nebylo tomu tak vždycky: v devadesátých letech o ní chtěl mluvit málokdo z těch, kdo byli více či méně donuceni k jejímu podpisu. Převládal pocit, že nad tou trapnou věcí by se měla raději zavřít voda.
Když člověka omrzí přítomnost, poohlédne se po minulosti a řekne si, jaké to bylo třeba před třemi sty lety.
Hlavní neudálostí končícího týdne byl verdikt Ústavního soudu, který v nejtěsnějším možném poměru 8 ku 7 nezavřel archivy Státní bezpečnosti (a dalších represivních organizací dvou totalit na našem území).
František Josef I. zemřel ve své pracovně na zámku v Schönbrunnu 21. listopadu 1916 a s ním skončila historická éra, na kterou dnes nejen Rakušané, ale většina národů staré monarchie vzpomíná s nostalgií.
Moje babička měla sekretář a v něm pozoruhodné věci. Vedle urny svého manžela, tedy mého dědy, tam byl nejzvláštnější takový koutek, který by se dal nazvat ikonostasem česko-moravských malých a velkých dějin.
Dnes, v pondělí 21. listopadu je to 100 let od chvíle, kdy skonal císař František Josef I. V anketách o nejvýznamnějších panovnících a hlavách našeho státu pravidelně v odpovědích našich současníků soupeří Karel IV. s T.G. Masarykem, zatímco František Josef I. se v paměti současné generace zachoval pouze jako starý pán s licousy, na jehož obraz kálely mouchy, a tak jej hostinský Palivec odklidil na půdu a šeredně to jako velezradu odskákal. Vedle této švejkovské literární epizody možná „stařičký mocnář“ vytane ještě v paměti nepočetným znalcům historie snad jako „starý Procházka“.
Před několika lety jsem vedl pro noviny rozhovor s panem Antonínem Zelenkou, téměř devadesátiletým předsedou opavské pobočky Konfederace politických vězňů. Krom jiného si posteskl nad tím, že studenti ve školách, kam ho občas zvou na besedy, vnímají jako hlavní charakteristiku časů komunismu to, že se stály fronty na banány.
Národní nezávislost a prosperitu se nám podaří udržet tehdy, pokud proti národním spasitelům ubráníme tradiční instituce, nejen parlament či nezávislé soudnictví a policii, ale stejně tak i tradiční strany, autonomii univerzit, nekomerční kulturu či nezávislá média a volný prostor pro podnikání.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
Před pěti lety jsem psal o Ivanu Klímovi, že se stal nejmladším osmdesátníkem z velké šedesátnické generace.
Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Jaroslav Vodička se stává nežádoucí osobou. Nezúčastní se tradičního pietního aktu na počest Václava Morávka a Josefa Mašína v Kolíně a Lošanech, který proběhne v pondělí.
Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.
Spor o článek Hitler je gentleman, jehož autorství mylně přisoudil prezident Miloš Zeman novináři Ferdinandu Peroutkovi, jde do další fáze. Ve čtvrtek se jím bude zabývat městský soud v Praze, ke kterému se hradní kancléř odvolal.
V současné době prožívá Evropa dramatické okamžiky, které neplynou jen z kulturních dopadů příchodu statisíců uprchlíků na starý kontinent, ale z nové geopolitické situace, dané rostoucím významem Ruska a jeho mocenskými ambicemi, stejně jako projevy napětí mezi Východem a Západem, nebo zpochybňováním významu Evropské unie a NATO.
Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.
Před necelými padesáti lety držely studentky Olga Iofe Prochorovová a Irina Kaplunová plakáty s hesly: Na věčnou památku Janu Palachovi a Svobodu Československu. Učinily tak na moskevském Majakovského náměstí, kde uspořádaly demonstraci na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Letos šestašedesátiletá Prochorovová navštíví Prahu.
Měsíc utekl a vzpomínky na letní dobrodružství vyprchávají. Fotoblog Jiřího Peňáse.
Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.
Ty otázky jsou naléhavé stejně dnes jako vždycky: Mění se česká společnost? Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Je pro nás ještě důležitá demokracie? Zapomínáme? Kam se můžeme posunout? Zejména poslední z nich přímo vybízí k lapidární odpovědi. Než k ní dospěji, rád bych vyjasnil některé okolnosti. Česká republika je ve stavu ohrožení, ve vážné krizi. Je to krize polistopadové demokracie a v některých momentech se zároveň kryje s krizí celého západního společenství, k němuž od listopadu 1989 už zase smíme patřit.
Od roku 1970 vedla Státní bezpečnost na Milana Kunderu jako na „nepřátelskou osobu“ svazek s názvem Elitář. V úvodu zprávy pověřený estébák, podepsán jako mjr. Dufek, píše o chování sledované osoby během pražského jara a po srpnu 1968. Věcně konstatuje, že Kundera patřil k „organizátorům pravicově oportunistických vystoupení“ na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, že pak vystupoval „v duchu událostí“ roku 1968, že nyní „udržuje styky s VC („vízoví cizinci“) a emigranty“, takže na „základě jeho informací vyšly v zahraničí články, v nichž jsou nepravdivě líčeny poměry v ČSSR“.
Stát se členem protinacistického odboje a zúčastnit se atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha umožňuje nová dobrodružná geolokační hra s názvem Operace Anthropoid. Místy spjatými s atentátníky provede hráče v rámci mobilní aplikace Geofun přímo jeden z výsadkářů, Jan Kubiš.
Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme, co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže, co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje. Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu dějin jako značný rozvoj a úspěch. Kulturní a duševní vývoj společnosti jako relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.
Skoro současně byla v Národním muzeu (v Nové budově, bývalém Federálním shromáždění) a v Tančícím domě v Praze otevřena výstava, která člověka vrací do časů, kdy mu bylo blaho. Nebo špatně. Retro je těžko uchopitelná věc: jeho podmínkou je, že už není, ale lze si jej přivolat. Debatovat o něm přišli Miroslava Burianová, kunsthistorička z Národního muzea a kurátorka výstavy Retro v NM, Karolina Vránková, publicistka z Respektu, Pablo de Sax, konzervátor Židovského muzea, sběratel a autor konceptu Domácího umění, a Marcel Fišer, kunsthistorik, ředitel Galerie umění Cheb a spoluautor Retromusea Cheb.
Čtvrtstoletí po roce 1989 Česko sílilo. Samozřejmě – listopadová revoluce měla své vítěze i poražené. Jinak to ani být nemohlo, ale v souhrnu a ve výsledku se lidem v této zemi nikdy nežilo lépe než poslední dvě a půl dekády. Československo, které nám odkázali Masaryk se Štefánikem, sice nepřežilo, ale vztah Čechů i Slováků je od rozdělení bezproblémový a přátelský.
Před šesti sty léty 30. května byl na kostnické hranici upálen Jeroným Pražský, jedna z nejvýraznějších postav českého intelektuálního života přelomu 14. a 15. století.
„Lidi mi už kolikrát říkali, ať si o tu sochu Gottwalda požádám,“ říká bývalý příbramský havíř Ondřej Stavinoha. „Radil mi to šéf místní pobočky Konfederace politických vězňů pan Zahrádka, ale i starosta Nepomuku.
Před třiceti pěti lety, v noci z 27. na 28. dubna 1981, spustila StB největší akci proti disentu v 80. letech. Pro popsání celého případu je ale třeba se vrátit ještě o tři čtvrtě roku nazpět.
Co znamená pro Čechy Karel IV.? Je opravdu největší panovník našich dějin? Jaký odkaz této zemi zanechal? A považoval se vůbec za Čecha? V polovině května bude mít 700. narozeniny Karel IV., vnímaný jaksi automaticky jako nejvýznamnější český panovník v dějinách.
Když se Karel IV., „otec vlasti“ a podle velké televizní ankety z roku 2005 „Největší Čech“, stal v roce 1346 německým a také českým králem, vypadalo to zejména v západní části jeho říše jako v katastrofickém filmu.
