Úsměv na rtech po sečtení volebních výsledků ztuhl dokonce Winfriedu Kretschmannovi, který dosáhl pro Zelené historicky nejlepšího výsledku na celém světě. Zelení se po nedělních volbách ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko stali s třiceti procenty nejsilnější stranou a mohou vybírat partnera do koalice.
Dlouho se zdálo, že na evropském summitu, který se konal minulý týden v Bruselu, bude svedena rozhodující bitva tzv. uprchlické krize.
V 90. letech konvertoval Petr Pelikán k islámu, studoval v arabských a dalších blízkovýchodních zemích. Na začátku února přednášel v íránském Komu o evropském islámu.
Proč se společnost radikalizuje a polarizuje? Mohou za všechno uprchlíci? Zažívají sociální sítě nános chudších? A o co jde agroskinheadům, když přijedou do Prahy?
Má zkušenosti z Iráku, země, jejíž destabilizace přispěla zásadním významem k destabilizaci Sýrie a vzniku Islámského státu.
Jednou z nejoblíbenějších knih zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga je The End of Power (Konec moci, Basics Books, 2013). Před třemi lety ji napsal Moisés Naím.
Masivní přesuny obyvatelstva sužují planetu celé lidské dějiny. A většinou s sebou nesou i nezanedbatelný aspekt: mění místo, odkud lidé odcházejí, stejně jako místo, kam přicházejí. Arabské země tak například po tisíce let obývaly silné židovské komunity. Dnes jsou v podstatě nevratnou minulostí.
Letos v únoru vyhlásil známý institut European Council on Foreign Relations, v jehož správní radě zasedá hned několik evropských exministrů zahraničí a významných diplomatů, žebříček nejvlivnějších zemí Evropy v zahraniční politice. Jedničkou se stalo Německo. O druhé místo se podělila Británie se Švédskem. Pozice Londýna asi nikoho nepřekvapí.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře z Turecka vyplouvají další tisíce uprchlíků – převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Súdánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistického hnutí Boko Haram. V Afghánistánu, Africe a na Blízkém východě postihla destabilizace zhruba 60 milionů lidí.
Britský intelektuál, znalec islámu, „skeptický muslim,“ spisovatel a vydavatel Ziauddin Sardar jde při rozplétání kořenů mnohem dál.
„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“
Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.
Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků.
Uprchlická krize pomáhá v Evropě radikálům a populistům. Naposledy to bylo s 29 procenty vítězství národovecké Švýcarské lidové strany ve volbách minulou neděli, týden předtím 31 procent pro Svobodné a druhé místo v zemském parlamentu ve Vídni.
V rozhovoru odpovídá Erhard Busek, veterán rakouské politiky a intelektuálního života. Byť dlouhá léta významný člen Rakouské lidové strany, udržuje si pověst nezávisle uvažujícího člověka.
Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.
„V Česku převládá pocit, že uprchlíci jsou nebezpečná masa, která nemá tváře ani jména, a bezejmenné mase se nepomáhá,“ prohlašuje Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni.
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Všichni byli překvapeni, když televize hlásila první výsledky. Zemské volby ve Vídni vyhrála minulou neděli sociální demokracie (SPÖ) s osmiprocentním náskokem přes Svobodnými (FPÖ).
Ve srovnání s minulostí je strana zdaleka nejmocnější a možná už nikdy v budoucnosti tak mocná nebude. Obsadila místo premiéra, šéfa sněmovny i Senátu, jejím bývalým členem je prezident. Drží deset míst hejtmanů a ve většině krajských a okresních metropolí místa radních. Přesto se dostala do nejhlubší vnitřní krize v historii posledního čtvrtstoletí.
Před Vídní se v letech 1529 a 1683 zastavil vpád osmanských armád do Evropy. Historie se připomene v neděli. Vídeňské zemské volby rozhodnou, jak se Rakousko postaví přívalu uprchlíků, kteří mnozí rovněž pocházejí z území bývalé Osmanské říše.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Někdy před třemi lety jsem dostal od egyptologa Miroslava Bárty krátkou zprávu ve smyslu: „Procházím ulicemi Káhiry, jsem deprimovaný, že je tady tolik lidí a všichni budou chtít odejít do Evropy“. V té době jsme již několik let uvažovali o vztahu mezi suchými klimatickými výkyvy, cenami potravin, sociálními bouřemi a migracemi.
S Milanem Chovancem se Týdeník Echo sešel několik dní po radě ministrů vnitra EU, kde byl spolu se svým slovenským, maďarským a rumunským kolegou poražen ve sporu o povinné kvóty na přerozdělení uprchlíků.
V úterý 22. září zažila Evropská unie zlomový moment. Vůbec poprvé se odhodlala ke skutečně silovému řešení u nesmírně citlivého tématu zasahujícího do suverenity členských zemí.
Pro odpověď jel Týdeník Echo do Frankfurtu nad Mohanem za Rolandem Tichym, který na internetu provozuje jedno z mála politicky nekorektních, přitom ale seriózních médií současného Německa.
Migrační tsunami valící se do Evropy z Blízkého a Středního východu a severní Afriky vyvolává vzrušené debaty nejen o tom, jak se k tomuto stěhování národů a jeho důsledkům postavit, ale také o jeho příčinách. Lze dokonce říci, že čím je Evropa bezradnější v hledání racionální odpovědi na otázku „co dělat“, tím víc odpovědí nabízejí diskutující na otázku, „kdo“ nebo „co za to může“.
