„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“ Jiná paní ale strká dvojici tisícikorunu a starší muž nabízí dokonce ubytování ve svém bytě. Vše podkreslují tóny ze Smetanovy Vltavy.

Mladík, který hrál v tomto hojně diskutovaném internetovém počinu syrského uprchlíka, je skutečně běžencem ze Sýrie. Navdar Muhamed, jenž souhlasil s rolí „hromosvodu“ českých reakcí na imigranty ve videu vládní iniciativy Hate Free, ale nedorazil v poslední uprchlické vlně. V Česku žije už deset let.

„Nebojte, lidé ze Sýrie jsou tu většinou vítáni.“ I tato věta, pronesená třicátníkem na náměstí středočeského Kolína, v nahrávce zazní. Sdílí ale tento pocit sám Navdar Muhamed a další Syřané, kterých žije v Česku dva a půl tisíce? V drtivé většině přišli před začátkem syrské války a českou společnost už důkladně poznali, protože se sami stali její součástí.

Navdar Muhamed, student plzeňské univerzity, který prožil svá teenagerská léta v severočeském Duchcově a mluví plynně česky, tvrdí, že ho reakce lidí, kteří byli natáčeni skrytou kamerou (což jim bylo vzápětí oznámeno a byli požádáni o souhlas s vystupováním v šotu), příjemně překvapily. „Když vím, jak lidé reagují na Araby třeba v Teplicích, čekal jsem spíš, že budeme mít problémy,“ říká nad kofolou v plzeňské kavárně. Zklamán byl spíš nenávistnými diskusními příspěvky, které se pod videem objevovaly. Podle svých slov se tak po deseti letech v Česku vlastně poprvé setkal s nenávistí spojenou přímo s jeho vlastní osobou. Ověřil si tedy, že Češi se jinak chovají chráněni anonymitou internetu a jinak tváří v tvář uprchlíkům.

Podvody pašeráků

Když bylo Navdarovi dvanáct, vzal jeho otec, který měl obchůdek s elektropotřebami ve městě Malikija v severovýchodní Sýrii, všechny své čtyři děti a manželku a rozhodli se zemi opustit. Byli totiž Kurdové a právě v té době se situace mezi kurdským obyvatelstvem a vládou zvláště dramatizovala. „Jako Kurd bychom ani já, ani moji sourozenci neměli v Sýrii šanci získat normální práci,“ tvrdí Muhamed junior.

Přestože se jejich útěk odehrál před deseti lety, podobal se tisícům těch, které probíhají v těchto dnech. Rodina prodala krámek, pozemek, veškerý majetek, aby mohla zaplatit pašerákům lidí. Ti jim sehnali falešné pasy a převezli je autem do Turecka. Odtud měli podle dohody odletět do Prahy, kde měl na letišti čekat převaděč a převézt je do Německa. Po přistání v Ruzyni ale rodina zjistila, že je pašeráci podvedli, nikdo tam na ně nečekal. Po mnoha hodinách čekání na letišti se rozhodli oslovit české policisty. V „evropštině“ uměli jediné slovo – „azyl“.

Muhamedovi strávili rok v nejrůznějších uprchlických táborech, ten poslední byl v Havířově. V té době sedli na lep dalšímu vykutálenému převaděči, který slíbil, že je z Česka do Německa převeze autem. Jezdili kolem hranice, ale řidič prý nenašel ten správný „průsmyk“ na Západ. Česko jim však posléze udělilo azyl a nakonec jim nabídlo byt v severočeském Duchcově. Dnes tam Muhamedovi provozují občerstvení s kebabem, na vývěsním štítě je napsáno Istanbul. Všichni mají české občanství, navíc se rodina už v Česku rozrostla o Navdarova nejmladšího sourozence.

„Hvězda internetu“ tvrdí, že v Duchcově, kde se daří pravicovým extremistům a proběhlo tam už několik bouřlivých protiromských demonstrací, on ani jeho příbuzní problémy nikdy neměli. „Zpočátku na nás zvědavě koukali, někdo si myslel, že jsme Turci, jiní že Romové, ale vysvětlili jsme jim, že jsme Kurdové ze Sýrie, a dnes už nás všichni znají.“ Jejich kebabárna je v městečku jedinou originální blízkovýchodní. Zbylé dvě tam vlastní Vietnamci.

Navdar Muhamed v Duchcově vychodil gymnázium a v Plzni prvním rokem studuje na katedře blízkovýchodních studií. Před rokem zkoušel VŠE v Praze, ale ta podle něj byla „příliš náročná“. „Rodiče by se jednou rádi vrátili do Sýrie, ale já chci zůstat v Česku, mně se tady líbí,“ ujišťuje. V budoucnu by rád uplatnil své znalosti arabštiny nebo kurdštiny a pracoval třeba na některé z českých ambasád.

Narodil se v Asadově sektě

Když se Ousama Abbas představuje do telefonu, musí často své jméno několikrát opakovat. „Osama? Aha, Usáma! Bin Ládin!“ reagují opakovaně lidé a zasmějí se. Devětačtyřicetiletému Abbasovi, stálému pražskému spolupracovníkovi webového portálu katarské televize Al-Džazíra, to už ale vtipné nepřipadá.

Pan Abbas, který má české občanství a českou rodinu, žije v Praze už čtvrt století, přišel sem na podzim 1989. Pracoval jako dopisovatel deníku Al Baas, „tiskového orgánu“ syrské vládní strany Baas. Ta měla s Husákovým režimem dobré vztahy a za normalizace ze Sýrie proudila do Československa řada studentů a expertů. Syrský novinář získal práci na tiskovém odboru syrského velvyslanectví v Praze, ale skončil tam v roce 2003. „Odešel jsem na vlastní přání kvůli chaosu, který tam byl,“ vypráví v kavárně v centru Prahy. O tři roky později začal spolupracovat s Al-Džazírou. „Začal jsem psát tak, jak to opravdu vidím já, chci ukázat pravdu,“ líčí svou žurnalistickou proměnu.

Z podporovatele Asadova režimu se stal jeho odpadlíkem. V posledních letech byl několikrát viděn před syrskou ambasádou mezi demonstranty. Například hned v roce 2011, kdy skupina jeho krajanů protestovala proti násilnému potlačování arabského jara. „Narodil jsem se v Homsu, kde to všechno začalo, kde mladí lidé šli do ulic, protože už toho měli dost. A oni je začali zabíjet! Proto jsem šel protestovat před naše velvyslanectví,“ vypráví Abbas. „Z ambasády mně poslali vzkaz, co prý dělám mezi teroristy. Jenže mě nemůžou nařknout, že jsem Islámský stát nebo An-Nusrá, protože jsem se narodil jako alávit,“ zdůrazňuje novinář. Alávité jsou náboženské sekta, menšina mezi šíity, kteří jsou sami menšinou v muslimském světě. Včetně Sýrie, kde rovněž převažuje sunnitské obyvatelstvo. Jenže k alávitům, jejichž učení je i dnes částečně tajné a některé obřady se prolínají s křesťanstvím, se hlásí také rodina syrského diktátora Bašára Asada. Po nástupu jeho otce Háfize k moci v roce 1970 získali do té doby pronásledovaní alávité výsadní postavení a donedávna tvořili tři čtvrtiny mezi nejvyššími důstojníky syrské armády, tajné policie a většinu mezi funkcionáři režimu. Novinář Abbas tedy ví, že právě kvůli alávitskému původu je jeho návrat domů za současné politické konstelace vyloučen. „Odpadlíky čekají nejhorší tresty,“ říká a dodává: „Kdyby měli přeběhlíci z jejich řad jistotu, že na Západě dostanou azyl, polovina by jich dezertovala. A to by byla pro režim vážná rána,“ věří Abbas.

Spolupracovník Al-Džazíry se obává, že současné ruské vojenské angažmá v Sýrii povede k dalším letům vraždění. „Je to poslední pokus Asada, jak zůstat u moci. Syřané potřebují mír a svobodu. Pokud mezinárodní soud řekne, že Asad za zločiny není odpovědný a může zůstat, nebudu to tolerovat, protože vím, že jsou důkazy o mučení a zabíjení,“ říká.

Česko se podle něj cílem syrských uprchlíků – alespoň za současné situace – stát nemůže. „Po sociálních sítích kolují špatné zprávy: o tom, že v Česku uprchlíky nečeká azyl, ale spíše vězení. Syřané si také spočítali, že Merkelová jim nabízí podporu skoro tak vysokou, jako je tady průměrný plat. A Česko je považováno za zemi, která Asada podporuje. Díky výrokům prezidenta Zemana i tomu, že v Sýrii máte coby jediná země EU fungující ambasádu,“ vypočítává Abbas.

Potenciální příchozí také zřejmě nepotěší příspěvky, které novinář píše na web největší arabské televize. „Psal jsem například o tom, že čeští politici téměř nic nedělají proti vlně nenávisti vůči uprchlíkům. Zároveň jsem ale referoval o petici vědců, která to kritizuje. A samozřejmě se snažím o Česku psát i pozitivně: o české vědě, o mimořádných operacích, které se podařily zdejším lékařům. To lidi v arabských zemích zajímá.“

Dopis ruskému velvyslanci

„Kdyby USA zasáhly hned v okamžiku, kdy se ukázalo, že Asad používá chemické zbraně, neměli bychom tam dnes žádný Islámský stát,“ připomíná inženýr Hassan Charfo rok 2013, kdy americká vláda zvažovala použití vojenské síly proti režimu v Damašku. Syrský ekonom, který žije v Česku už padesát let, se dotýká spekulace, že syrský diktátor umožnil, a možná i podpořil vznik armády hrdlořezů, která je teď postrachem celého světa.

Stejně jako v případě Ousamy Abbase došlo i u pana Charfa k radikálnímu názorovému obratu. Do roku 2010 byl totiž vedoucím zahraničněpolitického oddělení ÚV KSČM a do voleb do Evropského parlamentu vstupoval s heslem „Za Evropu nezávislou na mezinárodní agresivní politice USA“. S názorem na vývoj v Sýrii po roce 2011 je teď mezi českými komunisty osamocen. „Říkají, že jsem horší než TOP 09,“ směje se Charfo, který v říjnu po začátku ruského bombardování v Sýrii napsal coby předseda sdružení Syrské svobodné komunity v Česku otevřený dopis ruskému velvyslanci v Praze. „Vaše země nejen nepřestala zásobovat vražednou devastační mašinerii Asada všemi zbraněmi, (…) dnes posílá syny ruského spřáteleného národa, aby umírali v zájmu krvavého režimu,“ napsal v něm.

Mladý komunista Charfo v 60. letech vystudoval v Praze VŠE, učil na ní, prodával traktory v drese PZO Motokov a po roce 1990 působil v České bance. V Sýrii má stále příbuzné, i bratra. „Naposledy jsem ho viděl v roce 2007. Nedávno mi psal, že tam už zůstane. Nechce prožít uprchlické hrůzy, umřít v moři nebo živořit někde v táboře,“ říká pan Charfo.

Řada oslovených Syřanů rozhovor odmítla. Nechceme ohrozit své příbuzné, Asadova tajná policie operuje i na českém území, vysvětlují někteří. K nynější situaci ve své původní vlastní se překvapivě odmítl vyjádřit i v současnosti zřejmě nejúspěšnější syrský rodák v Česku, senátor Hassan Mezian (ČSSD). „Bez komentáře,“ řekl jen. Lékař, který žije v Česku od roku 1945 a čtyřicet let bydlí v Litoměřicích, se ale snaží pořádáním sbírek podporovat uprchlíky. „Naše poslední sbírka měla trvat čtyři dny, ale během dvou hodin se obě místnosti naplnily věcmi až po strop. Lidé udělali i nákup za dva tři tisíce korun a přinesli ho,“ tvrdí senátor.