Tag: pravda

Články k tagu

Krutost digitální paměti

Když ho novinářka konfrontovala s jeho twitterovými příspěvky z roku 2018, odpověděl, že šlo o humor. „Možná spíš o pokus o humor,“ upřesnil. Řeč je v tomto případě nikoli o „humoristech“ ze strany Motoristé sobě, nýbrž o Henrim Bontenbalovi, který se po nizozemských volbách z 29. října může stát novým premiérem. Dnes dvaačtyřicetiletý politik tehdy označil Donalda Trumpa za „zvrácenou, nelidskou, neschopnou bytost“ a dodal: „zkrátka trest boží“. Na dotaz novinářky, zda se neobává, že by si tým amerického prezidenta před případnou schůzkou udělal rešerši, odpověděl, že spoléhá na Trumpův humor.

Co neměla být pravda, ale je

Některé zahraniční události u nás budí možná až nepochopitelnou pozornost a stávají se i předmětem potyček na sociálních sítích. Skoro jako by šlo o zástupnou aktivitu, touhu osvěžit svůj život a svou mediální produkci tím, že se stanu účastníkem cizích dramat. Jako rytíři přicházejí na pomoc pravdě všude tam, kde je znectěna. Možné je však, že může jít o dva procesy zároveň, jež se nevylučují – ty cizí události mohou být příhodné na prožívání a zároveň mohou být významné tím, že z těch zemí k nám přicházejí vzorce chování.

O prospěšnosti strachu

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Každý svoje Ministerstvo pravdy

Mezi nejvíc nadužívané termíny v posledních letech patří přídavné jméno „orwellovský“; zvlášť si ho oblíbili lidé, kteří Orwella nečetli nebo si toho z něj moc nepamatují a o Orwellovi jako člověku toho moc nevědí, případně si chtějí levně poříditi chvilku té slasti z mučednictví, užít si tolik neohroženého bojovníka proti totalitě. Kvůli téhle inflaci je obtížnější popisovat ty rysy současnosti, u nichž by se o nějaké příbuznosti s Orwellovou vizí mluvit dalo. Nemusejí to být věci jaksi velké, které se donekonečna probírají na sociálních sítích a budí tam vášně. Mohou to být zdánlivé drobnosti, které se netýkají politiky a debat o velkých tématech dneška,

Zahyneme na naši největší ctnost?

Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti.