Právě před rokem (21. 11.) si nejen nostalgici připomínali sto let od smrti císaře Františka Josefa I. K tomu výročí vyšla v mnichovském nakladatelství C. H. Beck zbrusu nová biografie „posledního evropského monarchy staré školy“ – to o sobě řekl sám „kaiser“ v roce 1910 při rozhovoru s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem.
Jednoznačnou hvězdou letošního ročníku České ceny za architekturu je Jihomoravský kraj. Mezinárodní porota nominovala 42 přihlášených staveb do užšího výběru, jižní Morava je zastoupena 10 realizacemi. Polovina nominací pochází z Brna, další z menších sídel.
Na patnácti panelech s historickými i současnými fotografiemi Martina Frouze, kresbami a citacemi si diváci připomenou historii nejvýznamnějšího českého náměstí. Dozví se třeba, že po náměstí jezdily trolejbusy nebo kde lze najít kus středověkého opevnění. Součástí výstavy budou i plány na revitalizaci náměstí od architekta Jakuba Cíglera.
Wabi Daněk umřel v listopadu, svádí to k sentimentálním výlevům. Autor Písně, co mě učil listopad, odešel zrovna v tenhle měsíc. A listopad v té skladbě skutečně představuje nějakou předzvěst, která se ozývá i uprostřed léta, někde tam je. Tiše a neustále přítomná, jako vědomí smrti v čase jara života.
Mužští účastníci debaty o sexuálním obtěžování mohou být v očích některých svých ženských protějšků diskvalifikováni tím, že je v takové míře nezažili, případně zažili, ale většinou nikoliv v pozici člověka, na nějž si dovoluje někdo z pozice výrazné převahy, třeba také fyzické.
Pražské architektonické Studio Acht funguje od roku 1993 a má velmi pestré portfolio zahrnující realizace od drobnějších uměleckých děl v architektuře přes rekonstrukce po velkolepé novostavby.
„Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější česká osobnost sedmdesátých let dvacátého století, zemřel chudý. Kdo znal jeho život, ví proč.“
Britské synthpopové duo založené roku 2009 a tvořené Adamem Andersonem a zpěvákem Theem Hutchcraftem se vrací do Česka. Uhlazené duo, které na pódiích vystupuje převážně v oblecích, k nám naposledy přivezlo album Surrender z roku 2015. V září 2017 ale vydali své už čtvrté studiové album s názvem Desire.
Velký a překvapivý hit se loni stal z osmidílné minisérie Stranger Things, jejíž na tomhle poli debutující autoři, bratři Dufferovi, dokázali pozoruhodně vybalancovat „osmdesátkovou“ nostalgii, velké množství odkazů a citací filmů té doby a zároveň vyprávění příběhu, který může stát sám o sobě.
Někdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar a čerstvě zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron „stáli modelem“ k dokumentárním portrétům, uvedeným na letošním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Jsou to osobnosti v různých ohledech protikladné, jeden dávno za zenitem, druhý na samém začátku, jeden velmi „východní“ a venkovský, druhý stoprocentně „západní“ a městský, jeden s výrazným sklonem k autoritářství, druhý oddaný demokracii, nebo tak alespoň působící.
Sexuální násilí, zneužívání, obtěžování je dnes velké téma – nemám v tomhle ohledu nějakou zásadní životní zkušenost, kterou bych mohl rozmnožit početná svědectví o prožitých příkořích (menší by se možná našla, ale nevím, co by si z jejich líčení mohl čtenář odnést, mě rozhodně nijak nepoznamenala). Zažil jsem ale několikadenní setkání s člověkem, který mnoha jiným tímhle způsobem udělal ze života peklo, dopustil se věcí snad až monstrózních.
Sedmisettisícová Lodž v centrální části Polska je třetím největším městem země po Varšavě a Krakově. Někdejší centrum textilního průmyslu nazývané „polský Manchester“ nyní prochází zajímavou transformací a uchází se o pořadatelství světové výstavy Expo 2022.
Britští The Kooks konečně odehrají v Praze svůj odložený květnový koncert. Kapela předvede výběr toho nejlepšího ze své diskografie, ale i několik nových kousků. The Kooks sami sebe označují jako popovou kapelu, škatulkováni jsou jako indie pop-rock, ale jejich záběr je daleko širší.
Volební sezona vždycky přinese taky dávku legrační bizarností, které ve veřejném povědomí třeba i přežijí vládní koalici, jež z těch kterých voleb vzešla.
Profesor Mirko Baum se narodil v roce 1944 v Mladé Boleslavi a v roce 1974 odešel do Německa. V 60. letech vstoupil do tzv. Školky sdružující mladé a nadějné architekty v libereckém Stavoprojektu (SIAL).
V rámci spolupráce Národní galerie v Praze se Státní uměleckou sbírkou Drážďany bude mezi oběma městy projíždět Vlak kultury. Na trase se do konce roku ukáží významní umělci obou zemí. Jako první vyrazí z Drážďan Durs Grünbein, jenž ve vlaku představí svou novou sbírku básní Zündkerzen a autobiografickou knihu Die Jahre im Zoo.
Na to, aby se film dal označit za nefalšovanou kinematografickou katastrofu, musí dosáhnout určitých parametrů a děje se to velice vzácně. Protože katastrofální film není nějaký všední, nudný film, natočený podle otravného scénáře variujícího mnohokrát použité postupy, režírovaný cynikem těsně před penzí a hraný somnambulními herci.
Scenárista a herec Taylor Sheridan je rostoucí hollywoodská hvězda, dokáže příběhy založené na klasických filmových žánrech a dodat jim přitom svěžest a současnou relevanci, vybudovat přímočarý příběh, naplnit ho výraznými situacemi i velmi životně působícími postavami, zasadit ho do velmi přesvědčivě působícího světa.
Lid promluvil, píše a říká se po volbách. Někdy bych si po nich s tím lidem rád promluvil já (text vznikal ještě před sněmovními volbami). Ale vím, že to asi nepůjde. Ten lid je totiž dosti neuchopitelná postava. Lidé mojí a starších generací toho o něm vyslechli hodně, slovo lid jim mohlo znít docela hrozivě. V časech dětství jsem například věděl, že v zemi tomu lidu patří hodně, vlastně všechno.
Filmaři z BBC už několikrát dokázali, že zázraky přírody dokáží zachytit lépe než kdokoliv jiný. Nejnovější snímek z jejich produkce BBC Earth Films představuje nezapomenutelné hrdiny: mládě zebry snažící se překonat rozvodněnou řeku, rodinu vorvaňů, kteří s oblibou pospávají ve svislé poloze, nebo lenochoda toužícího po lásce.
Hromadná výstava českého impresionismu v hradní Jízdárně, to je ne sázka, to je střelba na jistotu. Lidí jako máku, ve všední den odpoledne plno, solidní městský patriciát i lid prostšího typu, paní a pánové si s dojetím prohlížejí obrazy, jež v nich evokují náladu poetických chvil vlastních životů, ten vlahý dojem, kdy vše ztichne a ponoří se do ticha a krásy. Ach, škoda, že už se tak nemaluje…
Národní galerie uvádí filmovou instalaci berlínského umělce Juliana Rosefeldta Manifesto v hlavní roli s australskou herečkou Cate Blanchettovou. Ta ve třinácti rolích představí návštěvníkům manifesty, které stály u zrodu moderního umění. Převtěluje se třeba do bezdomovce, učitelky, loutkoherečky nebo dělnice.
O pornografii se v posledních měsících píše jako o vážné hrozbě – závislost budícímu požeráku času, jenž mění lidi (především muže), kteří jejímu sledování propadnou, činí je neschopnými prožívat normální vztah, dokonce snad i působí změny v jejich mozcích. I nikterak alarmističtí autoři v souvislosti s ní používají termín krize, některé státy Unie ji označily za hrozbu pro veřejné zdraví.
Hollywood a mainstreamová kinematografie vůbec je na pokračování a remacích postavená odjakživa. Pokušení pokračovat ve vyprávění silného příběhu, vrátit se k populárním postavám a vydojit z etablované značky další peníze bylo, je a bude příliš silné.
Mladí znojemští architekti, dnes manželé Barbora Hora a Jan Hora, na sebe upozornili už v roce 2012 rekonstrukcí vinného sklepa ve Vrbovci. Po studiu na pražské UMPRUM se tito čerství třicátníci usadili ve Znojmě a založili ateliér ORA. Říkají, že hlavním tématem je pro ně maloměsto a jeho kontext. „Štajnhaus nebyl projekt, ale proces.
Plzeňská galerie ve spolupráci s rodinou Káji Saudka, který zemřel v červnu 2015, připravila výstavu jeho prací. V prodeji zde bude i kniha 18+, jež nabízí výběr toho nejlepšího z tvorby Saudka na téma erotika. Kniha reprodukuje díla i fragmenty s erotickou tematikou, komiksy, oleje na plátně, skici, ale také kresby, za které byl Saudek odsouzen do vězení.
Marcel Duchamp před sto lety zavrhl „umělé“ umění a vystavil pisoár a nazval ho Studánkou. Jiné své slavné dílo, Sušák na lahve, již ani nijak nazývat nemusel, jen ho prohlásil za umělecké dílo. Dnes lze sice vystavit jako umění obojí, jak pisoár, tak sušák, ba ještě mnoho dalšího, ale žádnou velkou díru do světa s tím už neuděláme. Umělec současnosti pochopil, že předměty, které sám nevytvořil, je třeba multiplikovat, násobit, zmnožovat, vrstvit, zvětšovat.
Oscar! Oscar! Oscar! Oscar! Volal celý sál, když skončila projekce filmu Nejlepší. Asi tisícihlavé publikum stálo a volalo, herci a režisér se na pódiu objímali a nemělo to konce. Stržen byl i jeden divák, který sice nevolal, ale kdyby, měl by jeho „Oscar“ asi mírně jiný přízvuk. Jinak se ovšem cítil s nadšením srozuměn.
