Britský film o tom, jak šla angličtina do války

Churchill pro naše časy

Britský film o tom, jak šla angličtina do války
Churchill pro naše časy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Britský film Nejtemnější hodina režiséra Joea Wrighta jako kdyby měl velkými písmeny napsáno „Oscar‘“ přes každé okénko. Forma uměřená, poselství ušlechtilé, velký herec v něm představuje velkou postavu ve velkém okamžiku historie. Tento typ kinematografického díla často končí u předvídatelných historických omalovánek, jež zůstávají na půdě jaksi bezpečné, neurážející ušlechtilosti, navozující pocit mírně pohnutého příjemna. Nejtemnější hodina se v tomhle ohledu oscarovým biografiím vymyká. Ne že by to nebyl film místy dojemný, nezněl patosem.

Těžko ale může neznít, zobrazuje přece skutečně velkou postavu ve skutečně velké chvíli, film je nesený skutečně velkým výkonem. A navíc se mu daří dilemata, jimž hlavní hrdina čelí, skutečně zpřítomnit, neukázat jeho rozhodování jako samozřejmou cestu k výsledku, o němž dnes už s odstupem tří čtvrtin století víme, že byl správný, ale jako dilema tíživé a strašné, na nějž odpověď bude až hazardérsky odvážná. Tím hrdinou je britský premiér Winston Churchill ve své „nejtemnější hodině“, kdy se jako čerstvě jmenovaný předseda vlády na jaře 1940 musel rozhodnout, jestli v katastrofálně se vyvíjející válce s nacisty vůbec pokračovat.

Začátek druhé světové války, doba zdánlivě nezastavitelného německého „blitzkriegu“, je hraným filmem posledních let „vytěžen“ docela důkladně. V oscarové Králově řeči (2010) se publikum se mohlo dojímat zápasem krále Jiřího (Colin Firth) s vlastním handicapem – koktavostí –, který vybojuje právě včas na to, aby v září 1939 mohl projevem mobilizovat lidi v Británii pro počínající střet. Jedním z divácky i kriticky nejúspěšnějších snímků loňského roku byl válečný velkofilm Dunkerk britské režisérské superhvězdy Christophera Nolana, v něčem až experimentální obraz slavné evakuační operace, jíž předcházelo obklíčení britského expedičního sboru na severofrancouzské pláži, dílo s kolektivním a vlastně anonymním hrdinou, časem ubíhajícím různým tempem v několika rovinách, monumentální vizualitou zřídka používaného 70mm filmu, uši rvoucím zvukem a trochu mechanickým během. Boje na dunkerské pláži zobrazil (také v pověstném a efektním několikaminutovém záběru) i režisér Nejtemnější hodiny Joe Wright ve své adaptaci McEwanova románu Pokání (2007).

Dál od bojišť

Nejtemnější hodina se od bojišť drží dál, zobrazí je jen v několika krátkých scénách, často zabíraných z velké výšky, jakoby z perspektivy vyšší moci nebo velitele shlížejícího na oživlou mapu (mohou ale také možná ne zrovna vhodně připomínat nějakou strategickou počítačovou hru). Většina filmu se ovšem odehrává v zázemí, v interiérech, bytech, především v úředních budovách, místech moci a jejích kuloárech, v bunkrech nedaleko Westminsteru, odkud britská vláda řídila svoje válečné operace. Značná část filmu se odehrává ve tmě nebo v přítmí (doslova nejtemnější hodina), kamera uznávaného Bruna Delbonnela si pohrává s šerosvitem či proudy světla pronikajícími mezi závěsy. Celkově ale je snímek v rámci filmografie režiséra, který inklinuje k někdy až teatrální okázalosti (viz jeho přepis Anny Kareniny z roku 2012) spíš střízlivější, snad s výjimkou scén ze sněmovny, v nichž je ale divadelní hyperbola užita docela účelně. 

Winston Churchill naučil svět dělat „viktorku“ - Foto: Focus Features

První propagační fotografie Nejtemnější hodiny ukazovaly jediné – figuru hlavní postavy na neutrálním pozadí. A stačilo to. Gary Oldman, jenž díky práci maskérů vypadá, jako kdyby Winstonu Chuchillovi z oka vypadl. Ohromující transformace a pro někoho třeba i hodně překvapivé obsazení. Winston Churchill a Gary Oldman: britská instituce, obtloustlý aristokrat s doutníkem a buřinkou – a herec, jehož proslavily postavy stíhané nejrůznějšími běsy, specialista na „divousy“ s ohnivýma očima, jehož první větší role byl Sid Vicious ze Sex Pistols, sám původem z chudinské čtvrti Londýna, z neutěšených rodinných poměrů. Obsadit ho do role Churchilla byla docela inspirovaná volba, nejenom proto, že i Oldman se během let stal jakousi britskou institucí a mezi svoje výrazové prostředky zařadil kromě rozevláté posedlosti také velice účinný herecký minimalismus. V něčem také mohl souznít s Churchillem, jenž o sobě mluví jako o člověku, který někdy druhé odpuzuje vrozenou divokostí (premiér měl také docela dobrodružný život, byl mimo jiné zajatcem v búrské válce a v knize popsal i svou zkušenost důstojníka v Súdánu za doby Mahdího povstání). Oldmanův Churchill působí jako vrtošivý, někdy až roztomilý postarší pán se slabostí pro whisky a dobré fóry, nenechává ale diváka na pochybách o tom, že je schopen vést zemi do války a dělat strašná rozhodnutí, která to vyžaduje. 

Ujímá se úřadu předsedy vlády v květnu 1940 po rezignaci Nevilla Chamberlaina (Ronald Pickup), představuje jakousi nouzovou volbu, preferovaný lord Halifax (Stephen Dillane), ministr zahraničí, asi chce počkat, až si Churchill vyláme zuby. Churchillovi nepřeje značná část jeho vlastní konzervativní strany, nijak zvlášť nakloněn mu není ani král Jiří (Ben Mendelsohn). Válka už je v běhu a vyvíjí se příšerně – státy kontinentální Evropy padají jeden za druhým, blíží se zhroucení Francie, akutně hrozí, že Britové přijdou o 300 tisíc vojáků obklíčených u Dunkerku, tedy že ztratí fakticky kompletní armádu. Hrozba německé invaze se stává velmi reálnou a možnosti obrany proti ní se jeví jako velice chabé. Churchill přitom od prvního okamžiku razí jednoznačně válečnickou strategii – burcuje lidi k vítězství. Budí tím zděšení a odpor mezi členy tzv. válečného kabinetu, část filmu také vyplňuje popis politického manévrování ve vládě a sněmovně. Churchillovi kritici prosazují jednání o míru s Německem, která nabízí zprostředkovat Mussoliniho Itálie, pod vlivem hrozivých zpráv z bojišť a vědomí těžko udržitelné vnitropolitické pozice začíná být zvikláno i Churchillovo odhodlání…

Režisér Wright a scenárista Anthony McCarten dokážou podat komplikovanou vojenskou a politickou realitu přehledně a svižně, kombinují ji s krátkými pohledy na premiérovo soukromí, jeho soužití s manželkou Clementine (Kristin Scott Thomasová), výraznou osobností a partnerovi oddanou, která statečně snáší mužovy extravagance (a taky to, že domácnost je kvůli Churchillovu životnímu stylu a značné nepraktičnosti permanentně na hranici krachu). Dialogy jsou živé a informativní, aniž působí jako rychlokurz historie. Úkolem podobných filmů bývá, jak se říká, přiblížit tu či onu postavu dnešnímu publiku, v praxi to často znamená jakési její „zdnešnění“, přizpůsobení momentálním kritériím a představám toho, co je správné hlásat a žít. V tomhle ohledu může být figura Winstona Churchilla docela oříškem – pro mnoho progresivně smýšlejících diváků, náročných na své hrdiny, to může být figura těžko přijatelná. Reakcionář. Kolonialista. Imperialista. Militarista. Už ve své době někdy vnímaný jako anachronismus. Ale Hitlera porazil. Film zachycuje jen velmi krátký časový úsek, tudíž se těm pro některé stinnějším stránkám hrdinova životopisu může s klidným svědomím vyhnout. V zájmu snadnější přijatelnosti hlavního hrdiny (a také potřeb dramatického vývoje hlavní postavy) trochu moc akcentuje premiérovo kolísání, které podle některých k filmu kriticky se vyjadřujících historiků nebylo tak vážné. Jako úlitbu demokratickému cítění lze vnímat i centrální a zcela fiktivní scénu Nejtemnější hodiny, v níž nalomený premiér jede londýnským metrem a teprve k boji odhodlaný lid ho tam přesvědčí, aby neuhýbal a s Němci nejednal – pro Churchilla přitom byla charakteristická ambice vést lidi a ne se nechat vést jimi. Motivy premiérových protihráčů jsou – opět podle kritizujících historiků – trochu přibarvené do černa. I nepoučený divák ale z Nejtemnější hodiny jistě pochopí, že stoupence vyjednávání s nacisty také vedla naprosto opodstatněná obava z toho, že další snaha vzdorovat německé vojenské dominanci nepovede k ničemu než ke strašným ztrátám i mezi civilním obyvatelstvem. A Wright a McCarten dokážou zprostředkovat i tíhu té odpovědnosti, kterou zásadní rozhodnutí v době války obnášejí. Londýn v jejich filmu sice ještě vypadá velmi neválečně, to, že krach Churchillovy strategie by mnoha a mnoha lidem v jeho ulicích přinesl smrt, je ovšem v Nejtemnější hodině znát velmi zřetelně.  

Wrightův snímek vrcholí slavnou Churchillovou řečí, v níž opět odhodlaný premiér slibuje, že jeho země nikdy kapitulovat nebude. Vůbec se ve značné míře soustřeďuje na premiéra jako muže slova, rétora a spisovatele, jenž zpřesňuje formulace v projevu ještě vteřiny před živým vysíláním. Pro Churchillovu Británii je slovo v Nejtemnější hodině ekvivalentem účinné zbraně. Zachycuje tu zemi také ve chvíli, kdy něčím o moc víc než slovy ani bojovat nemohla. „Angličtina jde do války,“ zazní v závěru. Naštěstí to alespoň pro začátek stačilo.