Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna se minulý týden dočkal jisté – zřejmě krátkodobé – proslulosti. Vyrazil si s ruskými motorkáři z gangu Nočních vlků, skoro se porval s jedním z protestujících aktivistů, předsedou ČSSD byl potom vyzván k omluvě, v emotivním a hojně sdíleném videu pak národu sdělil, že se omlouvat rozhodně nehodlá.
Filmové festivaly vytvářely spíše ostrovy deviace od běžného života. Návštěvníci přímořského města na Azurovém pobřeží se po dobu festivalu uzavřeli do svých filmů a snů o hvězdách. Nezajímalo je, co se děje venku. Festival ale mění tvář. Nastal boj mezi tradicí a novými přístupy.
Poslední a zároveň nejmenší realizací renomovaného ateliéru Pelčák a partner je kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou. Momentálně se uchází o Českou cenu za architekturu a do svého výběru třiceti staveb ji zařadila i Marcela Steinbachová, editorka poslední ročenky architektury.
Simon Green, známý pod uměleckým jménem Bonobo, se na scéně pohybuje už více než sedmnáct let. Za nejnovější desku Migration, kterou v Praze představí, získal britský producent a DJ nominaci na letošní Grammy. Support obstará britský elektronický hudebník Poté.
O to, aby čeští čtenáři dobře znali dílo klasika finské literatury 20. století Miky Waltariho (1908–1979), autora světově proslulého románu Egypťan Sinuhet, soustavně pečuje – jako překladatelka i nakladatelka – pilná Markéta Hejkalová. Na pražský knižní veletrh (sama pořadatelka toho havlíčkobrodského) přivezla cestopisnou prózu Vlak osamělého muže. Z rozsáhlého díla Miky Waltariho nebyla tato raná práce dosud přeložena do žádného cizího jazyka, čeština získala primát. Proč bychom měli zprávu o Evropě mezi válkami (finské vydání nese vročení 1929) číst? Třeba pro srovnání s cestopisy Karla Čapka, psanými v téže době. A také proto, že je v ní pasáž o Praze. Ne právě lichotivá.
Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.
Ve třetím ročníku České ceny za architekturu soutěží 145 děl. Mezinárodní odborná porota z nich nyní vybere užší okruh nominovaných, kteří budou vyhlášeni 31. května. Jména finalistů a držitele hlavní ceny budou známa 19. listopadu. Do soutěžní přehlídky České komory architektů se mohla přihlásit díla realizovaná na území České republiky mezi lety 2013 a 2017.
Festival klasické hudby Hlavní linkou festivalu Pražské jaro bude připomínka stého výročí založení republiky. Zazní hudba českých a slovenských autorů, jejichž tvorba nalezla odezvu na světových pódiích a přispěla tím k vytváření moderního kulturního obrazu státu. Mou vlast zahraje Česká filharmonie s Tomášem Netopilem, závěrečný koncert bude patřit Slovenské filharmonii. Zahajovací koncert Pražského jara zazní 12. května v Obecním domě.
Film Tiché místo režiséra a herce Johna Krasinského je zvláštní a velmi vzácný úkaz – snímek, ve kterém je dobře vlastně všechno včetně věcí, které v něm dobře nejsou, které jsou třeba docela pitomé. Tiché místo je velice zábavná pakárna, rozumně dlouhý a vtahující film, založený na nesmyslné premise, kterou ale důkladně vyždímá, snadno čitelnými a adekvátně vykreslenými postavami, někdy udržuje diváka v napětí, jindy ho skoro rozesměje svou hrdou stupiditou. Zábavný film, efektivní zabiják času, který nepřetéká ambicemi být také o něčem důležitém (i když možná a jenom trochu je).
Petra Hůlová vydala svou devátou prózu, knížku na výbušné, a přitom vždy nějak citlivé téma, které bychom mohli nazvat „krutost pohlavního výběru“. Důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“.
Každý člověk, který alespoň jednou za čas prokrastinuje na internetu, tu scénu z filmu Pád třetí říše z roku 2004 viděl mnohokrát. Generalita wehrmachtu je shromážděna v Hitlerově bunkru, probíhá pravidelná porada, Vůdce (Bruno Ganz) je seznamován s vývojem na frontě, všechno, zdá se, probíhá v klidu. Pak se ale Hitler na cosi zeptá, napětí v místnosti znatelně zhoustne, Vůdce vyslechne odpověď pronesenou roztřeseným hlasem. Stále ještě klidně pošle všechny pryč, až na tři nejdůležitější šarže.
Krásná a charismatická Dagmar Štěpánová studovala architekturu na ČVUT a řídila se prý rčením profesora Jana Bočana, jenž vedl jeden z ateliérů, že vysoká škola není žádný rychlokurz – včetně stáže v USA studiem strávila deset let. Tři roky po škole nastoupila k Báře Škorpilové do ateliéru Mimolimit, což ji přivedlo k interiérům. Zůstala šest let a v roce 2012 s kamarádkami založila studio Inconginto
„Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života.“ Legendární sluha Saturnin ožívá v autorské dramatizaci slavného románu Zdeňka Jirotky z roku 1942. Rodinná komedie plná humoru a živé hudby v režii Adama Doležala ukazuje, jak to vypadá, když se sluha stane de facto pánem svého zaměstnavatele.
Americký film Nikdys nebyl (You were Never Really Here) může posloužit jako argument kritikovi, který soudobou „artovou“ tvorbu vnímá jako hodně bezradnou (jistě, podobně jako ostatní generalizace je i tahle nespravedlivá). Snímek britské režisérky Lynne Ramsayové je velmi dobře přijímaný kritikou na loňském festivalu v Cannes, té asi nejprestižnější přehlídce vůbec, dostal dvě ceny – pro nejlepšího herce (Joaquin Phoenix) a nejlepší scénář (Lynne Ramsayová podle prózy Jonathana Amese).
Nedávno jsem absolvoval zaujatou debatu o zlu. Stane se. Konkrétně se stalo při přípravě rubriky Salon pro minulé číslo Týdeníku Echo. Řeč byla o kuřimské kauze, která účastníky debaty inspirovala k románu a komiksu. Ptal jsem se jich, jestli při shromažďování informací k případu neměli někdy pocit, že přicházejí do střetu s něčím nebo někým přesahujícím to „banální zlo“ lidí, kteří třeba pod tlakem, za nepřejících okolností nebo z potřeby přizpůsobit se a třeba i něčeho dosáhnout. Zlo v jaksi čisté podobě, nadané také nějakou zlou mocí, opět člověka přesahující.
Byla to jistota školních tříd – a autistických dětí. Obraz opuštěných lodí, které se jako skořápky houpou ve smutně modrozelené barvě v jakémsi přístavu, kde vymřeli všichni na mořskou nemoc. Nebo posmutnělých žen klopících oči v nějaké snové, světelným prachem posypané cukrárně, kde se právě oběsila paní cukrářka. Nebo – a to už bylo na druhém stupni – podivná červená nahá žena, která si zkrouceně lehla mezi pyramidy a teď na vás civí jak nějaká učitelka pohřební výchovy.
Pracujeme tak, aby pod značkou Stempel & Tesař vznikaly krásné, elegantní a originální stavby, které svým uživatelům dokonale slouží do posledního detailu, říkají architekti. Neotřelý a neokázalý dům pro celoroční bydlení mimo Prahu žádali investoři ve chvíli, kdy přišli do architektonické kanceláře Stempel & Tesař.
Dokumentární film představuje vybraných 108 krátkých snímků, které před více jak 120 lety vytvořili vynálezci kinematografie, bratři Louis a Auguste Lumièrové. Snímky o délce 50 sekund jsou precizně zrestaurovány, vedle světoznámých hitů se mezi nimi objeví i zapadlé skvosty z počátků filmového průmyslu.
Může to být celkem příjemná kratochvíle, sledovat, jak jiní lidé trpí. Tvůrci britsko-amerického seriálu Teror jsou si toho vědomi a dokážou publiku tu paradoxní slast zprostředkovat. V něčem je paradoxní i jejich dílo – zároveň v mnoha ohledech staromódní, pokud ale jde o technickou stránku věci, naopak značně progresivní.
U některých filmů si člověk i po mnoha letech dobře pamatuje okolnosti jejich prvního zhlédnutí. Je mi asi třináct let, nemám odpoledne co dělat, tak se rozhodnu, že půjdu do kina. Nikde ale nic zajímavého nedávají, tak volím východisko z nouze a koupím si lístek na Morgianu Juraje Herze, asi se tehdy hrála v obnovené premiéře – prý československý horor, tak to mě podrž.
Vídeňský architekt a urbanista Camillo Sitte, autor zásadního spisu Stavba měst podle uměleckých zásad, ovlivnil urbanistickou podobu řady českých měst (ostatně jeho otec Franz pocházel z Čech). Mezi ně patří Děčín, Liberec, Teplice, Olomouc či Brno a především pak Ostrava. Pro severomoravskou metropoli Sitte vytvořil na konci 19. století koncepci několika čtvrtí (Mariánské Hory, Moravská Ostrava), ale jeho rukopis je patrný hlavně v Přívozu.
Pohřešovaná dívka Chloé, vězněná únoscem, se objeví po šesti letech a stane se mezinárodní celebritou. Novinář Greg dostává nabídku napsat její příběh. Psychologický thriller kanadské autorky Nicole Moellerové o touze někoho vlastnit, o potřebě vlastnit svůj příběh a také o „právu“ znát pravdu připravila režijní dvojice Adam Svozil a Kristýna Kosová.
Jan Folný je autor, který neklame. Když se jeho knížka, kterou získal před pěti lety jistou pozornost, jmenovala Buzíčci, pak to byly opravdu povídky o homosexuálech, zajímavé právě jakousi bezelstnou otevřeností. Když se nyní jeho nová knížka jmenuje Víkend v Londýně, je to opravdu o víkendu v Londýně a tom, co se během něj může přihodit. To je myslím fér.
Motivace střelců, kteří se dopouštějí hromadných vražd, nebo se o to pokusí, je v něčem sporné téma. Připsáním nějakého konkrétního motivu se může dodávat klamná racionalita aktu šílenství, iracionální a děsivé potřebě zabíjet, což může být jistým způsobem uklidňující, ale taky iluzorní. Z druhé strany zas může zaznívat, že se odkazem na duševní chorobu jaksi přikrývají teroristické činy, aby se tak znejasnila spojitost mezi pachatelem a nějakou skupinou, jež chce na veřejnosti působit čistě.
Pupence pučí, i ty květy pokvetou, sluníčko přiměřeně svítí, tráva se zelená a kola pop music se – jak jinak – točí dál. Týdeník Echo přináší letmý výběr pozoruhodných desek posledních týdnů a měsíců, sestavený podle velmi subjektivních kritérií, snad by se dalo říct až nahodile, jeho redaktorem Ondřejem Štindlem.
Víte, odkud pochází Jägrovo prádlo neboli „jégrovky“? Z jednoho z nejkrásnějších koutů naší republiky označovaného jako brána do Českého Švýcarska. Z Krásné Lípy, před válkou bohatého textilní města, kde dodnes najdete úžasné vily včetně funkcionalistických staveb s prvními pásovými okny použitými na našem území i romantické památky připomínající úspěšné průmyslníky 19. století.
Hudební legenda a držitel Nobelovy ceny za literaturu se po několika letech v rámci koncertního turné vrací do Česka. V neděli 15. dubna představí Bob Dylan (76) v Brně písně ze svého posledního alba Triplicate, fanoušci se stejně tak mohou těšit na zásadní skladby lemující jeho dlouholetou hudební kariéru.
Jack White je úkaz. Excentrická rocková hvězda široce přijímaná dobou, figura megalomanského rockera může působit jako dávno překonaná. Hračičkář, retro fanatik, jehož hudba ale není rekonstrukce minulých zvuků, spíš někdy směřuje do nějakého vlastního vesmíru. Jeho hudební dráha je příběh cesty zároveň od sebe i k sobě, snahy zůstat sám sebou a průběžně se přitom proměňovat, vynalézat.
Ve středu 5. dubna revolučního roku 1848 začaly v Praze vycházet Národní noviny, první deník (byť jen čtyřstránkový) psaný českým jazykem. V čele redakce stanul šestadvacetiletý muž, jehož jméno už bylo známé: Karel Havlíček Borovský. Měl za sebou zdrcující literární kritiku Josefa Kajetána Tyla, ale i zkušenosti z ruského pobytu.
V posledních letech se objevuje řada pozoruhodných architektonických počinů v malých městech. Po bok zázračné Litomyšle se postupně postavily Líbeznice nebo Dolní Břežany. Za pozornost však stojí také vývoj Úsilné u Českých Budějovic či Trojanovic v Beskydech. Za těmito zázraky stojí schopní starostové, dobré zastupitelstvo a pozornost místních obyvatel.
