Po letech a desetiletích prožitých mimo jiné zájmem o hudbu a sledováním její scény (resp. její části) to člověk zažije už jenom zřídka, o to intenzivnější ale pak ta šťastná chvilka může být. A ještě víc, přijde-li nepředcházena nějakým zvýšeným očekáváním, ale jen mírně letargickým „OK, asi bych měl zkusit ještě tohle“.
Nějak to proběhlo, dá se říct o letošních Oscarech. Nejdůležitější hollywoodská ceremonie, ten velký svátek filmového průmyslu, který během něj s chutí a naplno projevuje okouzlení sebou samým, skončil, aniž došlo k nějakému výraznějšímu průšvihu, či dokonce průšvihu historickému – jako loni, kdy se už během děkovných řečí musel z pódia korigovat výsledek kategorie Nejlepší film.
Ruda Bruner-Dvořák, komorní fotograf Jejich c. a k. Výsosti nejosvícenějšího pana arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského z Este a pana arcivévody Ferdinanda Karla. Tato slova měl známý pražský fotoateliér na razítku, jímž označoval své produkty, černobílé fotografie na tvrdém papíře. Ti z nás, kterým se takové rodinné památky dostaly do rukou, údivem zatajili dech nad jejich řemeslnou poctivostí a uměleckou kvalitou. Kdo takové štěstí neměl, může se dnes potěšit dobovými snímky díky knížce Blanky Petrákové nazvané Obrázky z lázní / Luhačovice před 100 lety objektivem Brunera-Dvořáka.
Kdo se naučil vyslovovat jméno Mariusz Szczygieł, mohl by to zkusit s jinou hvězdou polské reportáže, Ziemowitem Szczerekem (nar. 1978). Jeho kniha Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů (polsky 2013) je souborem reportáží z jeho cest či tripů na východ, tedy na Ukrajinu.
Večer 1. listopadu 2006 Alexandr Litviněnko začal zvracet a prudké dávení se pak opakovalo vždy po několika hodinách. Záhy tohoto bývalého agenta FSB a nyní už několik let v Londýně žijícího ostrého kritika Putinovy politiky napadlo, že ho někdo otrávil. Bylo to tři týdny po vraždě novinářky Anny Politkovské, se kterou se znal a se kterou sdílel přesvědčení o „putinovské“ stopě na sérii atentátů svalovaných na čečenské teroristy. Po třech dnech bolestivých stavů, kdy nedokázal jíst ani pít a mučila ho nesnesitelná bolest, byl převezen do londýnské nemocnice, kde se týdny marně snažili přijít na příčinu jeho stále se zhoršujícího stavu. 23. listopadu zemřel. Pár hodin před smrtí nalezli příčinu jeho otravy. Bylo to polonium, vysoce radioaktivní a nesmírně vzácný prvek, k němuž se obyčejný smrtelník prakticky nemůže dostat. Litviněnko ještě před smrtí stačil nadiktovat prohlášení, v němž za původce smrti označil Vladimira Putina.
Ve filmech Woodyho Allena často zazní pobavená a zároveň posmutnělá konfese – život je absurdní a vytratí se do prázdna, člověk má nepotlačitelný sklon tu svou existenci navíc ještě komplikovat vlastní dezorientací a rozporností svých tužeb, naštěstí je ale také možné se tím vším taky bavit a poslouchat jazz. Docela bych dvaaosmdesátiletému herci a režisérovi přál, aby se na něm léčivá síla jazzu projevila ve vší její síle. Asi to teď nemá jednoduché, stal se na stará kolena páriou.
Příkrý severní svah v historické části Všenor býval zahradou prvorepublikové vily. Po majetkovém oddělení na něm zůstal jen novobarokní altán s kruhovým schodištěm. Kouzlo pozemku s bujnou vegetací převážilo nad obavami z jeho špatné orientace a složité morfologie. Odvážní investoři jej koupili a oslovili špičkové architekty Jána Stempla a Jana Jakuba Tesaře, kteří kromě práce ve vlastní architektonické kanceláři vyučují na Fakultě architektury ČVUT v Praze a věnují se publikační činnosti. Stojí mimo jiné za dvoudílným bestsellerem 99 domů, jenž mapuje nejlepší rodinné domy postavené v uplynulých šesti letech v České republice.
Filmy o superhrdinech vnímá skeptická kritika jako symptom úpadku mainstreamové kinematografie, její infantilizace, zacílení na dospívající publikum, orientace na bezmyšlenkovitou podívanou a tak dále a tak podobně. Ne že by na tom něco nebylo. Zároveň je ale dnešní filmový průmysl (nebo přesněji výroba filmů pro kina v naději, že na ně tam lidé budou chodit, a tvůrci a producenti tak vydělají dost peněz) obtížná disciplína.
Zlomové okamžiky české historie Výstava z projektu Založeno 1918 ke stému výročí vzniku Československa představí formou originálních archiválií a dalších unikátních předmětů zlomové okamžiky ve vývoji českého státu od 10. století do současnosti. Návštěvníci zhlédnou například pohřební insignie Přemysla Otakara II. či originál Zlaté buly sicilské. Výstava Labyrintem dějin českých zemí v Císařské konírně na Hradě potrvá do 1. července 2018.
Fotograf Marek Musil se zaměřil na fenomén amerického uměleckého festivalu Burning Man, který se od druhé poloviny osmdesátých let koná v nevadské poušti. Snímky jsou dokumentem z místa, kde svoboda ještě stále dýchá z plných plic a fungování společnosti je založeno na soudržnosti a respektu k lidem i přírodě.
Alternativní realita je v současné televizní tvorbě populární koncept. Je to pochopitelné, umožňuje přicházet s dalšími a dalšími obměnami prostředí. Už tím, v jakém světě se odehrává, získá přinejmenším zdání originality, umožňuje hrát si s diváky a jejich očekáváními.
Z obrazovky zmizel vlastně docela nedávno, dnes ale může člověku připadat jako artefakt nějakého dávno uzavřeného období. Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda – hlavní postava seriálu 24 hodin, který ho v devíti sezonách nechal řešit ty nejakutnější, nejvážnější krize, neexistuje odstín červené, který by vyjádřil vážnost poplachu, jenž by je měl oznamovat. Nebýt jeho, byli v Americe všichni už dávno mrtví, pro jistotu hned několikrát.
Kdo postupuje ve světových galeriích chronologicky, sál po sále, to zná. Po 17. století, století barokních gigantů typu Caravaggia, Velázqueze, Rembrandta nebo Rubensových billboardech, se najednou ocitne v sálech malých, až titěrných obrázků. Nejdříve vstoupí k těm nespočetným holandským malým mistrům výjevů ze života hokynářů, vesničanů, kupců či žebráků.
Stavět a zařizovat domy lze i bez architektů. Ostatně většinová výstavba je toho nejlepším důkazem. Málokdy je ale výsledkem dům opravdu dobrý. Třeba takový, který by dokázal vytěžit maximum z malé parcely, zároveň působil elegantně až étericky a v interiéru si vystačil s prostými materiály, jimž patřičnou noblesu vtiskne dokonalé zpracování detailu.
Divadelní festival Malá inventura každoročně nabízí laické i odborné veřejnosti dávku nového divadla, produkcí nezávislých a začínajících umělců i kulturního networkingu. Profesionálům nejen z Čech pak umožní zhlédnout výběr nejvýraznějších představení nového divadla za uplynulý rok. Po týdenním programu v Praze se festival během roku přemístí do dalších čtyř českých měst.
Román Davida Zábranského Za Alpami začíná ostrou lekcí ze současné komunikativní techniky. Vystupuje v ní Čechoněmec Mathias a jeho mobilní aplikace Tinder, jíž se seznamuje s budoucími sexuálními partnerkami. Je devátý listopad 2016, v Americe zrovna vyhrál volby Donald Trump, a Mathias, který má byt na Letné, sedí v baru kina Oko se studentkou Dominikou z Moravy. Mathias zrovna dává Dominice lekci, jak jsou Češi zaostalí, neboť jsou „hermeticky uzavření ve svém češství“. Jedinou šancí, jak se z toho dostat, „je šukání s cizinci, fucking with strangers“. Zda to na Dominiku zafungovalo, se dozvíme o tři sta stránek později. Do té doby musíme zatnout zuby a vydržet.
Film Nit z přízraků režiséra Paula Thomase Andersona je výjimečné dílo. Nebo přesněji – je to film, který může nadchnout diváka, pro něhož umění může být také nějaká velmi osobní cesta k velmi osobně definovanému cíli, výraz soustředění a nevšímavosti vůči momentálně převládajícím představám, jak dělat věci a co si o nich myslet. Taky je to film, o němž se skutečně dá říct, že klade otázky, ale nijak nahlas, mentorsky, možná tak činí spíš bezděčně, je programově nevelký, film bez vykřičníků. A taky je krásný, prchavě a možná i bezúčelně. Rád bych ho viděl ještě jednou
Byl to první individuální sportovec, kterému jsem u televize ze všech sil držel palce. Závodil na zimní olympiádě v Sapporu ve skocích na lyžích. Viděl jsem ten sport tehdy poprvé, šestileté oči to sotva mohly pobrat. Po vší té olympijské nudě, zástupech pinožících se sněhem na běžkách po strašně dlouhou dobu, eventuálně přitom ještě občas zalehávajících a střílejících (proč, proboha?), ladných pohybech krasobruslařských tanečních párů (koho to má jako zajímat?) a dalších pro malého kluka divácky nevděčných sportech jsem najednou viděl něco skutečně vzrušujícího.
Venkovnímu bruslení poslední zimy moc nepřejí, a tak se skupina soukromých investorů rozhodla vybudovat v Praze-Strašnicích nový zimní stadion se dvěma ledovými plochami. Během deseti měsíců získali stavební povolení (což je s ohledem na stav výstavby v metropoli považováno za malý zázrak) a do roka od poklepání na základní kámen byl stadion otevřen.
Retrospektiva Kamila Lhotáka Kolekce 120 olejomaleb v sálech Obecního domu je největším výběrem raných děl i ikonických pláten oblíbeného českého autora 20. století. Projekt Retrospektiva, jenž přináší mozaiku Lhotákových obrazů ze státních a soukromých sbírek, nově představí i 19 doposud neznámých děl. Ta se pořadatelům podařilo vypátrat často i díky pouhé náhodě.
Americký režisér Steven Soderbergh má pověst tvůrce, který se dokáže s jistotou pohybovat na poli mainstreamu, a zároveň má povahu experimentátora pokoušejícího přicházet s novými řešeními technologickými i koncepčními. Obě stránky jeho naturelu vyjadřuje šestidílná minisérie Mozaika, kterou odvysílala stanice HBO. Zároveň klasická detektivka i formální experiment.
Pamatují si to v téhle zemi všichni včetně těch, které hokej vůbec nezajímá. Je to právě dvacet let. Slavné vítězství české reprezentace na zimní olympiádě v Naganu, kde hráli ti skutečně nejlepší hráči světa, hvězdy NHL. Ale český výběr si s nimi v neuvěřitelně dramatických utkáních poradil, lidé mu fandili během přenosů vysílaných kvůli časovému posunu v nesmyslných hodinách.
Je konec února 1948. Zaplněným Staroměstským náměstím se prodírá vůz taxislužby a právě probíhající revoluci z něho sledují tři západní agenti, Američan Bud Boots s britskými kolegy Elizabeth Montaguovou a Grahamem Greenem. Šiky dělníků pochodují pod rudými prapory, pušky v rozpálených dlaních, davy zaplavily také sochu Jana Husa.
Na základě předchozí spolupráce na svém pražském bytě oslovil investor architektku Lenku Míkovou a ukázal jí rozpadající se chalupu se stodolou uprostřed kouzelné jihočeské louky. Loni na jaře byla po čtyřech letech dokončena rekonstrukce a rodina nyní na venkově tráví mnohem více času, než původně plánovala.
Hrdinku deníkového románu Nazdar, vitamíne! Ruth nedávno opustil snoubenec, a do toho ji překvapí zlá zpráva – její otec Howard ztrácí paměť. Pro uznávaného akademika jeho formátu je to samozřejmě těžká rána. Ruth to dobře ví, a proto dává výpověď, opouští velkoměsto a vrací se do domu svých rodičů, aby jim pomohla vypořádat se s novou situací, která nemůže skončit dobře.
Jak říkal Zdeněk Nejedlý, řekni mi, občane, co si myslíš o husitském revolučním hnutí, a já ti povím, jak si stojíš politicky. To samé platí o Tondovi Blaníkovi: Řekni mi, jestli víš, o koho a o co jde a jak se ti líbí, a já ti povím, jaké je v české společnosti tvé místo.
Britský seriál McMafia je příklad solidního žánrového díla, kde všechno vypadá, jak plus minus vypadat má, a je zachyceno přiměřeně poutavým způsobem. V dnešní době „quality TV“, která se snaží přicházet s čím dál originálnějšími a nezvyklejšími koncepty, je taková všednost vlastně docela osvěžující. Navíc se člověk při jeho sledování tak trochu poučí, český divák si zároveň užije scény z Prahy.
Po týdnech a měsících konfrontace s tím mužstvím zhusta pokřiveným křečí afektu bude snad osvěžující připomenout nějakého krásného chlapíka. Samozřejmě mám na mysli Johnnyho Cashe. Muže v černém.
V lednu uplynuly tři roky od masakru v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Bylo při něm zabito osm členů redakce a další čtyři náhodní lidé, kteří se islámským teroristům připletli do cesty. Hodinu a půl po činu se objevuje slogan Je suis Charlie: vymyslel jej art director časopisu Stylist Joachim Roncin a hodil na Twitter, odkud se raketovou rychlostí šířil do světa.
Qarta je velkou architektonickou kanceláří, kde přes dvacet lidí pracuje na desítkách projektů zároveň. Některé se na chvíli zastaví, jiné naopak znovu ožívají. Projekty jsou různé velikosti – od celých budov po drobnější interiéry, a to včetně designu vybavení. Z téhož ateliéru pochází architektonické řešení kreativního prostoru SmetanaQ i restaurace nedaleko pražského Masarykova nádraží nazvané La Bottega Linka. Oba prostory se veřejnosti otevřely před rokem a oba mají podobnou atmosféru.
