My si myslíme, že žijeme v realitě, ale co když ji jen s malým fázovým zpožděním utvářejí lidé, kteří z našeho pohledu teď žijí takzvaně na Měsíci? V té naší realitě se česká, německá, slovenská, polská… politická reprezentace usilovně zabývají otázkou, kde vezme Evropa dostatek plynu, zpravodajství ve všech našich zemích bylo doslova plynofikováno.
Po útoku na Kerčský most je jasné, že Putin hledí do propasti a nemá před sebou žádné dobré možnosti. Spektakulární poškození mostu přes Kerčskou úžinu je hlavně připomenutím, že Ukrajinci se nebojí. K útoku se zatím nikdo oficiálně nepřihlásil, lze ale celkem obstojně předpokládat, že šlo o akci ukrajinské armády či tajných složek. Ukrajinští představitelé také významně pomrkávají, že opravdu šlo o jejich operaci. Ta má především dva cíle. První je symbolický.
Představu českého premiéra Petra Fialy o pohodovém, velkolepém neformálním summitu lídrů Evropy ve strhujících kulisách Hradčan rozbil hned při příchodu po červeném koberci jeho polský protějšek Mateusz Morawiecki. Reagoval tak jen na pár dní starý návrh německé vlády kompenzovat lidem a firmám vysoké ceny energií 200 miliardami eur (5 biliony korun, což je částka jen o málo nižší než celý roční výkon české ekonomiky).
Je asi trochu nemístné zastávat se něčeho, kde se člověk sám vyskytl, byť by to bylo na pár vteřin. Mně se to stalo v televizním seriálu Pozadí událostí, kde jsem měl (jako „kritik“) za úkol hájit knihu, kterou jsem ovšem nečetl, neboť vlastně ani neexistovala. Ani scénář jsem celý nečetl (myslím, že málokdo při tak malé roli čte celý scénář), ale pochopil jsem, že je to fikce, tedy ten příběh i ta neexistující kniha, a když mě režisér Hřebejk o ten krátký výstup požádal, neviděl jsem důvod, proč to odmítnout (ale naopak odmítnout pak i zajisté tučný honorář).
Málokterému komentátorovi se povede, aby si s ním dějiny povídaly takřka v reálném čase, jako se to stalo Matthewu Lynnovi. Ve středu 31. srpna, když vrcholil souboj o vedení britské Konzervativní strany, se tento britský novinář ve sloupku v časopise Spectator vysmál tomu, jak se jeden z uchazečů, Rishi Sunak, zoufale snaží šířit strach z ekonomických návrhů své soupeřky Liz Trussové: „Přijde run na libru. Dluhopisové trhy budou padat volným pádem. Londýnská burza se propadne, protože vyplašení globální investoři se začnou zbavovat všech britských aktiv… nebude to dlouho trvat a Liz Trussová a její ministr financí se budou muset obrátit na MMF. Tedy aspoň podle bývalého ministra financí Rishiho Sunaka… hrozí krize libry, jakou jsme nezažili od 70. let.“
V roce 1981 britský ministr financí Geoffrey Howe předstoupil před parlament, aby představil nový státní rozpočet. Ještě během jeho řeči část vládních konzervativních poslanců znechuceně opustila sál. Lídr opozice Michael Foot prohlásil, že rozpočet je receptem na 3 miliony nezaměstnaných. V deníku The Times vyšel dopis podepsaný 364 význačnými ekonomy tvrdící, že rozpočet „nemá oporu v ekonomické teorii“ a ohrožuje britskou „sociální a politickou stabilitu“.
Poslední zářijový den konečně došlo na ohlášení dlouho avizovaného celoevropského řešení cen elektřiny. To mělo být reakcí na raketový vzestup tržních cen a následné prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, že unijní trh s elektřinou selhal. Že „nebyl nastaven na tuto dobu“. Za onu dobu, na kterou nebyl nastaven, vydává většina evropských politiků včetně vlády Petra Fialy ruskou invazi na Ukrajinu. Už nedodávají, že ceny elektřiny začaly prudce růst loni na podzim. Tehdy se začalo naplno projevovat, že poptávka po elektřině v Evropě dlouhodobě převyšuje a bude převyšovat její nabídku ze stabilních zdrojů.
Slovenské ekonomice hrozí kvůli prudce rostoucím nákladům na elektřinu kolaps, řekl minulý týden listu Financial Times premiér země Eduard Heger. Podle Financial Times jde o dosud nejostřejší vyjádření představitele unijní země k dopadům globální energetické krize. Heger ovšem v té souvislosti žádá záchrannou pomoc Bruselu v řádu miliard eur, takže nelze vyloučit, že své výroky nadsazuje, aby zvýšil šance, že na evropské peníze dosáhne.
Volby do Senátu jsou vítězstvím Fialovy koalice. A v této době, kdy se v koaličních kancelářích napjatě čeká na každý nový žebříček preferencí a kdy se koaliční předáci obávají každé ohlášené demonstrace, poněkud ztrácí na váze argument, že Senát není příliš důležitý a že volby do Senátu jsou druhořadé.
V pátek se konečně zrodilo dlouho očekávané celoevropské řešení, na nějž tak dlouho vyčkávala vláda Petra Fialy. Když se propojí s nedávno schválenými českými stropy na elektřinu a plyn pro domácnosti, živnostníky a firmy, vytváří se dost chaotický a nepřehledný přerozdělovací stroj na stovky miliard korun, které potečou od výrobců do státní pokladny a z ní zase k obchodníkům s elektřinou. V tom chaosu hrozí nejen masivní zvýšení byrokracie a dotační mentality.
Americký kulturní, hlavně hudební kritik Ted Gioia disponuje tou zvláštností, že má taky akademický titul MBA ze Stanfordu a v minulosti pracoval pro konzultantskou firmu McKinsey a investory rizikového kapitálu v Silicon Valley. Takže pokud zrovna nemáte náladu na jeho dějiny jazzu, můžete si číst jeho komentáře o kulturním byznysu, jako třeba ten který, nedávno zveřejnil na svém substacku.
Několik let Evropská komise popotahovala maďarskou a polskou vládu a tím nepřímo i maďarské a polské občany za výsledky voleb. V Echu jsme dvojí metr přikládaný na obě země opakovaně popisovali, třeba na příkladu polské justice; v různých jiho- a západoevropských státech EU mají politici na výběr soudců tradičně srovnatelný vliv, jaký se Varšavě vyčítá. Co tam chybí ke znepokojení, je nefalšovaně konzervativní vláda.
O českém filmu BANGER. se od předpremiéry ve Varech píše jazykem uznání, ba nadšení. Psalo se, že je to film přelomový, průkopnický, novátorský, zkrátka konečně pořádný film, za který se nemusí český film stydět, neboť jde o film opravdu dnešní a opravdu mluvící jazykem téhle doby. Jazyk toho oceňování je přitom hodně specifický a odlišný od toho, který používá třeba autor tohoto článku.
Uplynulé volby do obecních a městských zastupitelstev jsou po dlouhé době první, kdy každý z hlavních hráčů může říkat, že vyhrál, a nebude ani tolik blufovat. Strany vládní koalice navzdory vládnutí a rozpačitému zápolení s bezprecedentní energetickou krizí mnoho voličů neztratily. Navíc komunální volby jsou hodně specifické, nejsou tolik stranické, takže velkou vypovídací hodnotu o národní politice nemají, ale pořád platí, že vládní koalice pozice udržela. Komunální volby jsou o společenském naladění obyvatel a spokojenosti s místem, kde žijí.
