FEJETON

Sorry jako

FEJETON
Sorry jako

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jedu po dálnici D1 na hranici povolené rychlosti a pořád mě přitom někdo předjíždí, často i zprava. Abych na to nemusel myslet, poslouchám v rozhlase rozhovor s jakousi dámou, která se vrátila z emigrace v USA a přivezla si svého, už značně amerického dospívajícího synka. Poslala ho na skautský tábor a on jí záhy hlásil, že si o něm ti ostatní táborníci myslí, že je divný. Prý proto, že když udělá nějakou chybu, tak se jim omlouvá. Mladík to nechápe, matka o tom hovoří v rádiu. V prostředí, kde donedávna žili, je prý omluva normální.

U nás asi ne. Někteří naši spoluobčané jako by se řídili heslem, že nejlepší obrana je útok a omluva je pro ně výrazem lidské slabosti. Není divu, že se neschopnost omluvy stává standardem v nejširší společnosti, když ani prezident, který se opije a málem v přímém přenosu pozvrací korunovační klenoty, neuzná za vhodné se omluvit a bard, jehož davy donedávna milovaly, se nepřizná ke svému selhání, neuzná, že jim lhal, a neomluví se ani těm, které udával. Bývalý premiér sice často užíval anglické slovo „sorry“, ale hned k němu přidával české „jako“, abychom všichni poznali, že se přece neomlouvá doopravdy.

A kdy jste naposled viděli, že by fotbalová hvězda někoho pěkně nakopla a pak mu šla s omluvou podat ruku? Jsme národem drsňáků, milý mladý skaute. Foglarovky už nejsou v módě.

Ani já bych o omlouvání příliš nepřemýšlel, kdyby nebylo té dámy vracející se domů ze světa, a kdybych teď navíc neprovedl trapnou věc… Rozesílal jsem většímu množství lidí svůj newsletter a v průvodním textu v mailu udělal čtyři hloupé chyby! Já, který se živím psaním, a čeština je mým pracovním nástrojem! Když jsem to zjistil, poslal jsem všem ještě jednu zprávu, v níž jsem se k chybám přiznal, a napsal, že mě to mrzí.

Obratem začaly chodit různé reakce, a nikdo z pisatelů mi kupodivu neoznámil, že jsem břídil a lempl. Spíš naopak. Paní T. z Ostravy mi sdělila: „Trochu mám pocit, že zkoušíte, kdo z nás Vaše milé e-maily skutečně čte. Ale možná jde pouze o hravý způsob bystření naší pozornosti?“ Paní N. z Vyškova: „Chybovati je lidské. Zajímavé, že ti, kdo by se měli omluvit, tak nikdy neučiní.“ Několik adresátů té mé ostudné zprávy ji považovalo za něco jako „test z víkendové přílohy – najděte čtyři rozdíly mezi obrázky“. Našli ty chyby – popravdě řečeno ještě o dvě víc – a hrdě mi to dali na srozuměnou.

Kamarád z Velvar napsal: „Já našel jenom tři – jdu hledat čtvrtou!“ A pan J. K. z Prahy to uzavřel: „Děkuji za zábavné odpoledne.“

Nedá se nic dělat, mám stejně z ostudy kabát, a tak jen doufám, že se na to brzy zapomene a že se to nebude opakovat.

A teď jedu dál, vydán napospas nelítostným pirátům silnic, a vzpomínám na všechno možné omlouvání. Není to ani tak těžké, omluvit se někomu za něco, co mu člověk způsobil. Nesmíte si ovšem o sobě myslet, že jste dokonalí. A nebo vám ti ostatní nesmějí být úplně ukradení.

Já se omlouvám rád. Teď zrovna u pumpy, když jsem se zamyslel a odjel od stojanu na parkoviště dřív, než jsem stačil zaplatit. Mladý muž u pokladny se tvářil nazlobeně. Řekl jsem mu, že mě to mrzí, že chápu, že jsem ho znervózněl, a že se mu omlouvám. Z jeho obličeje se pomalu vytratilo napětí, nakonec se usmál a skoro jsme se skamarádili. Omlouvám se rád. Jen někdy mám dojem, že žiju ve světě, ve kterém bych se měl za to omlouvání spíš omluvit. Tak sorry jako…

10. prosince 2022