Dostat se do nejčtenějšího německého média Bild není pro českého politika snadné. Buď se mu musí podařit něco skutečně významného v evropské politice, jako nedávno europoslanci Alexandru Vondrovi s normou Euro 7, nebo musí vykonat něco pozoruhodného z pohledu Němců.
Dva mladí aktivisté ze skupiny Just Stop Oil v pondělí zaútočili kladivy na obraz španělského barokního malíře Diega Velázqueze Venušina toaleta v londýnské Národní galerii. Snažili se rozbít ochranné sklo a zakřičeli pár plamenných vět. Později je zatkla policie. Výběr díla, jež se stalo předmětem útoku, nebyl náhodný. Stejný obraz poničila v roce 1914 sufražetka Mary Richardsonová, mělo se tak stát v reakci na zatčení jiné bojovnice za volební právo žen Emmeline Parkhurstové.
Vláda Petra Fialy má právo rozhodovat, na co využije desítky miliard korun, které inkasuje z emisních povolenek. Tedy jakýchsi odpustků či přirážek za „špinavé zdroje“, jako je výroba elektřiny z uhlí nebo plynu. Ty povolenky jsou nyní rekordně drahé. Aktuálně se obchodují za 81,25 eura. Stát by z nich měl příští rok inkasovat zhruba 41 miliard korun. Mezi ministry se rozjel velký souboj, na co se ty peníze využijí. Trvá už víc než měsíc a gradoval tento víkend. Podle evropských pravidel se peníze musí použít na investice a provozní náklady spojené s dekarbonizací.
V uplynulých dnech bylo lze sledovat v našich pražských končinách poučný příběh lidské arogance a následné zbabělosti: na tuzemskou propalestinskou demonstraci si jedna z protestujících oblékla mikinu s nápisem „1972 Olympics“ a zároveň si ústa přelepila páskou s nápisem „Free Gaza“. Oba nápisy dohromady si kdekdo ve vzpomínce na palestinský atentát na jedenáct izraelských olympioniků pochopitelně vyložil jako podporu palestinského terorismu na Izraelcích a na Židech, ergo jako podporu řádění Hamásu před měsícem sedmého října.
Jakési myšlenkové ztopořenosti této vlády a jejího předsedy si už povšiml leckdo. Teď jsme dostali perfektní studijní materiál v osudu plánu na gigafactory na místě letiště Plzeň-Líně. Jak známo, tento týden Petr Fiala přiměl šéfa Volkswagenu Olivera Blumeho, aby se konečně vyjádřil, jestli VW v Líních chce investovat. Odpověď Němce byla, že zatím ne. Pokud Fiala předtím neblufoval, je po plánu. Areál letiště si bude hledat jiné uplatnění a jiného investora. Oba dva Blumem uváděné důvody by si Fiala měl zapamatovat a přizpůsobovat jim svou budoucí politiku.
Výsledek polských voleb přináší lekce, které asi konzervativci nebudou chtít slyšet. Přinejmenším v polském případě – zda to platí obecně, je otázka – zkrachovalo to, čemu by se dalo říkat mocenský konzervatismus. Konzervativci si například všude, a právem, stěžují na to, že veřejnoprávní a etablovaná média jsou proti nim – pokud neprodukují přímo politicky tendenční zpravodajství, tak rámují celou společenskou debatu způsobem znevýhodňujícím konzervativce. Polská vláda si tedy pořídila vládní televizi. A těžko dnes najít někoho, kdo by byl ochoten tvrdit, že se jí to vyplatilo.
Politické protiklady se spojují jen v těžké době. V takové, kdy kvůli ohrožení musejí jít rozdílné hodnoty a zájmy stranou a převáží zájem společný. Často existenční. Nebo se spojují ve vládách, když voliči rozdali karty tak, že žádná jiná konstelace sil sobě si bližších prostě matematicky neexistuje. První případ teď sledujeme v Izraeli, kde premiér Benjamin Netanjahu okamžitě po brutálním teroristickém útoku Hamásu nabídl svým politickým rivalům s úplně jiným viděním světa vládu národní jednoty. Ti v zásadě bez váhání kývli. Přestože předtím byly společnost i politická scéna výrazně rozděleny. Když je země v ohrožení, všechno ostatní je vedlejší. To jsou přirozené instinkty.
Bývaly časy, vlastně ještě nedávno, kdy si člověk znaveně říkal, že by tahle země, respektive její vrcholná politická reprezentace, mohla být trochu nudnější. Ta nudnost měla být atributem toho, že všechno aspoň jakžtakž a předvídatelným způsobem funguje, že i doba je „nudná“, tedy prostá velkých dramat a z nich vyplývajících nebezpečí, a že ve vedení státu jsou lidé, jejichž vystupování je možná nudné, což je ale i příznakem toho, že na sebe nechtějí moc strhávat pozornost, jejich ústy nepromlouvá resentiment nebo bůhvíčím motivované hnutí mysli, nutkavá potřeba toho či onoho. Nudnost jako kdyby znamenala normalitu, absenci nutnosti emocionálně i intelektuálně reagovat, kapacitu mysli uvolněnou pro důležitější věci, než jsou stát a jeho politika.
Vláda Petra Fialy vznikla jako důsledek boje proti něčemu a zcela nepřekvapivě těžko může prosazovat srozumitelnou konzistentní politiku. Ostatně je to případ i prezidenta Petra Pavla, který byl volen proto, aby nebyl zvolen Andrej Babiš. Nemožnost hlavy státu vystoupit s výročním projevem ke vzniku republiky přesahujícím parametry slohové práce studenta průměrného gymnázia ani s podporou nové sady poradců je další potvrzení, že máme marketingového prezidenta. Pro mnohé zůstává útěchou a omluvou představa, že ten druhý by byl horší. Více zatím nic.
V Česku na každou ženu, jež zemře při výkonu povolání, skoná v zaměstnání přes 23 mužů. I proto mají muži přirozeně vyšší mzdy – podstupují větší riziko. V uplynulých deseti letech, v období 2012 až 2021, zemřelo na pracovišti v Česku při výkonu povolání celkem 916 osob, vyplývá ze statistiky, kterou nově zveřejnil Eurostat. Z uvedeného počtu 916 osob je hned 878 mužů a 38 žen. Muži tak tvoří zhruba 96 % zemřelých při výkonu povolání v ČR, což pomáhá vysvětlit, proč mají vyšší mzdy – podstupují větší riziko.
„Jakákoli forma odporu proti autoritářskému režimu v imperialistickém Rusku je legitimní,“ je věta z prohlášení Zóny solidarity – občanské skupiny, jež se v Rusku soustřeďuje zejména na pomoc zatčeným za protiválečné aktivity, kteří nejsou v hledáčku lidskoprávních organizací.
Třetím nejvyšším představitelem Spojených států je předseda Sněmovny reprezentantů. Pokud by zemřeli jak prezident, tak viceprezident, je to právě předseda sněmovny, kdo by zasedl v Bílém domě. Co se týká reálné moci, stojí ale nad viceprezidentem. Viceprezident má jen tolik moci, kolik mu prezident přepustí, jinak je pouze kladečem věnců, který čeká na to, jestli to s obyvatelem Bílého domu náhodnou nesekne. To předseda sněmovny je šéfem majoritní strany a kontroluje agendu dolní komory Kongresu. Může tak zablokovat přijetí jakéhokoli zákona prostě tím, že ho nepředloží.
Udělení Řádu Bílého lva Karlu Schwarzenbergovi je ten nejlepší způsob, jak oslavit letošní 28. říjen. Ať už to napadlo kohokoli, je dobře, že ho to napadlo. Dalo by se říct, že i ty, kteří třeba z generála Pavla na onom místě nemuseli být nadšeni, mohou uznat, že v tomhle ohledu se to vyplatilo. Samozřejmě, že Karla Schwarzenberga mohli vyznamenat už předchozí prezidenti, ale je to asi nenapadlo… Nebo napadlo, a hned se toho lekli, že by to bylo nad jejich úroveň. Jediný, kdo ho tím řádem vyznamenat nemohl, byl Václav Havel, kterému by to nejspíš jeho přítel Karel rozmluvil. Bílý lev je republikánský řád, ale je tam ten heraldický lev, který je znakem království, takže vlastně kontinuity, která nějak pokračuje ve státu, kterému po roku 1918 sloužil i Schwarzenbergův konzervativní otec Karel VI., stejně jako mu sloužil v moderní době jeho syn, tedy náš Karel VII.
