V ospalé atmosféře letošní červencové okurkové sezony jedna obzvlášť bizarní zpráva probublala až do prestižních světových médií. Týkala se instagramové hvězdičky vystupující pod jménem Belle Delphine. Ta sice měla na sociální síti 4,5 milionu sledujících, ale mimo svět počítačových geeků byla relativně neznámá. Pozornost novinářů připoutalo teprve její podivné rozhodnutí, jak svou slávu zpeněžit. Rozhodla se prodávat vodu z vany, ve které se vykoupala.
Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
Kulturní válka. Rozdělená společnost. Sociální bubliny. Těmito výrazy se nejčastěji popisuje ztrácející se schopnost a ochota mluvit s lidmi, kteří nesdílejí naše názory, hodnoty a vidění světa. Právě ta rozkládá důvěru a soudržnost mnoha zemí Západu. Oslabuje ho a připravuje ho o jeho civilizační náskok. Vnímání společnosti čím dál víc připomíná to, co bývalo dřív vyhrazeno subkulturám nebo módním trendům.
Symbolem levicově-populistických vlád po roce 2013 se stane nad pochybnost absurdní a represivní zákon o elektronických pokladnách EET. Od samého jejich nástupu k moci se schvaluje, přepisuje, ruší, zase schvaluje a truchlivá hra dosud nemá konec. Zatím poslední dějství se odehrálo na počátku zářijové schůze sněmovny, když zákonodárci se sebezapřením nastoupili do svých lavic, aby přehlasovali senátní veto poslední verze.
Docela dobře se může stát, že za tři čtyři roky budeme o energetice slýchat stejně často, jako dnes hovoříme o suchu. Zatím si to moc neuvědomujeme, protože stále ještě žijeme v přebytkovém období zděděném ze socialistického režimu. Jenže už v roce 2021 Německo uzavírá jaderné elektrárny a i my přicházíme o důležitou část kapacit výroby energie z hnědého uhlí. Na evropském trhu začínají docházet dodavatelé stabilního množství na počasí nezávislé energie.
Nejvážnější společenské boje dneška se vedou v širším slova smyslu na kulturním poli a hranice rozdělení v nich probíhá jinudy než dřív. Přetrvává představa, že politická pravice je strana bohatých, zatímco levice zastupuje zájmy těch chudších.
Důvěra je hodnota, která se dlouho a těžko získává a snadno ztrácí. Ta ztráta bývá velmi rychlá. Často stačí jedna nepříjemná zkušenost. Nejvíc je to viditelné ve financích. Když lidé přestanou věřit finančnímu systému a bankám, začnou vybírat peníze.
Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.
Není přesné říkat Babišovo impérium. Přesnější je síť Babišova vlivu, která obepíná důležité instituce České republiky. V těchto dnech prochází síť zátěžovou zkouškou, protože se premiér Andrej Babiš musí bránit na čtyřech frontách najednou, od hrozící žaloby za Čapí hnízdo přes kritické audity o tom, jak jeho Agrofert čerpá zemědělské a podnikatelské dotace, až po obvinění ze střetu zájmů.
Poznáte zemi? Parlament schválil dobře míněné, ale nepromyšlené změny ústavy, které následně zcela rozhodily rovnováhu mezi legislativou, exekutivou a hlavou státu. Řeč není o České republice, ale o Spojeném království. Legislativní změny, které tam proběhly od roku 2011, jsou klíčové k pochopení dnešního naprostého zablokování britské politické scény a zuřící politické totální války.
Připomněli jsme si osmdesát let od počátku druhé světové války, jejíž první obětí se stalo Polsko. Jeho území si rozdělily nacistické Německo a Sovětský svaz, dvě totalitní mocnosti, které svět v srpnu 1939 šokovaly podpisem smlouvy o neútočení, jež vstoupila do dějin jako pakt Molotov–Ribbentrop. V Polsku se ovšem stále vedou diskuse, jestli se tomuto katastrofickému vývoji dalo zabránit, respektive zda existovala i jiná cesta.
Americký komentátor Scott Alexander má schopnost vyhmátnout ty nejzajímavější problémy a předložit je veřejnosti způsobem, který nutí k zamyšlení – a ne ke vzteku, nesouhlasu či nadšení. To jméno je pseudonym, prozrazuje o sobě jen to, že je psychiatr a žije někde na západě USA. A nepíše pro žádné zavedené médium, ale na svůj vlastní web Slate Star Codex. To a jeho anonymita jsou patrně důvody, proč dokáže uvažovat nahlas, aniž by ho semlela kmenová povaha současné politiky.
Ve svém novoročním předsevzetí na rok 2018 se šéf Facebooku Mark Zuckerberg mimo jiné zavázal „hlouběji studovat pozitivní a negativní aspekty kryptoměn“. Byl to první signál, že se technologický gigant pouští do stále mladého světa digitálního oběživa. O čtyři měsíce později bylo oznámeno, že firma zakládá blockchainovou divizi. Blockchain je technologie považovaná za nutnou k provozování kryptoměny.
Ministerstvo kultury sídlí v Nostickém paláci, v jedné z těch krásných malostranských budov, které si po Bílé hoře postavila cizácká šlechta, jež pro nás, i když jsme o to jakoby nestáli, vytvořila barokní atmosféru Prahy. Po roce 1918 aristokrati nejprve většinou zchudli, takže mnohé paláce buď prodali, většinou státu, nebo je pronajímali třeba jako ambasády. Po válce jim ty zbylé sebral stát všechny, čímž se uvolnilo místo pro nějaký úřad.
Bylo půl druhé odpoledne, Bruggy byly zalité sluncem, takže se hýřivá nádhera toho města zdála až neúnosná. Na náměstí Burg, kde stál od 10. století hrad flanderských vévodů a od středověku je to centrum města, se řadili lidé do fronty. Nestáli na zmrzlinu nebo vafle, nýbrž na mystický zážitek setkání se Svatou Krví.
Profesor Ferdinand Dudenhöffer z Univerzity v Duisburgu má jasno. „Rok 2019 se stane východiskem nové krize,“ řekl bez zaváhání v pořadu německé televize n-tv. Předpovídat další krizi se stalo během léta ve finančních kruzích módou, málokterý z věštců ovšem mluví jednoznačně. Znamená to strašit, že se vrátí kataklyzma roku 2008, kdy banky ze dne na den ztratily schopnost půjčovat, státy se kvůli jejich záchraně dramaticky zadlužily a průmyslová výroba se z měsíce na měsíc propadla o třetinu.
Čtveřice nově zvolených radikálních amerických kongresmanek v čele s Alexandrií Ocasio-Cortezovou se zatím zapsala do politického dění antisemitskými kontroverzemi přinejmenším stejně jako snahou zavést socialismus. Že by se nám tu vynořoval jakýsi vzorec?
Svoboda projevu bez náboženství vytvořila kult Člověka a rovnosti. Jak prohlásil jeden z amerických otců zakladatelů John Adams: „Vytvořili jsme ústavu pro zbožné a morální občany, pro žádné jiné fungovat nemůže.“ A katolický glosátor Ross Douthat progresivisty varuje: „Odmítli jste náboženskou pravici, nedivte se, jak vypadá ta postnáboženská.“ Kritici konzervatismu štěkají na nesprávný strom. Jak má z principu obranný postoj brzdit někdy nepochybně zmatený lidový odpor proti šílenému neliberálnímu liberalismu? Konzervativci v obraně národního státu a tradice pravicové liberály ztratili.
Přes opakované návštěvy prezidenta Miloše Zemana Číny, přes velkolepé ovace, jakých se dostalo čínskému prezidentu Si Ťin-pchingovi v Praze, i přes obrovský prostor věnovaný čínskému vlivu ve veřejné debatě jsou čínské investice v České republice velmi slabé. Na celkových investicích v zemi se podílí jedním procentem a na žebříčku zahraničních investorů patří Pekingu až čtyřiadvacátá příčka. Před ní je s obrovským náskokem řada zemí Evropské unie, Japonci i Korejci.
Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.
Hamburger je symbolem Ameriky, nezdravého životního stylu a fast foodu. Moderní podoba tohoto sendviče vznikla nejspíše v polovině 19. století, kdy se nějaký génius rozhodl umístit karbanátek mezi dvě půle housky. Vzhledem k tom, že masovou placku přivezli do USA nejspíš němečtí emigranti, kteří nejčastěji vyplouvali z Hamburku, promítlo se jméno přístavního města do názvu nového pokrmu.
Vlak, který se nevelkou rychlostí, přesto nezadržitelně sune kupředu, i když koleje končí na hraně propasti. Takový obraz vyvolá ve čtenářích aktuální verze státního rozpočtu na rok 2020.
Samotná smrt Jeffreyho Epsteina nebyla příliš překvapivá. To, že miliardář obviněný z pedofilie, kterému hrozí, že stráví zbytek života za mřížemi, spáchá sebevraždu, je jaksi logické vyústění tohoto příběhu.
Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...
Mořské pobřeží belgické jest šedesát pět kilometrů dlouhé a lze se po něm celém projet tramvají, která se jmenuje Kusttram čili pobřežní tramvaj. Když nejedete načerno, je to příjemná cesta a místo vyhlížení revizora, který ale naštěstí nešel, můžete pozorovat z jedné strany let racků nad šedivými vlnami Severního moře, z druhé nekonečnou řadu bílých paneláků, za nimiž občas vykouknou duny.
Ještě v první polovině 20. století bylo možné hovořit o třech hlavních politických proudech nebo formacích. Socialismus, liberalismus a konzervatismus. Ten první byl kolektivistický, zápasil o emancipaci dělníků, osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnostní a hygienická opatření, zákaz dětské práce, zdravotní pojištění. Ten druhý, individualistický, bojoval za republiku, za autonomii jedince nad tradicí a normativním nátlakem společnosti i církve, za demokracii národního státu. Konzervatismus hájil konstituční monarchii, tradiční ctnosti a usiloval o rovnováhu mezi svobodou jednotlivce a kolektivní tradicí.
Předem je jisté, že se osobností podzimu stane britský premiér Boris Johnson, který je připraven dokončit brexit bez dohody s Evropskou unií. Stejnou pozornost ještě vzbuzuje šéf italské strany Liga Matteo Salvini, který chce prosadit předčasné volby, stát se premiérem a zbavit svou zemi krunýře sterilních úspor, který jí ordinuje Brusel.
České ministerstvo obrany momentálně posuzuje dvě možnosti nákupu amerických vrtulníků. Rozhodnutí, které má padnout ještě letos, by mělo završit dlouhý proces řešení otázky, jak by měla dále pokračovat vrtulníková bojová složka Armády ČR. Obě alternativy mají přednosti i nevýhody, každopádně platí, že
„Almost Heaven, West Virginia,“ zpívá ve svém hitu Take Me Home, Country Roads americký folkový zpěvák John Denver. Při našem příjezdu na světové skautské jamboree to tak ale rozhodně nepůsobilo. Od hranic státu nás pronásledovala bouře biblických rozměrů, při vjezdu do areálu do našeho autobusu pak přistoupili dva nadšení Američané, na které naše vyčerpaná skupina po 31 hodinách cestování z Prahy nebyla připravená. Erin nám hlasitě sdělovala, že hlavně nemáme zapomínat na hydrataci, což se vzhledem k okolní spoušti jevilo jako absurdní. Michael nás zase informoval, že umí jedno slovo česky, totiž „ahoj“, a pravidelně ho vykřikoval na celý autobus. Když nás okolo jedenácté večer autobus konečně vyhodil na tábořišti, s úlevou jsme si oddechli, spořádali pár hot dogů připravených od dřívější skupiny a šli spát.
