V povědomí jsou především portréty z jejího středního věku. Napudrovaná korpulentní barokní dáma v krajkami a brokátem bohatě zdobeném šatu s velkým dekoltem, dvojitá brada dělá její v podstatě hezký obličej trochu tetkovským, chytré jasně modré oči a červené líce pak budí dojem spíš dobrácké povahy.
Včerejší filmový večer – vydávali se Čeští lvi – pokračoval na programu ČT filmem Kolja, který to v české polistopadové kinematografii dotáhl pravděpodobně nejdál.
Vzpomínka na účast na Festivalu politické písně v tom bájném městě Sokolově, v tom bájném čase našeho mládí.
Aspoň pětadvacátého února by měl člověk věnovat tichou vzpomínku na komunismus a komunisty, kteří tuto zemi čtyřicet let měli ve svém vlastnictví, takže se z toho nemůže dosud vzpamatovat.
První hrůzná věc, jež se návštěvníkovi může na začátku výstavy v Trafo Gallery přihodit, že se hned u vchodu nešikovně zaplete do zavěšených černých závěsů a zůstane v nich chvíli omotán jako hnusná larva tučného červa. To je však nejlepší vstup na výstavu, ze které bychom si měli odnést povznášející pocit, že Život je bolestný a přináší zklamání.
„V berlínské věznici Plötzensee upadla krásná hlava Fučíkova.“ Tuhle větu jsem jako pionýr pronášel ve školním recitačním pásmu. Byl konec 70. let a to pásmo byla tendenční, ideologií naprosto deformovaná propagandistická kašpařina o hrdinské roli komunistů za války a my děti v ní měly roli cvičených opic.
Před měsícem zde započatý roční seriál o událostech vážících se k roku 1717, v němž bylo zmíněno probíhající panování Karla VI. a krásná doba temna, musí nutně pokračovat alespoň stručnou zprávou o jednom ze dvou nejdůležitějších porodů toho roku pro naši širší vlast habsburskou.
Čekal jsem, že včera napíšeš, že to rušíš, řekl řidič, když jsme vyjížděli z Prahy a u Cukráku vjeli do mlhy. - Já čekal, že ty napíšeš, že ty to rušíš, řekl jsem já, ale už jsme sjížděli ledovkou k Mníšku a oba byli myslím rádi, že jedeme. Tím řidičem bílého volkswagenu byl bojovný profesor Martin C. Putna, který mě před chvíli vyzvedl před domem a za chvíli jsme směřovali na jih, kam ho to vždycky táhlo. Nejeli jsme však do Řecka či do Říma, ale do Zalužan, vesnice na dvou třetinách cesty do Písku, odkud Martin pochází a kde jsem o něm kdysi také poprvé slyšel.
Jsou to takové temné budovy na začátku pražské Vinohradské třídy. Zašlé železo, sklo, beton, dokonce dlažební kostky. Nepůsobí dnes právě vábně, spíš připomínají sarkofág nebo kobku. Když si je člověk prohlédne pečlivěji, zjistí, že jsou vlastně velmi zvláštní, až jaksi bizarní a že by se v nich dalo točit retro sci-fi z prostředí technické civilizace.
Únorové slunce ještě není nutné brát vážně, ale iluze jara je už tu. A sluneční svit osvětluje i prach a sto let starou špínu v našich ulicích.
Jenže to, co způsobilo onen celosvětový poprask a prý rozplakalo německé tenistky, nebyla žádná nacistická hymna!
Jak to často bývá, člověk, který žije dlouhou dobu v Praze, třeba se tady i narodil, to město miluje i nenávidí. To není úplně samozřejmost, neslyšel jsem třeba Pařížany, že by o svém „městě světel“ uvažovali takto. Nenávidět Paříž, i když je na mnoha místech strašná a špinavá, to by bylo absurdní a svatokrádežné, olalá.
Se jménem Tzvetana Todorova jsem se poprvé seznámil na začátku 90. let, když jsem v Liehmově Lettre internationale četl jeho eseje, které tam pravidelně publikoval.
Černošská hudba do Evropy nepřišla z míst, kde jsou její kořeny, tedy z Afriky (zde představuje jistou výjimku Francie: kankán má údajně kořeny ve francouzských koloniích), ale z Ameriky, ze Spojených států. Tam se po zrušení otroctví v polovině 19. století může více černých muzikantů a tanečníků věnovat tomu, co umí nejlépe.
„Vláčení Lecha Walesy v blátě je to nejhorší, co nás mohlo potkat. Dokonce i pro ty, kteří to dělají,“ řekl profesor Karol Modzelewski v reakci na už asi definitivní zjištění, že podpis „Bolek“ pod dokumenty SB (polské Státní bezpečnosti) patří opravdu Lechu Walesovi.
Před dvaceti lety, tedy na začátku února roku 1997, ještě neměl každý v kapse mobil, a dokonce někdo neměl doma ani telefon – pořád se na něj čekalo třeba několik let.
Takže nepřeslechnout Kohouta a dát si pozor na ty dravé vlky v kurníku.
Nejbystřejší mozky našich časů se pustily do rozboru básničky určené mentalitě šestiletého dítěte. Nejdříve na sociálních sítích a pak i v médiích probíhá už asi měsíc analytická disputace nad několika prostými verši Jiřího Žáčka.
Tento díl věnuji lyžování. Po dobrém čtvrtstoletí jsem stál minulý týden na sjezdových lyžích, byl to zvláštní pocit a přežil jsem to. Všechno vybavení jsem měl samozřejmě půjčené a tedy trpěl jsem těch pár hodin v lyžácích, tedy přezkáčích, které vypadaly impozantně jako obuv vesmírného kyborga, jež mi kotníky drtily jak španělská bota. Moje lyžařská repríza se odehrála poblíž Liberce, což ale není důležité, uvádím to jen z formálních důvodů. Hlavně chci napsat pár sentimentálních vzpomínek na lyžování před pětatřiceti lety. Je to taková záminka.
Anticharta už je téměř zprofanované slovo. Nebylo tomu tak vždycky: v devadesátých letech o ní chtěl mluvit málokdo z těch, kdo byli více či méně donuceni k jejímu podpisu. Převládal pocit, že nad tou trapnou věcí by se měla raději zavřít voda.
Když člověka omrzí přítomnost, poohlédne se po minulosti a řekne si, jaké to bylo třeba před třemi sty lety.
„Proč ty vlastně píšeš?“ – „Forma úniku.“ – „A baví to pak někoho po tobě číst?“ – „Já vím jenom o těch, co jsou nějakým způsobem svázaný s literárním provozem. A ty to bavit nemůže, poněvadž jsou smrtelně uštvaný…“
Po letech klidu se Muchova Slovanská epopej dostala opět do zpráv. Jednak jako správné estrádní umění odjíždí zanedlouho na turné do Japonska, což je důvod jí zamávat. A zadruhé se opět o ni soudně přihlásil John Mucha.
V roce 1997 jsem díky „daru pozdního narození“ (v roce 1977 mi bylo jedenáct), a tudíž jaksi s lehkou myslí, sepisoval pro Respekt, kde jsem byl tehdy zaměstnán, delší článek o antichartě.
ROZHOVOR S NOVINÁŘEM A SPISOVATELEM WITOLDEM SZABLOWSKÝM. Autora knihy Vrah z města meruněk lze doporučit jako výborného informátora o Turecku.
I díky kmetskému věku, který ho nezbavil zářného intelektu, byl Zygmunt Bauman, jenž v pondělí zemřel ve věku 91 let, velikánem současného intelektuálního nebe.
V České republice si poprvé od roku 1945 o trochu víc lidí myslí, že vyhnání Němců byla nespravedlnost, než těch, kteří ho schvalují.
Nové televizněfilmové zpracování Vinnetoua jsem se rozhodl oželet z citových důvodů. Jsou věci, které by měly zůstat nedotčeny, když k dokonalosti už není co dodat.
Prastará žena na poušti. Žena sbírající lebky jelenů a rozumějící řeči chřestýšů. Žena dotýkající se tajemství pohlaví květin. Žena prorok, která byla vždy věrná sobě a svému umění. Georgia O’Keeffe (1887–1986), ikona amerického malířství 20. století, americká legenda, inspirátorka svobodných žen – a také nejdražší umělkyně v dějinách.
Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.
