Prastará žena na poušti. Žena sbírající lebky jelenů a rozumějící řeči chřestýšů. Žena dotýkající se tajemství pohlaví květin. Žena prorok, která byla vždy věrná sobě a svému umění. Georgia O’Keeffe (1887–1986), ikona amerického malířství 20. století, americká legenda, inspirátorka svobodných žen – a také nejdražší umělkyně v dějinách.
Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.
V úterý to bylo pět let, co v torontské nemocnici zemřel Josef Škvorecký. Bylo mu 87 let a bylo to dva týdny po smrti Václava Havla.
Přesto byla tato víceméně osamocená a od „lidu“ odtržená činnost několika stovek mužů a žen tím nejvýznamnějším a nejvelkolepějším, co se v normalizačním dvacetiletí u nás dělo.
ROZHOVOR S PSYCHIATREM RADKINEM HONZÁKEM. Na otázku, jak se k vám, pane doktore, dostanu, mi odpověděl: „Jednoduše. Na Václaváku se svléknete donaha – a oni vás sem dovezou.“
Byl a je to zlozvyk, který sice člověka pomalu vraždil, ale také mu leccos dával.
V nejzanedbanějších oblastech této země mají novorozenci naději na podobně dlouhý život jako jejich vrstevníci v zaostalých afrických zemích.
Po každém dalším krveprolití se na sociálních sítích vytáhnou statistiky teroristických útoků v Evropě za padesát let, aby se dokázalo, v jak bezpečné době vlastně žijeme.
ROZHOVOR SE SPISOVATELKOU ALENOU JEŽKOVOU. Když se podívá z okna bytu, vidí na Hrad, a to z nezvyklého úhlu. Z originálního úhlu též píše o pražské, české i moravské historii.
Před pěti lety bylo stejně jako dnes pondělí a lidé se probouzeli do prvního dne po smrti Václava Havla.
„Prosím vás, tady by mělo být ještě jedno dílo, takové ohořelé auto od Matyáše Chocholy, nevíte, kde to je?“ zeptal jsem se mladíka, který hlídal liduprázdnou výstavu v bočním sále pražského Veletržního paláce. „To nevím, tady to je Jindřich Chalupecký,“ řekl mi ten nevinný hoch a ukázal kolem sebe.
Výjimečný, vlastně válečný stav (stan wojenny) byl v Polsku vyhlášen v neděli 13. prosince 1981.
Matka v prostém národním kroji drží v náručí malé dítě, jež saje z jejího odhaleného prsu. V pozadí se v oblaku, z nějž vycházejí paprsky či zář, vznáší jiná matka, sama Bohorodička s malým Ježíškem. Na druhé straně výjevu je umístěné trojvrší s dvojramenným křížem.
Americký historik Timothy Snyder, autor slavné knihy Krvavé země, sepsal nedávno několik bodů, co by lidé mohli dělat, aby nepodléhali skepsi z toho, kam se svět (možná) řítí.
Nebesa nejsou spravedlivá, takže svět asi těžko kdy pozná, že jeden z nejlepších románů o druhé světové válce napsal jakýsi Čech, který byl sice novinář, ale chtěl se věnovat hlavně beletrii, na což však našel čas až na sklonku života.
Určitě jsem nebyl sám, kdo si na počest Radima Hladíka k nedělnímu rannímu čaji pustil třeba jeho skladbu Čajovna, a teď mi ta deska (tedy CD), nahraná v roce 1974, hraje zase za zády, když se pokouším o něm napsat pár vět.
O víkendu čeká Itálii referendum, které může posílit představu, že Evropou obchází strašidlo negace. Půjde v něm o ústavní změny, které by měly zjednodušit a zrychlit vládnutí. Tedy prosadit reformy, které jsou podle premiéra Mattea Renziho klíčové k cestě z krize. Jenže není vyloučeno, že Italové spíš řeknou „ne“.
Dávno, dávno tomu, ale shodou okolností přesně před dvaceti lety, v listopadu roku 1996, měl v Divadle Ta Fantastika premiéru „dirty muzikál“ Daniela Landy Krysař.
Vtip se rusky řekne, pokud mě paměť nemate, šutka a udělat si z někoho legraci se řekne zašutiť.
Sereď je město s poněkud legračním jménem: Čech si může posměšně myslet, že jde o slovenský přechodník minulý oné činnosti, ale takový Maďar když řekne „szeretlek“, znamená to „miluji tě“,což ale nejspíš nemá nic společného se Seredí.
Moje babička měla sekretář a v něm pozoruhodné věci. Vedle urny svého manžela, tedy mého dědy, tam byl nejzvláštnější takový koutek, který by se dal nazvat ikonostasem česko-moravských malých a velkých dějin.
Deset let stál Jiří (George) Theiner v čele slavného časopisu Index on Censorship, do kterého přispívali autoři jako Salman Rushdie, Umberto Eco, Milan Kundera…
Kdybych měl napsat jedno jméno, které nejlépe charakterizuje bloudění, hledání a nalézání intelektuála 20. století, napsal bych Arthur Koestler. Jeden z nejzajímavějších a nejpodnětnějších dobrodruhů – myšlenkových i praktických – minulého století, vynikající spisovatel a esejista je přitom v této zemi jen málo znám.
Václava Havla fotilo více fotografů, ale Bohdan Holomíček má mezi nimi zvláštní postavení.
Dokumentární film režisérky Zuzany Piussi Český Alláh, který byl vysílán minulý týden na ČT a je k vidění na jejích internetových stránkách, ukazuje dění, kterému většina zdejších občanů v uplynulém roce jen přihlížela.
Jestliže Bob Dylan je Picassem hudby, jíž se nepřesně říká populární, pak Leonard Cohen byl jejím Chagallem, Modiglianim, Schielem a také Balthusem.
V dubnu 1923 byla Jiřímu Wolkerovi diagnostikována tuberkulóza plic. V polovině června odjíždí do Vysokých Tater a v Tatranské Poliance se stává pacientem dr. Michaela Guhra. Zbývá mu půl roku života, který vlastně celý prožije tady, s výhledem na štíty, na nichž se od té doby nic nezměnilo, a co svět světem bude, také se nezmění.
Kdysi si člověk z výtvarných výstav odnášel estetické zážitky, nyní si spíše z těch současného umění odnáší… poučení.
Je docela možné, že už to bude – nebo za pár let – jinak, ale tradičně platilo, že nejhorším americkým prezidentem v historii byl Warren G. Harding.
Nestává se často, aby v malé české obci poseděl u koblih, bábovky a bílé kávy nositel Nobelovy ceny za literaturu. Navíc v té době možná nejslavnější a nejváženější evropský spisovatel. Tou obcí byla Proseč, dvoutisícové městečko u Chrudimi. A tím váženým hostem byl Thomas Mann.
